Vím, že to není Váš obor, ale jste dlouhodobým členem Klubu 2019, který sdružuje především odborníky z řad zemědělců a potravinářů, a tak se Vás zeptám, jak vidíte situaci v českém zemědělství a potravinářství? Třeba i jen z pohledu spotřebitele…

Z hlediska spotřebitele se cítím trochu provinile, když přes nákup v obchodním řetězci posílám zbytečně peníze do zahraničí, cítím se jak v protektorátu. Proto rád nakupuji na trhu české potraviny. A strašně lituji, že se naši podnikatelé nebyli schopni dohodnout na vytvoření českého obchodního řetězce, který by preferoval české potraviny, a měl daňový domicil zde.

Jsem trochu zděšen, když vidím to plýtvání potravinami, které musí ovšem zákazníci zaplatit. Říkám si, že sice občasné fronty a nedostatek za minulého režimu nebyly nic příjemného, ale z hlediska úspor (a tedy té ekologie, jindy vládními ústy tak bezmyšlenkovitě vzývané) to bylo hospodářství k přírodě mnohem šetrnější.

Vyrostli jsme i bez exotických potravin, naše strava byla tvořena převážně domácími produkty, a nejenže jsme to přežili, ale ukazuje se, že pro člověka je mnohem zdravější konzumovat to, co vyrostlo v zeměpisných lokalitách, kde žije – než to, co se nezralé naprosto neekologicky dováží přes půl zeměkoule, přičemž dodržování hygienických norem je při takovémto obchodování velmi iluzorní!

A teď z Vašeho pohledu bezpečnostního analytika, co říci k naší současné potravinové bezpečnosti? A jak komentovat její vývoj od roku 1989?

Potravinová bezpečnost, respektive závislost může být až fatálním bezpečnostním problémem. Propaganda viděná zpoza železné opony vedla za minulého režimu mnohé lidi k iluzím (největším hříchem předchozího režimu bylo to, že se lidé nemohli na vlastní kůži přesvědčit o tom, že i v zahraničí je chleba o dvou kůrkách, jak zní přísloví). Po uvolnění železné opony to vedlo k bezstarostnému a neodpovědnému nárůstu někdy až hrůzostrašných spotřebitelských návyků, k rozmařilosti, plýtvání – a najednou jsme zjistili, že ve stále větší míře jsme závislí na cizí produkci! Bezskrupulózní exportní dumping zemí, jejichž zemědělství a potravinářství vyhledává a agresivně obsazuje nová odbytiště, přičemž likviduje domácí producenty a výrobce, se v podstatě rovná nekrvavé formě okupace. Výsledným stavem je pak zásadní potravinová závislost. Umocníte-li ji závislostí zbrojní (máte-li výzbroj původem pouze z jedné cizí země, jste absolutně závislí na cizí zbrojní logistice), dospějete k reálnému omezení suverenity země, zejména přidáme-li k tomu ještě onu šílenou energetickou šlamastyku, do níž nás uvrhla tato vlastizrádná vláda. A to vytváří situaci, která se dá zvrátit těžko – přesto to ale budeme muset tak jako tak dokázat.

Proto je třeba legislativně definovat základní výměr potravinové bezpečnosti, a zabezpečit ho reálně v rámci takzvané kritické infrastruktury. Ta je navržená tak, aby v případě krize, kdy třeba cizí země bude preferovat zajištění svých zájmů před exportem do cizích zemí (jak se ukázalo v celé nahotě například v době covidové), kritická infrastruktura umožnila státu a jeho obyvatelům přežít.

Vy jste spolu s hercem Ivanem Vyskočilem a profesorem Janem Žaloudíkem prý nedávno poslali prezidentovi Agrární komory Doležalovi dopis, kde jste ho pozvali na setkání Klubu 2019. Jak toto pozvání dopadlo?