Pane docente, jak se vám v této hektické době daří? Ze všech stran se na nás line děs a hrůza, svět nás straší jak v „béčkovém“ hollywoodském propadáku…

Jak se mám, pane redaktore? Nevím, jak bych svůj stav měl definovat, ale nestěžuji si. Zatím nemusím o nic žádat své blízké, i když vím, že by nám vyhověli. Na koupi si dojdeme, pokud tam mají igelitové rukavice, tak si je vezmu, či si vezmu igelitový sáček, pravidla, která jsou vládou vyhlášena, respektujeme, když si zapomenu nasadit roušku, i to se mi někdy stane, tak si toho včas všimnu a vrátím se pro ni, dýchat s ní alespoň mně nečiní potíže a z hlediska psychologického spíše já utěšuji okolí, i když mi to moc nejde, neboť to neumím, ale jak jsem vypozoroval, většinou naši lidé raději slyší pravdu, než „těšínská jablíčka“.

Tak se chovají i mí kamarádi z daleké ciziny, třeba z Itálie, z USA a tak. Berou to tam velmi pokorně a s rozumem, ruky nenatahujíce. To spíše jen někteří naši. Pravda je, že nyní sleduji více televizi a tak vidím i to přetahování v naší Poslanecké sněmovně, ale také vidím, které že živnosti jsou na tom špatně. Zatím jsem v televizi neviděl, že by si stěžoval zedník, klempíř, pokrývač či truhlář. Ona je, pane redaktore, živnost a živnost, a živnost je v českém jazyce od slovesa „býti živ“ a ne od slovesa „hrabat pod sebe“.

A potom ti, které vláda shání po celém světě a vozí je letadly zpátky domů. Ještě jsem neslyšel, že by některý z těch, co ho přivezli domů letadlem z pekel horoucích, za to vládě poděkoval. Jsou výjimky, jsou, ale ty jen pravidlo potvrzují. Nicméně přeji všem, že se dostali v pořádku domů. Rád bych však viděl, zdali za tu zpáteční cestu vládě zaplatili. O tom se nehovoří. Asi zatím.