V naší redakční anketě se ptáme čtenářů, jaký vývoj by si přáli, pokud by o něm mohli po roce 1989 rozhodovat. Z nabízených možností má jasnou převahu varianta, že zemi měli vést Valtr Komárek a Alexander Dubček a měl se tu budovat socialismus s lidskou tváří připomínající rok 1968. Co si o tom myslíte?

Jsem velmi poctěn za tátu a jsem rád, že ho mají lidé takto v paměti, ale nevěřím tomu, že socialismus s lidskou tváří je cestou. Jedinou cestou je kapitalismus s lidskou tváří, to znamená individuální tržní soutěž, do které stát dodává solidaritu s lidmi, kteří měli smůlu a neuspěli v ní.

Jaký vývoj byste si přál vy, jakým směrem se mělo Československo po roce 1989 vydat?

Ve chvíli, kdy se socialistický systém zhroutil, měli jsem maximálně přebírat vzory z okolních zemí, které mají sociálně-tržní hospodářství, jako je Rakousko a Německo - a to se nám nepodařilo. Samozřejmě je ovšem pochopitelné, že lidé, kteří se dostali do vedení, nemohli mít žádnou zkušenost se státem a státní administrativou, nevěděli, jak má stát fungovat, byli plní utopických krásných idejí. Věřili, že když jsme svrhli zlého bolševika, teď všechno půjde samo. Nechali prostor těm, kteří měli více informací, to byli ředitelé státních podniků, zelináři, řezníci, veksláci, estébáci, kteří se pomalu zmocňovali ekonomické síly. Nejspíš jsme to trochu pokazili českými cestami a tím, že jsme si zákony a pravidla chtěli napsat sami.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE

Pojďme se vrátit k období před listopadem. Jak se díváte na tehdejší snahu o provedení české perestrojky?

Já si to pamatuji. Žádná snaha o provedení perestrojky nebyla. Sám, a není co tajit, jsem byl reformním komunistou. Věřil jsem Gorbačovově reformě v SSSR a obrat podobný situaci v roce 1968, že se KSČ reformuje, koneckonců v Maďarsku nebo v Polsku k něčemu podobnému došlo. Byl to ovšem můj bláhový politologický omyl. Není mou obranou, že se tak mýlili mnozí včetně disidentů. Naše stalinské vedení se ale ostře postavilo proti Gorbačovovi a bylo mnohem stalinštější než Stalin. U nás byla poslední bašta, říkalo se tomu reálný socialismus, ale v podstatě to bylo ruské impérium. Veškerá snaha byla vynaložena k tomu, aby informace ze Sovětského svazu, které byly reformnější, k nám nepronikaly.

Jak vás v předlistopadové době ovlivnil otec Valtr Komárek, který patřil mezi klíčové osobnosti listopadových událostí? Probírali jste spolu politickou situaci doma, tak jak se to často v rodinách děje?

Určitě, ale s tátou jsme se v názorech neshodovali. Byl rozhodně vždy více levicovější než já. Má filozofie byla už tehdy spíše liberální. Určitě jsme ale měli stejně neradi jakešovský režim. Táta byl schopen proti němu udělat víc, i když byl součástí struktur, byl ředitelem Prognostického ústavu, který byl místem, kam se sbíhaly informace ze Sovětského svazu a byli tam lidé jako Klaus, Dyba nebo Dlouhý a připravovali reformu. Nebyla to revoluce, připravovali reformu a chystali se na změnu.  

Historik Emil Voráček na nedávné debatě, které se účastnily i ParlamentníListy.cz, řekl: „Z archivů vyplývá, že v průběhu let 1988 a 1989 byla prováděna již celá řada příprav na změny – jak Ústavy, tak i ekonomických transformací. Bylo to načasováno systémově, že budou ty změny probíhat pomalu, plánovalo se od roku 1990. Přesto již byly i určité představy o změně toho, že by KSČ ztratila vedoucí úlohu,“ popsal. Co si o tom myslíte?

Bylo několik ohnisek. Prognostický ústav se připravoval na nějakou změnu, protože tam byli chytří lidé, kteří věděli, že systém se vyčerpal, ale nebyli to revolucionáři, ale ekonomové, kteří se odborně připravovali na něco, co nutně přijde, nevěděli kdy a situaci nevyvolávali aktivně, že by chodili dávat pokyny demonstrantům nebo kuli pikle s tehdejším vedením StB. Podobně disidenti věděli, že změna přijde, ale opět nevěděli kdy, někteří i v říjnu 1989 smutně říkali, že „to“ vydrží na věky, ale šlo o ostrůvky, ze kterých pak vznikala demokratická moc. Jsme stále v zajetí paranoidních teorií. Systém byl natolik shnilý, že skutečně padl. My jsme nebyli příliš stateční, šli jsme do ulic v podstatě poslední, v době, kdy padla Berlínská zeď, v době, kdy už dávno Poláci a Maďaři měli demokratické volby. My jako poslední jsme šťouchli do shnilé stavby. 

