Umělci a intelektuálové v čele s Michaelem Kocábem zveřejnili tzv. Kroměřížskou výzvu, prostřednictvím které hodlají veřejnosti předložit vhodné demokratické kandidáty na příštího prezidenta. Prý chtějí představit celý „peloton“ kandidátů, z nichž vzejde nakonec jeden, za kterého se všichni postaví. Může takový přístup zafungovat?

No rozhodně…  Posílí pozici Miloše Zemana. Zákon vracejícího se bumerangu a pravidlo rozdělených hlasů. Mne jen překvapuje, proč si notoričtí petenti myslí, v tomto případě tedy například Michael Kocáb, či Hana Marvanová, že jejich názor ještě někoho zajímá. Kromě okruhu jejich známých či oné, dnes již příslovečné, pražské kavárny. Proč by se měl někdo ucházet o to, aby jej podporoval Michael Kocáb, proboha? Marvanová kandidovala za Občanské fórum v roce 1990. O rok později přešla do Občanské demokratické strany. Po Sarajevu spoluzaložila Unii svobody, kde se v červnu 2001 stala předsedkyní US-DEU, aby pak kandidovala za volební alianci Koalice (bývalá Čtyřkoalice).

Michael Kocáb, Břetislav Rychlík, Tomáš Halík, Kateřina Jacques, Olga Sommerová, Jiřina Šiklová, Michael Žantovský a další, kteří jsou pod výzvou podepsáni, se označují za skupinu lidí, která má starost o vývoj naší země…

No ano, jsou to prakticky pořád titíž, pod jakoukoliv peticí.

A podle nich teď nemáme prezidenta, který by stmeloval společnost, byl morální autoritou a prozápadně orientovaný. Shrnuto do jedné věty říkají: nechceme Zemana.

To je jejich právo. Měli by si ale klást otázku, koho to zajímá a koho to ovlivní.

Co způsob formulace takové výzvy vypovídá o jejích autorech? Jak to na vás působí?

Předpokládám, že o vývoj naší země mají starost všichni, ne jen ti výše jmenovaní. Protože to, jaká je země, na tom závisí životní standard lidí. Proč si myslí, že jen a právě oni mají starosti o vývoj naší země? Kdo je pasoval do role arbitrů? Oni sami sebe? Proč si myslí, že Zeman rozděluje společnost? Stačí vyjet z Prahy a podívat se na lidi, kteří na Zemana čekají. Fráze o tom, jak Zeman rozděluje společnost, se nesou od chvíle, kdy Zemana lid zvolil. Protože se ti, jejichž kandidát prohrál, nemohou s prohrou smířit. A ještě se označují za elitu národa, jejichž názor by měl všechny zajímat… Za elitu se považují už nejméně pětadvacet let. Přece si nemůže osobovat nějaká skupina právo na to, že ausgerechnet ona má strach o naši společnost a jiní ne? To je pohrdání lidmi, kteří chodí každý den na šestou do práce, dělají dvanáctky. To je pohrdání těmi, kteří pracují manuálně nebo se starají v nemocnicích o pacienty.

První, který už nyní začal otevřeně mluvit o své možné prezidentské kandidatuře, je podnikatel a textař Michal Horáček. Prý se mu nechce, ale asi bude muset.

Patrně má puzení.

Horáček se sice vymezuje vůči prezidentu Zemanovi, ale na rozdíl od jiných nijak expresivně. Říká navíc, že objíždí už celou zemi a diskutuje s lidmi. Jaké jsou jeho šance? Desetimiliony na kampaň je prý připraven použít i svoje.

Levný prachy. Sázkařský. Do prezidentské volby je daleko. Zeman protikandidáta samozřejmě potřebuje. Je jen otázkou, nakolik se Michal Horáček naučí rozumět voličům. To, že je milionář, jej nemusí nutně ze závodu diskvalifikovat. Stačí se podívat na Donalda Trumpa. Stačí jen najít vhodné téma a vhodný jazyk. Obávám se ale, že si sám není jist cílovou skupinou. Většina obyvatel nežije v Praze.  

Horáček nejenže nenadává Miloši Zemanovi, ale částečně se vymezuje i vůči tzv. pražské kavárně. Distancoval se rovněž od zmiňované Kroměřížské výzvy. Několik analytiků už dříve uvádělo, že současného prezidenta může porazit jen někdo, kdo má na mnoho věcí stejné názory, ale nevyjadřuje se tak ostře, musí artikulovat zájmy a obavy běžných lidí, ale zároveň trvat na našich spojeneckých závazcích. Nemohl by se právě z něho stát jakýsi kompromisní kandidát?

Právě tímto umírněným postojem by se mohl variantou stát, na druhé straně se poněkud obávám, že jej bude determinovat jeho „umělecký profil“ a sociální bublina, ve které se nachází i on. Občanských iniciativ, jako byl před čtvrtstoletím MOST, mají dnes všichni plné zuby. Stejně jako angažovaných nestraníků. Zdá se, že je jich příliš mnoho, ale na druhé straně jsou to pořád táž jména. Mám za to, že éra „umělců jako svědomí národa“ je pryč. Havel už tu není.