Politici a mainstreamová média jsou v šoku ze silvestrovských sexuálních útoků v Kolíně nad Rýnem a dalších německých i jiných městech. Vy se zabýváte oblastí náboženských zdrojů genocidního násilí, a tak je namístě otázka, zda to nekontrolované násilí bylo překvapením i pro vás. Jak jste tedy zprávy o něm přijal?

Události v Kolíně a dalších evropských městech jsou především velmi smutné. Jakékoli násilí je vždy šokující, ale násilí na ženách a dětech je kategorie sama pro sebe. Pro mě skutečným šokem byly dva roky staré utajené události ve Stockholmu, kde byly sexuálně napadeny dívky ve věku jedenácti a dvanácti let. Jestliže Kolín Evropanům otevřel oči a ukázal, že v některých zemích funguje informační cenzura, Stockholm je mez, za kterou se již nelze vrátit zpět. Vláda v žádné zemi na světě nedokáže zdůvodnit, proč přestává chránit své děti.

Pracujete ve Výzkumném centru archeologie zla. Když studujete minulé lidské společnosti prostřednictvím historických pramenů, získáváte ze svého bádání i poznatky, podle nichž se dají násilnické sklony od vyznavačů některého náboženství očekávat?

Obecně platí, že prakticky každé náboženství má potenciál motivovat své stoupence k násilí. Náboženství sjednocuje určité společenství lidí, dává mu jeho kolektivní identitu. Proces sebeidentifikace náboženské skupiny je psychologicky založen na vymezení se vůči jiné, vnější skupině. V náboženství jsou to buď příslušníci konkurenčních náboženských skupin, nebo univerzálně ti, kteří se k „pravé“ víře nehlásí, tedy tzv. nevěřící. Záleží na teologickém pojetí, kontextu vzniku náboženských textů a pochopitelně politickém uplatňování těchto textů.

Pokud se sejdou ty správné podmínky, je výsledkem kolektivní náboženské násilí, které známe od počátku lidských dějin, přinejmenším od období prvních starověkých civilizací Předního východu. Judaismus, křesťanství a islám ve svých teologiích koncept svaté války podrobně rozpracovaly a představují důležitý zdroj politicky motivovaného násilí. V současnosti je náboženská doktrína uplatňována radikálními a extrémními politickými skupinami v islámských zemích. Ale není to tak dávno, kdy hlavní světovou násilnou ideologii představovalo křesťanství. Ještě před 22 lety během genocidy ve Rwandě byli mezi pachateli genocidního násilí křesťané včetně oficiálních církevních představitelů. Stejně tak stranou násilí nezůstaly ani náboženské systémy východu, hinduismus, buddhismus nebo japonský šintoismus. Obecně totiž náboženství pouze aktivuje to, co je pevnou součástí lidské podstaty – v tom dobrém i v tom zlém.

Určitě se nezabýváte jen genocidním násilím v minulosti, ale sledujete i to, co se děje ve světě dnes. Kde a jak se z vašeho pohledu páchá nejhorší násilí, ať už sexuální či jiné?

Podle organizace Genocide Watch je genocidní násilí aktuálně pácháno zhruba v deseti zemích světa. Na asijském kontinentu jsou to Severní Korea a Myanmar (Barma), kde jsou buddhistickými extremisty pronásledováni příslušníci místní etnicky odlišné minority. V Sýrii a Iráku operuje organizace Islámský stát, která představuje největší světovou hrozbu z toho důvodu, že má kapacitu a zdroje přenést teror i svou genocidní politiku do kterékoli části světa. Ovšem největší koncentrace zemí, kde je realizována genocidní politika, je ve střední Africe a jejím bezprostředním okolí. Tato zóna smrti je časovanou bombou, protože může – ve spojení s dalšími faktory – spustit mohutnou migrační vlnu do Evropy. Genocida je neslučitelná se životem nebo obecně lidskou existencí, protože cílem genocidy je úplné nebo částečné vyhlazení definované skupiny lidí. Mezinárodní společenství hrozbu genocidního násilí soustavně podceňuje a „plody“ této politiky poznáváme dnes na schengenské hranici. Prevenci genocidního jednání také vůbec neprospívají popíračské tendence v některých zemích, zejména v Turecku. Pokud někomu dlouhodobě prochází bagatelizace nebo přímo popírání vraždy statisíců lidí, proč by se měli ostatní obávat genocidní politiku realizovat?