Už po 17. listopadu se začaly objevovat různé konspirační teorie, že Státní bezpečnost měla podíl na listopadových událostech, protože chtěla smést tehdejší směšnou komunistickou garnituru, nebo že komunisté se dobrovolně vzdali moci po dohodě s opozicí, nebo že sovětská okupační vojska pohrozila tehdejším představitelům režimu, že pokud použijí násilí, Sověti zasáhnou ve prospěch stávkujících. Takže tyto teorie odmítáte?

Určitě. Jednotliví estébáci si hráli své hry, někteří z nich byli chytří, měli více informací, ale byla to normální lidová revoluce, stejně jako odmítám konspirativní teorie o Majdanu. Jak u nás, tak na Ukrajině byl naprosto nenáviděný zločinný režim. Když lidé cítí slabost a možnost a nad strachem převáží odvaha, má režim dvě možnosti. Buď nechat lidi zmasakrovat, nebo ustoupí. U nás ustoupil.

Vy jste připomenul, že jste byl reformním komunistou. Zkoušel jste věřit ve změnu i při zachování socialismu, ale zřejmě to nešlo?

Ne. Režimu jsem nevěřil vůbec, ale do určitého období svého života jsem věřil levicovým myšlenkám, to znamená, že solidarita je důležitější než individuální výkon, že stát má pomáhat slabším atd. Mezi umírněnou levicí a pravicí je rozdíl v důrazech. Nyní mám důraz spíš na individuum, nikoli na státní pomoc. To, že jsem ale věřil levicovým myšlenkám, ani v náznaku neznamená, že bych věřil jakešovskému vedení státu.

Vy jste na svém blogu napsal: „Občané loni konečně zacinkali aspoň nesměle klíči v druhé etapě pokojné revoluce: Spolčení starých stran padlo, když se faktickým vítězem voleb stalo hnutí ANO.“ Z vašeho textu vyplývá, že třetí etapu sametové revoluce prožíváme teď, když ANO uspělo v komunálních volbách?

Myslím si, že určitě, i když vidím rizika. Věřím, že ANO uspěje, i když bude ještě muset projít velkými vnitřními boji. Strašně moc narostlo a bude se s tím muset vypořádat, což nebude lehké. V čem ale vidím revoluci? Na nefunkční stát se přisály strany, které se postupně ideově i personálně zcela vyprázdnily, ale lidi je volili opakovaně, protože volili menší zlo. ANO přineslo určitou naději. Říkám voličům: „Chceme po vás do jisté míry blanko šek. Neříkáme, že jsme dokonalí. Říkáme jen to, že jsme lepší než ti, co vám to tady zkazili.“

Která polistopadová období hodnotíte pozitivně a které momenty negativně?

Zásadně pozitivní moment byl listopad 1989, leden 1990, protože právě období revoluce bylo jedno z nejkrásnějších, které jsme prožili. Všechna ostatní období už mají svá plus i minus. Začíná to vládou v uvozovkách Václava Havla. Václav Havel byl sice úžasnou světovou osobností, myslitelem a v prvé řadě, a to bych podtrhnul, slušným a férovým člověkem, ale vůbec nerozuměl státní správě. Na spoustu míst dosadil nekompetentní lidi, vytvořil mýtus svazku StB, to byly věci, které pak zemi uškodily. Samozřejmě plusy ale u Václava Havla výrazně převažují. Podobné je to s obdobím Václava Klause, který proti Havlovým nepolitickým iluzím velmi statečně prosadil politiku, privatizaci, kapitalismus, což je jediný funkční systém, protože žádné „kočkopsy“ pěstovat nemůžeme a nechceme. Tím ale, že nerozuměl právu a státní správě, otevřel cestu k dost bezuzdnému loupení státních zdrojů a chátrání státní správy. Tak bychom mohli pokračovat dál.

