Hlasování o vyslovení nedůvěry vládě se nepovedlo, pro bylo 92 poslanců, chybělo tedy devět hlasů. Co si o celé této anabázi myslíte? Měla smysl? Berete to tak, že byla povinnost opozice za daných okolností se o vyjádření nedůvěry pokusit?

Ano, domnívám se, že hlasování o nedůvěře proti Babišově vládě mělo svůj hluboký smysl. Obnažily se přitom nejenom důvody tohoto hlasování, tj. osobní problémy trestně stíhaného premiéra, ale i problematická pozice sociálních demokratů, koaličního Babišova partnera. Andreji Babišovi se od voleb z pozice premiéra stále ještě nepodařilo ovládnout policii, k čemuž má možná nakročeno až dnes po zrychleném výběrovém řízení a jmenování nového policejního prezidenta, ani zásadně ovlivnit státní zástupce, aby se zastavilo jeho trestní stíhání, případně zabránilo orgánům činným v trestním řízení prověřování jeho dalších podivných podnikatelských aktivit.

Ukázalo se i před zahraničím, že Česká republika je ve vleku trestně stíhaného premiéra, osoby v evropském prostoru v nepřijatelném střetu zájmů s ohromným korupčním potenciálem, a že jsou si toho minimálně vědomy opoziční politické síly. Koaliční poslanci zatím, zdá se, nikoliv. Ale to se může v poměrně krátké době změnit.

Kdo uspěl, kdo neuspěl? Co Tomio Okamura, který se nejprve postavil po bok předsedů stran bývalého Demokratického bloku a Pirátů, aby poté svá vyjádření omezil na to, že chce ve vládě nahradit ČSSD?

I přes formální výsledek hlasování jednoznačně zvítězila opozice. Tomio Okamura oscilující před hlasováním mezi opozicí a Babišem ovšem jako by nevěděl, zda je součástí koalice, či nikoliv…

Co si s odstupem myslet o atmosféře, kterou zejména protesty 17. listopadu, jmenovitě například vyhazování věnců do koše, vyvolaly?

Já bych určitě ničí věnce do koše neházel. Chápu ovšem tu emoci přímo na Národní třídě, která to vyvolala. I pro mě je těžko přijatelné, když osoby veřejného a politického života zatížené vlastní protidemokratickou minulostí – anebo dokonce současností – se chodí rok co rok legitimizovat 17. listopadu k podloubí na Národní třídě, kde v roce 1989 proběhl největší masakr studentů. I když by si to zjevně leckdo přál, nelze vymazat něčí minulost anebo zapomenout na jeho spolupráci s komunistickou totalitní mocí. Rozhodně bych preferoval variantu, ať na Národní třídu prostě nechodí. Jejich svátek to není.

Lze to chápat tak, že česká společnost je do značné míry opravdu aktivně naštvaná, nebo jde o akci pražské bubliny?

Nemyslím si, že by šlo o pražskou „bublinu“. Já sám jsem během veřejného vystupování na Můstku a komentování historických souvislostí po celé odpoledne 17. listopadu v centru potkával řadu přátel žijících mimu Prahu. Realitou zůstává, že Praha a Pražané stojí vždy v čele společenských a politických změn, které se s určitým fázovým zpožděním rozšiřují po celé republice. Připomeňme jen listopad 1989.