Česká republika výrazně dotuje živočišnou výrobu, soběstačnost se ale nedaří zvyšovat. Patříme prý přitom mezi země EU, jež živočišnou výrobu výrazně dotují a dotace stále zvyšují. V letech 2015 až 2017 mělo jít na podporu živočišné výroby u nás 21 miliard, z toho deset z fondů Evropské unie. Vyplývá to z prověrky Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Co na to říkáte?

Objev úředníků NKÚ mi připadá jako zpráva rádia Jerevan a překvapuje mě. Jistě vás napadne, proč tak příkré hodnocení, vždyť kontroloři NKÚ nejsou redaktoři zprofanované a zdiskreditované České televize a la Moravec. No a právě zde je třeba hledat jádro pudla. Vrabci na střeše si totiž cvrlikají, že kontrolory naváděl na správný výklad čísel jistý téměř osmdesátiletý eurohujer z nejmenovaného resortního výzkumného ústavu, který má na svědomí mnoho zla a který velmi často s gustem pracoval proti zájmům českého zemědělství.

Mimo obilí a řepky nejsme soběstační v ničem, saldo agrárního zahraničního obchodu je rok co rok desítky miliard korun v minusu, a vtom přijde deus ex machina, úředník NKÚ, a učiní epochální objev, že nejsme soběstační a že se soběstačnost nedaří zvyšovat! To se opravdu těžko čte a je namístě otázka, k čemu je takový úředník a takový úřad dobrý, a proč toto téma nebylo nastoleno před deseti, dvaceti lety, kdy šlo tento vývoj zastavit a leccos napravit.

Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu se také zmiňuje, zjednodušeně řečeno, o „špatném rozdělování dotací“...

To přesně, omlouvám se, onen odborník, a není sám, mele už přes 20 let, že dotace mají být přidělovány především malým subjektům. Tehdy před naším vstupem do EU byl vyvinut enormní tlak na rozbití výrobní základny resortu a metody k tomu se používaly různé. Jednou z nich měly být upravené informace, které se posílaly do Bruselu v době vyjednávání před naším vstupem do EU. Informace, které se zkrátka hodily a zapadaly do představ rozbití stávající výrobní struktury českého zemědělství, chcete-li velkých podniků. Je neuvěřitelné, že člověku, který podle mého názoru poškodil zájmy českého zemědělství, je po téměř 30 letech nasloucháno dál.

Jak vy, jako bývalý dlouholetý prezident Agrární komory, hodnotíte nastavení systému dotací pro české zemědělce, ať už z ČR nebo z EU? A jak jsou na tom čeští zemědělci v porovnání se svými kolegy například v sousedním Rakousku nebo v Německu?

Tragédie prázdných stájí, vybitého dobytka a trvale se snižující živočišné výroby, není jen v množství dotací. Jistě, ty jsou důležité a nezbytné, když je všichni ostatní berou; nejsou ale samospasitelné. Za základ považuji vztah společnosti v čele s politiky a médii ke svým živitelům, tedy k těm, kdo vzdělávají půdu, pěstují plodiny a chovají hospodářská zvířata. Je mně líto, ale já jsem zde žádnou podporu dlouhé roky necítil, spíš posměšky a vytrvalé shazování. A přesně to je ten rozdíl s přístupem zemí, které v otázce zmiňujete.

V tomto duchu vnímám i zprávu NKÚ s čitelným rukopisem zlovolných našeptávačů. Srovnávají totiž nesrovnatelné, dotace od roku 2004, tedy od našeho vstupu do EU. V té době byly národní dotace na nejnižší možné úrovni a sousedi přes hranice už tehdy dostávali sumy, o kterých se nám nesnilo. Jinými slovy, západní zemědělci už tehdy byli, jak se říká na svých, kdežto my jsme začínali od nuly a o každý dotační titul jsme museli pokorně žádat Brusel. Zdroje Agrární komory, která vytrvale mapuje a dokumentuje podpory západních farmářů jejich vládami, tedy národní podpory, odhadují, že poměr je 1:4 v náš neprospěch. Když se tedy napočtou všechny dotační podpory, které dává stát, tak ty naše jsou čtvrtinové.

Rozdíl je ale i v dotacích, které jdou z Bruselu. Naši zemědělci dostávají cca 224 eur na hektar, kdežto například Belgie 400, Nizozemí 393 eur na hektar.

Naší společnosti chybí vztah k této zemi, vlastenectví, chybí laskavost a schopnost naslouchat druhému, chybí úcta ke svým živitelům, k těm poctivým, kteří svou profesi dělají ne jenom pro peníze, ale vidí v ní svoje poslání. To jsou ty pravé hodnoty, které se opravdu nezrodí štvanicemi typu vyštěkávající Tuna či Moravec nebo manipulativními závěry kontrolních orgánů, na které čeká mediální smečka a s chutí je pouští do éteru.

Vylévání mléka na pole, drahé máslo, drahé brambory... Co je ve skutečnosti příčinou těchto věcí?

