Prezident Miloš Zeman v nedávném rozhovoru pro ParlamentníListy.cz prohlásil: „Bohužel se mi asi nepodaří zrušení Senátu, i když bych si to ze srdce přál.“ Vy s prezidentem v řadě věcí souhlasíte, na druhou stranu jste sám byl senátorem a poznal jste jeho fungování zevnitř. Souhlasíte tedy s jeho výrokem o potřebě zrušení Senátu?

Senát v současné politické konstelaci – pod vedením slabého Miloše Vystrčila, který se stal předsedou horní parlamentní komory jenom kvůli úmrtí Jardy Kubery – rozhodně neplní svoji ústavní funkci, pro kterou byl v roce 1996 ustaven. Sám jsem byl senátorem jedno volební období 2012 až 2018, což byla éra Milana Štěcha. Byl jsem zvolen jako nezávislý kandidát, tedy bezpartijní z celkem deseti kandidátů, když ve druhém kole jsem obdržel 13.500 hlasů. Současný předseda Senátu Vystrčil disponuje mandátem pouhých 8.144 hlasů, respektive 14,96 % voličů z volebního obvodu č. 52 Jihlava. Tolik pro ujasnění pozice druhého nejvyššího ústavního činitele ČR.

Ale zpět k vaší otázce. Senát měl velkou příležitost právě v této kritické době prokázat oprávněnost své existence, být v jistém slova smyslu iniciátorem a pojistkou politické dohody či alespoň moratoria – dohody o neútočení ve prospěch lepšího zvládnutí pandemie covid-19. Tuto příležitost promarnil, naopak se stal jakýmsi klubkem zloby a nenávisti k prezidentovi, k premiérovi, semeništěm žalob a podání k Ústavnímu soudu, který se jich chutě chápe a když to je politicky výhodné, tak po dvouletém zkoumání je rychle vytáhne a za vydatné podpory médií vynese rozsudek. Rozsudek, nález, destabilizující necelý rok před parlamentními volbami už tak křehkou politickou scénu.

Řeč je o volebním zákonu, který byl shledán, 30 let po revoluci, neústavním! Co na tom, že prezident republiky před takovým krokem varoval, když mnohomluvný předseda Ústavního soudu pan Rychetský se doslova vyžíval v mediálních výstupech a takřka v přímém přenosu předznamenával nález u tohoto klíčového zákona, který však sám po změně režimu pomáhal uvádět v život! A já se ptám, co na to pojistka demokracie? … a odpovídám, že nic, anebo spíše naopak. Senát rozhodnutí Ústavního soudu uvítal. Zde je politický příklad jeho zbytečnosti a dost často dokonce škodlivosti.

Druhý příklad je ještě závažnější. Senátní volby provází nebývalý zájem kandidátů na straně jedné – a naopak ještě větší nezájem voličů na straně druhé. Jinými slovy, výběr kandidátů, většinou jsou místní a vždy starší 40 let, je více než dostatečný, procento voličů zoufale nízké. Co z toho vyplývá? No přece to, že ona „demokratická pojistka“, kterou má být Senát, je naprosté většině oprávněných voličů lhostejná.

To všechno, když jsem viděl zblízka, a když jsem tušil nastupující „pražskou kavárnu“ do vlivných funkcí v Senátu, tak jsem rok před skončením svého mandátu veřejně prohlásil, že obhajovat nebudu, že se senátních voleb 2018 nezúčastním, a to jsem také dodržel. V souladu s panem prezidentem, kterého Senát „léčí“ odmítáním většiny návrhů vyplývajících z jeho prezidentské agendy, která prochází Senátem, např. nominace ústavních soudců, spolu s uměle živenou diskusí o jeho „velezradě“ a dalšími urážkami hlavy státu (nejčerstvěji „ruský špion“ atd.), souhlasím s názorem Miloše Zemana, že je Senát zbytečný a že se můžeme vrátit k jednokomorovému parlamentu. Na toto téma je třeba po překonání covidu zavést celospolečenskou diskusi a minimálně přinutit horní komoru k větší hospodárnosti, efektivitě a politické korektnosti.