Podle nizozemského spisovatele marockého původu Hafida Bouazzy mají zmíněné násilnosti co do činění s islámem, protože nejde jen o náboženství, ale i o kulturu, o celý systém názorů a postojů, a podle něj je žena vlastnictvím muže. Dá se na to tak pohlížet, nebo nemůžeme brát všechny muslimy jako hrozbu?

Nemyslím si, že „silvestrovské“ sexuální násilí v Německu a Skandinávii přímo souvisí s náboženskou ideologií. To, co se děje nyní v Evropě, není sexuální džihád. Ten páchá Islámský stát v Sýrii a v Iráku. V Evropě máme spíše co do činění s lidským jednáním, které je celkově v rozporu s evropskými hodnotami. Události sexuálního násilí v Indii, které byly v nedávné minulosti medializovány po celém světě, také nebyly přímo motivovány nábožensky. Je dobré si uvědomit, že Evropa ve vztahu k ženám dosáhla neuvěřitelného civilizačního pokroku. Vše, co je v tomto ohledu mimo evropský civilizační okruh, se nám bude zdát jako barbarské, cizí. Žena dosáhla skutečného rovnoprávného postavení, je respektována, má stejná práva jako muži, byť pochopitelně v některých zemích více a v jiných méně. Emancipace žen je jedním z nejvýraznějších výdobytků evropského ducha. A tento výdobytek je v ostrém rozporu s jinými kulturami. Islám je v otázce postavení žen značně diskutabilní nejen svou praxí, ale i teologií. Každému musí být jasné, že ke kulturní emancipaci příliš nepřispívá. Ale jak jste naznačil v otázce, problém je v definici islámu jako náboženství. Co je náboženství a kde jsou jeho hranice, totiž není vůbec jednoznačné. Žádný jednotný výklad neexistuje. Někteří odborníci například nepovažují buddhismus za náboženství, ale za filozofii, obdobně je to s hranicemi mezi tím, co je náboženství a co již kultura.

Mají se proto v souvislosti s obrovskou migrační vlnou začít ženy v Evropě bát, pokud se už teď nestrachují?

Bohužel pocit jistoty a bezpečí evropský prostor opustil. Od roku 2001 svět žije v celkové atmosféře nejistoty a rizika. Dnes Evropané na vlastní oči vidí, že schengenská hranice de facto neexistuje. To je mimořádně silný psychologický moment, i když u některých lidí může fungovat jen podvědomě. Obecně si myslím, že důvěra evropských občanů v instituce je na bodě mrazu. Neustále se hovoří o hrozbě terorismu a bezpečnostních opatřeních a potom vidíme fotografie teroristy, který si několik hodin po brutálním útoku kupuje párek na benzínové pumpě. Nabízí se otázka, jak tedy chtějí evropské státy ochránit ženy a děti? A především jak chtějí získat zpět důvěru veřejnosti potom, co se bezpečnostní rizika snažily „tutlat“?

Islámská kultura je machistická kultura utužená čtrnácti sty lety indoktrinace. Považujete za reálné, že by se migranti vzdali svého nadřazeného postoje k ženám, nebo byste spíš souhlasil s názorem, že cizinci, kteří už léta žijí v Německu, se stejně za celou dobu ani o píď neposunuli blíže k civilizaci?

