Věděl jste se svými přáteli v druhé polovině roku 1989, že se přinejmenším něco významně změní? V Polsku už byla nekomunistická vláda, v Maďarsku slavnostně pohřbili Imre Nagye, v Moskvě seděl Gorbačov. Co jste tak tušili, že se stane?

Byl jsem ohledně politických změn v tehdejší Československé socialistické republice značně skeptický. Tato má skepse se sice po Festivalu nezávislé československé kultury ve Wroclawi na začátku listopadu 1989 trochu zmírnila, ale stále jsem byl přesvědčen, že budu žít v „komunismu“ až do konce svého života. To se nestalo, ale změna byla příliš sametová, což jsem také neodhadl. Takže jsem se dvakrát zmýlil, z čehož se snažím ponaučit. Nejsem si však jistý, že se mi to daří.

Samotnou sametovou revoluci nazval Petr Pithart „vyjednaným předáním moci“. A mnoho lidí to považuje za „estébácký puč“, který se vymkl kontrole. Urážejí vás takové úvahy?

O tom, co, jak a proč se v roce 1989 a po něm stalo, by se měla vést svobodná diskuse, ve které by neměly být potlačované žádné úvahy. Takzvané konspirační teorie se totiž občas ukazují pravdivé. Navzdory tomu některé mýty přetrvávají, například o české holubičí povaze. Přitom počátky české státnosti jsou spojené se dvěma krvavými událostmi – bratrovraždou a vyvražděním konkurenčního rodu.

Každopádně, je to 35 let a mám někdy dojem, že se k tomu přistupuje jako 35 let po „vítězném únoru“. Ten se tak nějak povinně slavil i v roce 1983, ale skutečně tak nějak povinně. Co říci čtenářům, kterým se organizované oslavy na Národní třídě a na Václaváku zajídají?

Oslavy 17. listopadu 1989 začínají zejména ve větších městech připomínat šibřinky na vesnicích za starých časů, jen místo řetízkového kolotoče a střelby na růže se třeba v Praze rituálně zapalují svíčky na Národní třídě. V rámci zmíněné svobodné diskuse by mohla být použita i „kdyby“ historie – jak by vnitřní a geopolitické politické uspořádání Česka vypadalo, pokud by 17. listopad nebyl. Stejně, nebo jinak než dnes?

Po zvolení Miloše Zemana se během 17. listopadu protestovalo proti němu. Když byl Babiš premiérem, vyhazovaly se do koše kytice, které položil na Národní třídě. Teď jeden z aktivistů, který bude na oslavách dokonce předčítat, spojil 17. listopad s odporem vůči Trumpovi. Smí vlastně slavit příznivec Zemana, Babiše nebo Trumpa?

Při oslavách 17. listopadu by mělo být umožněno těm, kdo se jich chtějí zúčastnit, vyslovit jakékoli své názory. Pokud tomu tak není, jdou tyto oslavy proti tomu, co měl 17. listopad přinést, například svobodu projevu. Předpokládám, že ji chce i ten, kdo projevuje odpor vůči Trumpovi. Pokud nikoli, vrací českou společnost před 17. listopad 1989.

Jak by měly vypadat oslavy 17. listopadu, které nebudou připomínat předvolební mítink jsoucích vládních stran? Co byste od takových oslav očekával?

Střízlivost a snahu bourat mýty a dobrat se toho, co se skutečně stalo. To však asi nikdy nenastane, protože by žádné oslavy 17. listopadu nebyly.

Když jsme se dotkli toho Trumpa. Tak nastupující prezident si sice vybral za ministra zahraničí Marca Rubia, ale nominace ministra obrany, šéfky tajných služeb a ministra spravedlnosti vzbudily odpor. Je to vlastně dobře, nebo špatně?

Donald Trump se snaží uspokojit všechny své voličské skupiny, přičemž do vlády jmenuje hodně lidí ve středním věku. Ze zmíněných je Marco Rubio nejstarší (53 let), ministrovi obrany Peteru Hegsethovi je 44, šéfce tajných služeb Tulsi Gabbardové 43 let a ministrovi spravedlnosti Mattu Gaetzovi 42 let. Otázkou je, nakolik se jim podaří splnit naděje, jež jsou s nimi spojované.

Věříte, že Elon Musk a Vivek Ramashwamy revolučně zeštíhlí federální aparát? Druhý jmenovaný to slíbil do 4. července, tedy Dne nezávislosti, a tvrdí, že to je stejná výzva jako přistání na Měsíci.

Zefektivnění federálního byrokratického aparátu je jednou z nejdůležitějších Trumpových agend, protože pokud by se podařilo, mohlo by být příkladem i pro politiky ostatních západních zemí. Třeba pro Andreje Babiše, který by namísto řízení státu jako firmy mohl říct, že chce jen zeštíhlit státní administrativu.