Vylévání mléka na pole byl akt zoufalství, něco, co bych symbolicky srovnal s hladovkou. Snažili jsme se tehdy vyburcovat občany i politiky, a když to nešlo jinak, tak jim tímto způsobem sdělit, že chovatel nemůže za litr toho nejkvalitnějšího plnotučného mléka dostávat necelých 5 Kč, a to ještě se zpožděním, pokud bylo mléko vůbec odebráno... Bylo to ale házení hrachu na zeď, mimo dalšího vybíjení stád krav se toho tehdy mnoho nestalo.

Já navíc jsem coby prezident Agrární komory skončil před soudem. Jenom proto, že jsem si dovolil napsat dopis německým majitelům jedné místní mlékárny z Vysočiny, ve kterém jsem je upozornil na praktiky jimi dosazeného českého ředitele a požádal o nápravu. Obrazně řečeno, kdo se na pana ředitele špatně podíval, toho zažalovali. Když to tak s odstupem času sečtu, tak jejich metoda byla jednoduchá – zastrašit, stlačit výkupní cenu a kdo se ozval, tak následovala žaloba.

No a mléko nemůžete skladovat ve stáji, kravám nemůžete přikázat, aby třeba měsíc nedojily, to není soustruh ve fabrice. Takže vám nezbude, než přistoupit na podmínky odběratele a vyrábět se ztrátou, přičemž za nějaký čas vás ekonomika donutí ztrátovou výrobu ukončit.

Pro představu čtenáře o hrůznosti tohoto děsivého pádu stavů krav s katastrofickým dopadem na českou krajinu musím uvést, že zatímco jsme v naší zemi v roce 1990 chovali 1,2 milionu krav a skotu celkem 3,5 milionu, tak výstup ČSU ke konci roku 2017 je u krav 586 tisíc kusů, z toho je 216 tisíc masných bez mléčné produkce a skot celkem je na 1,4 milionech kusů. Dejte si na misku vah 3,5 milionu skotu proti 1,4 milionům a představte si, kolik půdy musí být připraveno na výrobu krmiv pro tuto masu dobytka a co se děje s půdou, když stavy drastickým způsobem zredukujete na 40 procent.

Zde je výsledek – z krajiny zmizelo 600 tisíc hektarů pícnin na orné půdě a z půdy mizí organická hmota a mění se fyzikální vlastnosti půdy, například schopnost jímat vodu. Proto nárůst ploch řepky, ne Babiš, ne velké zemědělské firmy – ale nezájem dřívějších vlád, politiků, médií a akademické obce věci pravdivě pojmenovat a založit agrární politiku, která by udržela určitou potravinovou bezpečnost a byla nakloněna domácí produkci.

To vše samozřejmě naší konkurenci ve starých zemích EU velmi vyhovovalo a vyhovuje dodnes, protože získali hospodářský prostor a odbytiště svých potravin, jejichž výrobu udrželi a dokonce i mírně zvýšili. Například Německo a vepřové maso. Ale třeba i Polsko, které si potravinovou soběstačnost za významné pomoci politiků a podpory veřejnosti udrželo.

Aktuálně se teď mluví o drahých bramborách, jejichž cena má být vyšší než například cena banánů. Zemědělci prý brambory nechtějí pěstovat, neboť se jim to nevyplatí, je to náročné i na práci. Raději zasejí třeba řepku. Můžete to čtenářům jako odborník vysvětlit? A jsme zase u těch dotací, proč nejsou rozděleny a směřovány tak, abychom nemuseli tak základní potravinu jako brambory dovážet?

Ono se nejen mluví, brambory už drahé jsou a obávám se, že mohou být ještě dražší. Stejně tak jde nahoru cena vepřového masa a bude-li letošní rok znovu suchý, porostou ceny i dalších potravin.

Stát dlouhá léta pohlížel na zemědělství jako na nepříliš důležitý obor, který ekonomicky a politicky nehraje velkou roli, a potravinovou soběstačnost bral jako zbytečnou naši starost. Často jsem slyšel, že co bude potřeba, tak dovezeme, že to tady u nás stejně neumíme vyrobit kvalitně a levně, zkrátka byli jsme takové nechtěné děti, které vlastně překážely.

V roce 1990 jsme pěstovali brambory na ploše 109 tisíc hektarů, poslední statisticky uzavřený rok 2017 říká, že je to už necelá čtvrtina, přesně 23.418 hektarů. Proč takový strmý pád? Protože je zde velká cenová nestabilita na straně jedné a klimatické extrémy na straně druhé, čili velká nejistota pro pěstitele. Mám na mysli nejistotu ekonomickou, která přináší bramborářům v dlouhodobém časovém horizontu ztrátu a médiím téma psát senzace. Není to o náročnosti na práci, ale o výkyvech na trhu a o klimatických změnách.

Podobný proces snižování ploch pěstovaných plodin proběhl u cukrovky, u výše zmíněných pícnin na orné půdě, ve výměrách chmelnic, sadů, u zeleniny a v dalších polních plodinách. Třeba len zmizel úplně a s ním i tírny lnu a textilní fabriky! Úplně stejné to bylo s bramborovými lihovary, s cukrovary.

Právě to jsou ty složité návaznosti a přediva, která naši předci budovali po mnoho generací a na jejichž pokračování v nových podmínkách jsme po revoluci nebyli připraveni a náš hospodářský prostor jsme bezdůvodně předali, často i vnutili, cizímu kapitálu.