Dorazila do české politiky s Fialovou vládou změna, která byla slibována? Mohla se vláda navzdory extrémně obtížné situaci projevit lépe?

Změna do české politiky dorazila nikterak podstatná, ale o to zásadnější. Následoval ještě větší obrat k idejím progresivismu, propagovaným Evropskou unií a „elitami“ celé západní civilizace, než za předchozí vlády Andreje Babiše, u které bylo vidět, že je to trochu vynucené. U představitelů pětikoalice mohu identifikovat daleko větší souznění s těmito idejemi. Pochopitelně i zde panuje určitá Gaussova křivka rozptylu jejich vnitřního přesvědčení o pravdivosti idejí progresivismu, které se stávají hlavním „narativem“ této vlády také částečně vynuceně a nepochybuji o tom, že proti přesvědčení části představitelů vlády a parlamentu. Nicméně poddajnost a podvolení je o hodně větší než u předchozí vlády.

Vláda to skutečně nemá lehké. V současné době vsadila na to, že ji ze všeho zlého, co se na nás žene, vysekají ti, kterým slíbili kooperativní poslušnost, aniž by sami šli do nějakých riskantních samostatných kroků a opatření, které by mohly pány rozzlobit, a zvolená strategie se již bude těžko měnit, např. odchod z lipské burzy.

Mezi opozicí existuje představa, že pětikoalice vyhrála loňské volby buď náhodou, nebo rovnou podvodem. Když se blíží první výročí parlamentních voleb, které tuto vládu dosadily, jak se s těmito prohlášeními vypořádat?

Bytí obecně – a volby zvláště – je více či méně organizovaný chaos a snažit se ho ovlivňovat ve svůj prospěch a harmonizovat, to je vždy lákavé. Zde sehrála svoji neslavnou roli média hlavního proudu, z mého pohledu vždy příznivě nakloněná představitelům pětikoalice a nepříznivě takzvaným populistům a extremistům. Nakonec se jim těsně před volbami podařilo přesvědčit podstatnou část voličů, že nejvíce kompetentní řídit naši zemi je koalice Spolu.