V našem listopadovém rozhovoru jste řekl, že o prezidentský úřad svedou boj Bureš s Pávkem. Do druhého kola postoupili Andrej Babiš a Petr Pavel, které jejich odpůrci s těmito jmény spojují. Jak pohlížíte na stav společnosti, jejíž 70 procent aktivních voličů dalo hlas bývalým komunistickým prominentům?

Je to stav jisté apatičnosti nebo lépe řečeno pocitu nezbytného vyrovnání s bezostyšnou skutečností dneška, něco obdobného stavu normalizační otupělosti v sedmdesátých letech. Je to způsob smíru s minulostí a zejména s její tragičností, s čímž se naše politická reprezentace ani po třiceti letech nedokázala vyrovnat. Zůstal jen pomník tisíců obětí na pražském Újezdě jako varování do budoucnosti, přičemž společnost akceptovala dvojí inscenaci: odborníci, kteří se za svoji angažovanost zastyděli a odešli do ústraní, a kariéristi, kteří využili příležitost a svoji angažovanost a konexe beztrestně zužitkovali. Takže takový udobřený stav můžeme nakonec nazvat snad i kýženým smírem s dobovou normalizací, kdy dochází ke generační výměně politiků narozených na přelomu čtyřicátých let a dnes nahrazovaných pragmatickými oportunisty, kteří postkomunistickou dobu brali jako příležitost k úspěšné kariéře a k čemuž jim i podstatná část národa tleskala. Ale tak to chodí asi ve všech systémech, které jsou v rukou lidí.

Dá se říci, že první kolo vlastně ani nebyla zcela rovná soutěž, jen více méně mediální hon ve stylu: Spojme se všichni, ať porazíme Babiše! Čím to, že přes všechnu antibabišovkou kampaň se takto poznamenanému kandidátovi dostalo nevídané voličské podpory a získal ještě o půl milionu hlasů více než jeho hnutí ANO v posledních volbách?

Tento stav poukazuje na jakýsi rozpor mezi myšlením novinářů a určujících politiků a názory obyčejných voličů z ulice, kteří se nenechávají obalamutit nebo možná jen klamou sami sebe úvahou, co je větší zlo, a třeba i volí natruc. Už ve sněmovních volbách těsně vyhrál program Antibabiš, který vytvořil vládu vynikající prozápadní reprezentace, ale zdá se, že i jedno z nejhorších porevolučních seskupení (ne)odborníků. Občanský, a tak i prosazovaný kandidát, získal v Praze více než polovinu hlasů při tříčtvrtinové účasti, což se vystavuje jako moderní trend vývoje společnosti. Stačí se ale vrátit do roku 1946, kdy získali komunisté v Praze přes 60 procent hlasů, čímž Pražané spoluotevřeli cestu ke čtyřiceti letům bolševické hrůzovlády.

Jedním z hlavních témat povolebních diskusí se tak stal střet městských a venkovských voličů, přičemž právě ti pražští si stěžují na vesnické vidláky, kteří jim pokazili Pavlovo vítězství už v prvním kole. Zaznívají dokonce výzvy k vetování takto smýšlejících vesnic, ale není to naštěstí pravidlo. Všichni chceme slušného reprezentanta, ale vždy zůstávají nějaká ale... Nemáme rádi zbohatlíky a jejich sebevědomé chování, nicméně nelze jim upřít jistou dávku sebevědomí, lepší orientace v ekonomice i vlastní finanční zázemí svého politikaření. Obdivuji statečnost, ale čtyřicet milionů korun předvolební podpory si v budoucnosti jistě bude nárokovat své politické desátky i s náležitými úroky. Asi budeme muset volit citem, a ne rozumem. A zohlednit, kdo že vystupuje státotvorněji a tváří se věrohodněji, a i kdo bude dobře vypadat na známkách. Ale taky víme, že zavedení přílišného „pořádku“ se v historii generálských prezidentů voličům v Jižní Americe moc nevyplatilo.