V pátek 19. února to bude rok, co jste začal vykonávat funkci ombudsmana. Anebo, jak říká náš zákon, funkci veřejného ochránce práv. Co po zkušenostech z jednoho roku považujete za nejdůležitější?

Myslím, že to je nutnost zachovat si absolutní nezávislost. Ombudsman má v našich současných politických poměrech smysl jen tehdy, pokud bude schopen si tuto nezávislost zachovat a uhájit. Nebýt ani ochráncem vládních rozhodnutí, ani fandit opozici nebo být mluvčím některé z neziskovek a občanských sdružení, jak se to v minulosti často dělo. Ombudsman nevydává žádná závazná rozhodnutí, neukládá nikomu žádné povinnosti, nenahrazuje státní a jiné orgány veřejné moci. Má se jen zcela nezávisle vyjadřovat k tomu, co se ve společnosti děje. Ale po zkušenostech jednoho roku vím jediné: nebude tato snaha jednoduchá…

Chápu, už Vaše volba nebyla jednoduchá…

To jistě nikoliv.

Můžete být konkrétní?

Nebývá přece obvyklé, aby ještě před demokratickou volbou legálně zvoleným Parlamentem vyhlásila v té chvíli vcelku vlivná organizace, že uspořádá pouliční demonstrace, pokud bude zvolen jeden z možných kandidátů. Zdálo se pravděpodobné, že nebude nikdo zvolen, ale právě ona výhrůžka vedla k tomu, že si mnozí poslanci uvědomili, že noví kandidáti na dlouho neobsazenou funkci by znamenali nové skandální očerňování dalších osob a další negativní emoce, čemuž se značná část z nich s radostí vyhnula.

Co ta výhrůžka?

Že právě ta vedla ke zvolení toho, koho si vyhrožující nepřáli, je jen ono kouzlo nechtěného. Následná mini-demonstrace, která proti zvolenému ochránci, tedy tomu, kdo má například bránit občany před diskriminací z důvodu věku, poukazovala právě na jeho věk, byla jen další kuriozitou těchto kuriózních voleb. Příslovečnou třešničkou na dortu bylo to, že mě někteří vytýkali, že jsem slib složil do rukou Tomio Okamury. Jako bych si já mohl vybírat, kdo z funkcionářů Sněmovny bude pověřen převzetím nezbytného slibu veřejného ochránce práv. To jen svědčí o tom, že mnohým nejde o věc, ale o osobu.