V Brně po komunálních volbách nastaly výrazné změny, i celková politická mapa republiky se změnila. Jak to vnímáte?

V demokracii je normální, že vládnoucí garnitury odcházejí do opozice, a tak i v Brně bylo jasné, že i sociální demokracie odejde jednou do opozice. Na druhé straně nevidím spásu v nových politických subjektech, neoslovují mě ani koblihy pana Babiše, ani kšandy pana Hollana, ale spíš se zajímám o dlouhodobé myšlenky, ať už jsou konzervativní, liberální, sociálnědemokratické nebo křesťanskodemokratické, které reprezentují zavedené strany. Samozřejmě mohou uspět i jiné strany, ale já takovým subjektům nedávám velkou naději na dlouhý život. Byla zde Unie svobody a už není, byly zde Věci veřejné a už zanikly. Jsem přesvědčen, že v příštích volbách už nebude úspěšné hnutí Žít Brno, a ani hnutí ANO nedosáhne takového úspěchu, byť jedno, dvě volební období může přežívat. Je to proto, že za sebou nemají propracovanou myšlenkovou základnu.

Odkud se berou voliči těchto uskupení?

Je za tím touha veřejnosti po změně, ale do skupiny takových lidí nepatřím. Politika je založena na politických stranách a dávám přednost jasně profilovaným subjektům, které mají za sebou čitelnou minulost, z níž lze zjistit, o co jim jde. Pokud jde konkrétně o hnutí ANO, je to podnikatelský záměr s cílem uspět v politice a posílit tím vlastní podnikání. U hnutí Žít Brno nevidím žádný záměr, ale jen snahu to v politice zkusit. Město Brno existuje řadu staletí. Přežilo obléhání Švédy, přežije i Žít Brno.

Během volebního období ale budou činěna rozhodnutí, která ovlivní město v delším horizontu než čtyři roky…

Voliči ponesou následky svého rozhodnutí. To, že nyní městu vládnou lidé, kteří nechtějí stavět nové nádraží na jihu Brna, znamená, že se v Brně nebude stavět žádné nádraží. Vidím, kolik se investuje do staveb železničních uzlů a nádraží jinde a vnímám to jako poškozování Brna.

Ve věci komunálních voleb opakovaně rozhodoval Ústavní soud, má rozhodovat i ve věci nového nádraží. Jakou roli v těchto lokálních kauzách hraje?

Ústavní soud je instituce, která na jedné straně říká, že jí řešení běžných věcí nepřísluší, ale často si vybírá kauzy bez ohledu na tento názor a rozhoduje téměř ve všem. Náš stát je velmi centralistický, a to platí i o soudnictví. Lidé, kteří se dlouho soudí, nakonec chtějí zkusit i Ústavní soud, a tak se na něj obracejí. Nepovažuji to za správné, ale je to tak. Využívají toho i někteří mí klienti, mají na to právo.

Jak se díváte na to, že Ústavní soud řeší i spory o konkrétní zákony projednávané v Parlamentu a že je označován za jeho třetí komoru?

Ústavní soud často vstupuje do politiky, je to jednak vůle jeho samotného, ale je to i kvůli jednání politiků – když prohrají volby, nestačí jim bojovat jen v rámci opozice v Parlamentu, ale chovají se jako dítě, kterému ublížili a ono utíká k mamince. Když prohrají boj v Parlamentu, utíkají k Ústavnímu soudu. Je to špatné, ale nevím, jestli se to v budoucnu změní.

Ústavní soud hlavně pomáhá sám sobě a rozšiřování své vlastní moci. Příkladem je zrušení voleb v roce 2009 a to, že si Ústavní soud uzurpoval právo rušit ústavní zákony, což mu podle Ústavy nepřísluší. Václav Klaus se za působení v prezidentské funkci na Ústavní soud neobracel, protože dlouhodobě kritizoval soudcokracii a nechtěl, aby novými návrhy Ústavnímu soudu neumožnil rozhodovat v dalších otázkách.

V minulosti jste se ucházel o místo ústavního soudce. Uvažujete o tom stále?

Dnes má v justici vliv duo Josef Baxa a Pavel Rychetský, jejichž myšlenkový svět je mi cizí a nesdílím jej, takže o ničem podobném neuvažuji. Navíc jsem spokojen s tím, co dělám na vysoké škole.

Pomáhal jste Janu Velebovi při vypracování návrhu na změnu v oblasti televizních a rozhlasových poplatků. Jakou má taková změna podle vás šanci a co je vlastně cílem?

Návrh považuji za velice reálný, není totiž postaven na tom, že by rušil poplatky, ale dává lidem alternativu tak, aby neposílali peníze do pražského centra, ale dali je třeba regionálnímu studiu nebo jiné kulturní instituci. Televize bude muset poplatníky opravdu naštvat, protože poplatek jiné kulturní instituci místo televizního bude navýšen o 20 %. Jestli se televize bojí, že jí poplatníci utečou, je to její problém.

Nevidím přitom jen problém ve zpravodajství a jeho sporné objektivitě, ale i v tom, jak jsou v televizi velké peníze přerozdělovány. Televize připomíná doby komunismu, kdy se říkalo, že fabriky patří všem, ale vlastně nepatřily nikomu. Tady se říká, že je televize veřejnoprávní a jakoby patřila všem poplatníkům, fakticky z ní ale žijí ti, kdo rozdávají peníze na různé projekty. V této oblasti jsou neprůhledné osobní vazby. Je to velké soustředění peněz pouze v Praze v okruhu malé skupinky lidí, kteří se fakticky České televize zmocnili. Návrh Jana Veleby dává alternativu, aby si člověk mohl říci: Už do toho neprůhledného kotle kamarádíčků nechci dát ani korunu a radši podpořím třeba městské divadlo, kam chodím.