Tuto otázku nejsem příliš schopen posoudit. Záleží na tom, kým myslíte „cizince“. Rozhodně bych nedával zjednodušující rovnítko mezi islámem a diskriminací žen. Nadřazený postoj k ženám, jak říkáte, mají i některé evropské kultury, zejména v oblasti Středomoří. Stejně tak islámské společnosti jsou značně diferencované. Je rozdíl mezi postavením ženy v Bosně a Hercegovině, Turecku, Saúdské Arábii nebo Indonésii. V této diferenciaci je určitá naděje světa, že nakonec zvítězí jiná verze islámu, než jak ji známe například ze zpráv o Saúdské Arábii. A co se týče „cizinců“ v Německu, bude to asi obdobné. Záleží prostě na tom, do jaké školy, sportovního kroužku, kostela nebo mešity konkrétní člověk chodí. Každý z nás je formován v detailech a někdy i náhodách.

Prestižní německý deník Der Spiegel otevřeně zařadil pachatele k nějaké etnické skupině, což bylo v zemi donedávna nemyslitelné. Mohou být ty silvestrovské útoky pověstnou kapkou, po níž přetekl pohár trpělivosti, a co by to mohlo přinést?

To nebyla kapka, v Kolíně a ve Stockholmu se protrhla přehrada. Především se ukázalo, že Evropa je v zajetí války ideologií nejrůznějšího druhu. Velké, malé i naprosto miniaturní ideologie příliš neberou ohled na realitu a racionální úsudek. Berou všechno, nebo nic, žijí v černobílém světě. Ale svět je šedý, komplikovanější a především se nedá přizpůsobit nějaké „velkolepé“ ideji. Říká se tomu utopie a Evropa v minulém století kolapsů těchto utopií zažila několik. Mám pocit, že Evropané začínají mít utopických ideologií dost. Chtějí zodpovědnou politiku, reálnou prognózu a svobodu rozhodování. A média těmto veřejným náladám půjdou postupně vstříc.

Ve svém úterním komentáři pro MF Dnes s názvem „Útoky na dívky a švédské ticho“ jste napsal, že vítací kultura sama sebe usvědčila z naprostého politického naivismu, v jehož důsledku se v Evropě začal hroutit staletí budovaný systém občanského náboženství. Dá se tomu zhroucení ještě zabránit, a pokud ano, jak?

Když se něco hroutí, ještě to neznamená, že je po všem. Bude záležet na občanské angažovanosti, povědomí o tom, co jsou pilíře evropské demokracie, a ochotě se za tyto hodnoty postavit. A také samozřejmě na Evropské komisi a dalších institucích Evropské unie. Zatím to vypadá, že eurokratická elita spíše buduje opak občanského náboženství, tedy náboženství politické. EU je ale založena na kolektivním rozhodování. Pokud členské státy najdou společnou vůli, vrátí se i evropská politika k původním základům. V evropských zemích se stále ještě rozhoduje ve volbách.

Také jste uvedl, že zatajováním násilnických činů ze strany migrantů v Německu, Švédsku či jinde jsou zpochybněny právo na informace, možnost volby, demokratická kontrola i svoboda projevu. Čí je to v atmosféře přebujelé politické korektnosti především vina?

Příčinou bude bezpochyby více faktorů. V konkrétních případech je nutné příčiny detailně prošetřit, protože to je samozřejmě klíčová otázka pro budoucí vývoj. Vydal někdo příkaz k neinformování, existují psané nebo nepsané instrukce, nebo prostě jenom novináři a policisté jsou pod politickým tlakem? Na tuto otázku zatím nedokáže nikdo kvalifikovaně odpovědět. Ale v každém případě bude v pozadí klasická ideologická úvaha: když o něčem nebudeme mluvit, tak se to vlastně neděje.

Šimon Krbec je absolventem Evangelické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, nyní působí na katedře religionistiky, kde zpracovává dizertační projekt v oblasti náboženských zdrojů genocidního násilí. Od roku 2012 pracuje ve Výzkumném centru archeologie zla, zabývá se strategií centra a vzdělávacími projekty. O tématu genocidního násilí publikuje v českých veřejných médiích. Více informací o aktuálních hrozbách genocidního násilí na www.archeologiezla.cz.