Když shrnu pozitivní aspekty. Václav Klaus - privatizace, byť s tím negativním znaménkem, že nepřišla včas vláda práva. U Zemana si vzpomínám na zrušení základní vojenské služby, kterou jsem hrozně přivítal. Přišlo pozdě, ale byla to úžasná věc. Petr Nečas rozvázal ruce policii i státním zástupcům, i když to pak dopadlo na něj, možná, že ale právem. Miloš Zeman, byť opoziční smlouva s Václavem Klausem byla nemravná, začal boj proti korupci. Miloš Zeman je podle mě skutečně člověk, který je neúplatný, i když má své mouchy. Všude pozitivní věci byly a děly se ohromné věci v nepolitické sféře. Kdo si dnes sedne do auta Škoda Octavia a vzpomene si, jak vypadala Škoda Favorit před 25 lety, musí být na zemi hrdý, hrdý na objevy, úspěchy našich podnikatelů a také sportovců, umělců, živnostníků, poctivých lidí, kteří pracují a jsou ve svém oboru úspěšní. Řekl bych, že politika, a omlouvám se všem politikům, je spíše brzdou než tím, kdo by podporoval podnikavost a pracovitost našich lidí.

Vy jste teď vydal knihu o polistopadovém vývoji „Moc nemocných - Dvacet pět příběhů těch, kdo nám to zvorali“. Pojďme nalákat čtenáře…

Kniha je založena na příbězích 25 politiků a byznysmenů, kteří nám to „pomáhali zvorat“. Skutečně je mnohdy spojeno něco dobrého s něčím totálně špatným. Příklad: Václav Klaus a jeho statečný pokus prosadit reálný kapitalismus proti mýtu nepolitické nepolitiky a třetích cest, který představoval Václav Havel, si zaslouží obdiv. Už si ale nezaslouží obdiv to, že Václav Klaus otevřel cestu zlatokopům a lupičům, kteří si půjčovali a nespláceli, začal tzv. českou cestu, která byla cestou do českých pekel a ne do nebe. Jak Klaus, tak Havel měli výrazná pozitiva i negativa.

Jsou někteří čelní politici polistopadového vývoje, kteří pouze uškodili českému státu?

Čistě negativní bylo období Jiřího Paroubka nebo Stanislava Grosse, kdy se veškerá nekompetentnost v těchto lidech materializovala. Na všech ostatních našich politických vůdcích jinak najdeme i pozitivní stránky. Co je ale spojuje, je lemplovství vůči vztahu ke státní správě a reálnému výkonu moci, nikoli politiky, které vede k tomu, že stát dnes bohužel občanům slouží daleko hůř než státy, se kterými bychom se rádi srovnávali. My se nechceme srovnávat s Rumunskem a Bulharskem, ale s Holandskem a Rakouskem... A tak rozhodně nefungujeme.

Ještě jsme nehovořili o reprezentaci současného prezidenta Miloše Zemana. Nedávno jste se na blogu vyjádřil k jeho návštěvě v Číně. Jak zastupuje Miloš Zeman naši republiku?

Určitě vítám, že místo lidsko-právního pokrytectví budeme mít seriózní vztahy s Čínou. To je v pořádku. Určitě v pořádku není, že Miloš Zeman to v otevírání dveří poněkud přehnal a zbytečně zvolil takřka servilní rétoriku vůči čínskému vedení. Možná věty novináři vytrhli z kontextu… Jsem si jist, že ale udělal chybu, když se nechal odvézt domů letadlem soukromého podnikatele miliardáře Kellnera. Miloš Zeman je ovšem obrovský hráč a skvělý znalec médií, takže všechny tyto věci dokázal překrýt jednou ušmudlanou mikinou a několika sprostými slovy.

Když už jste připomenul novináře, v červnu jste v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz uvedl, že u veřejnoprávních médií si dokážete představit vyšší kvalitu a efektivnost. Konkrétně: „Zpravodajství si dovedu představit hlubší, poučenější a přitom přitažlivé, a u vlastních pořadů bychom mohli mít za méně peněz více muziky,“ uvedl jste. Změnila se nějak situace od té doby?

Ne, určitě ne. Myslím si, že televize a rozhlas jsou instituce, které fungují a spousta lidí je má ráda, ale spousta lidí neví, že za téměř 9 miliard, které mají z našich peněz, se dá udělat daleko víc. Je správné, že politici absolutně nezasahují do obsahu rádia a televize, byť se k němu občas mohou vyjádřit, i když to ředitelé neslyší rádi. Myslím si, že politici mají povinnost vytvořit takový rámec, aby tato média, která, podtrhuji, si opravdu platíme, protože nevydělávají, fungovala racionálněji a efektivněji.