Vláda vypustila démony zla. Henek se obává drsného nárazu

Co říkáte na militarizaci veřejné debaty, kdy se do slovníku běžně dostávají termíny jako nepřítel, boj, válka, zbraň?

Jde z toho strach. Pamatuji ještě dobu, kdy tuto terminologii s oblibou razili komunisté. Před nimi úplně stejně mluvili nacisté. A ještě dříve všemožní šílenci, kteří věřili, že se doberou dobra tím, když nechají vzájemně se pozabíjet miliony lidí.

Po otřesných následcích první světové války, nacismu, druhé světové války a komunismu bychom se měli mít nesmírně na pozoru vždy právě tehdy, kdy se tato slova začínají znovu běžně používat ve veřejném diskurzu. Protože ony nejsou produktem normálních lidských debat. Lidé takto většinou nemluví ani nepřemýšlejí. Taková slova jsou nejčastěji produktem propagandy. Přičemž nebezpečí pro společnost sílí pokaždé, kdy na lidi tlačí nějaká – a to jakákoliv – ideologická propaganda.

Jak říkal Karel Čapek: „Není horší propagandy než ta, která se vnucuje.“ Protože ta je vypouštěna jednak s těmi nejhoršími úmysly, případně těmi nejhloupějšími a nejméně skrupulózními lidmi. Nejstrašidelnější je, že si to současní politici a vůbec většina z těch, kteří sami sebe považují za „elitu společnosti“, novináři, aktivisté, vůbec neuvědomují. Klidně sledují, jak premiér předstoupí před národ, oznámí takový nesmysl, že „jsme ve válce“, a jeho nohsledi to po něm poslušně papouškují. Žádnému z nich zjevně nedochází, jaké démony vypouští nebo pomáhá vypouštět na lidi. Vypustit démony na svobodu umí každý pitomec, ale vrátit je zpět pod zámek, to je něco úplně jiného.

Anketa

Chcete, aby se koalice STAČILO! dostala do Poslanecké sněmovny?

Chci

93%

Nechci

Nevím / Je mi to jedno

hlasovalo: 12637 lidí

Lze podle vás tuto militarizaci srovnávat s tím, jak byl „nepřítel“ a rozdělení světa vnímán oficiálními kruhy a médii před rokem 1989?

Ano, už to lze srovnávat. Když to člověk pozoruje a domýšlí, naskakuje z toho husí kůže. Ono se někdy dokonce zdá, jako by si naši propagandisté vytkli cíl ještě překonat totalitní bušení do válečných bubnů. Například nevím o tom, že by se vrcholní představitelé úhlavních nepřátel komunistů objevovali na veřejnosti zobrazeni v pytlích na mrtvoly – ale třeba se mýlím. Přesněji řečeno, chci, moc se chci v tomto mýlit. Propaganda má mít nějaké hranice, a to bez ohledu na to, jak silně někoho odsuzuje.

Jinak je tady mnoho dalších podobností včetně tvrdě ohraničené veřejné diskuse, násilně – tedy úředně politickým výnosem – svedené do koridoru vládní propagandy, doplněné výstrahou, že zveřejňovat jiná stanoviska může být trestné. A pro jistotu jsou všichni, kdo se jen trochu ochomýtají kolem této násilně vztyčené hranice, označováni nejen dehonestujícími, ale také kriminalizujícími výrazy. Vytrvale je lidem vnucováno několik základních propagandistických bodů, přičemž kdokoli je poslušně neakceptuje, je vyřazen ze společnosti „lepších lidí“.

Dovolte mi dva názorné citáty: „Ani ta nejskvělejší propagandistická technika nepřinese úspěch, pokud nebude neustále a s neutuchající pozorností pamatováno na jeden základní princip. Musí se omezit na několik bodů a opakovat je znovu a znovu. Zde, jako tak často na tomto světě, je vytrvalost prvním a nejdůležitějším předpokladem k úspěchu.“ Tato slova řekl jeden z nejodpornějších válečných štváčů minulého století Joseph Goebbels. Kdo nevidí nápadné podobnosti s dnešní dobou, musí být slepý, hluchý a nemyslící.

A druhý citát: „Drsný věk. Mír se stabilizuje děly a bombardovacími letadly, lidskost koncentračními tábory a pogromy. Žijeme v přehodnocování hodnot. Dnes je útočník ochráncem míru, bitý a štvaný člověk kazimírem světa. A to existují celé národy, které tomu věří.“ To napsal slavný protiválečný spisovatel Erich Paul Remark. Když jsem ho kdysi četl poprvé, ještě v normálních, klidných dobách, naivně jsem si lebedil, jak je hezké, že v takových časech už nežijeme a žít už snad ani nebudeme. Zmýlil jsem se.

Úřad vlády připravil celoroční kampaň, kde se otevřeně hovoří o „státních tématech“ a „odstrašení protivníka“. Není už toto styl komunikace, ke kterému by se žádný demokratický stát neměl uchylovat?

Narážíte na velkou bolest současného vývoje nejen u nás, ale více nebo méně v celé západní společnosti. Přestala platit dávná pravidla, která demokracii stabilizovala, podpírala a pomáhala jí v rozvoji. Uvedený styl komunikace ukazuje elementární neznalost principů zajišťujících nejen demokracii, ale také bezpečnost. Alespoň stručně:

Bezpečnost země zajišťuje jednak kvalitní armáda, dobře vyzbrojená a vycvičená. Za druhé vysoce profesionální demokracie v zájmu vlastní země, s ohledem na svou velikost, sílu a možnosti. A za třetí dobré mezinárodní partnerské smlouvy o vzájemné pomoci v ohrožení. Tyto tři věci jsou pro dobrou obranyschopnost stěžejní. Ovšem první dvě věci splňujeme nedostatečně nebo je vůbec nemáme.

V armádě je pár skvělých profesionálů, ale ti naši zemi neubrání. Široká a hlavně realistická koncepce naší dlouhodobé obranyschopnosti neexistuje, takže se postupuje stylem nahodilých kroků jako nástup zbytečných letounů F-35. Ty nejenže naši obranyschopnost nezvýší, ale naopak ji sníží. Schlamstnou peníze, které mohly být účelně vynaloženy na něco potřebnějšího. Navíc byl tento nákup hodně nešťastně komunikován, takže znechutil velké množství lidí a obrací je proti výdajům na armádu, a tím podkopává důvěru veřejnosti. Jenže důvěra národa je v oblasti bezpečnosti zásadní, bez ní se žádná opravdová obranyschopnost vybudovat nedá.

Další je profesionální diplomacie. Dnes je naše zahraniční politika jejím opakem. Ukazuje se to na každém kroku. Jakkoli jsme přeborníky v servilitě a předháníme se v siláckých řečech a gestech, naši spojenci na to zvysoka kašlou. Pak můžeme jen fňukat, že nás řadí nikoli mezi spojeneckou elitu, ale spíše k druhořadým partnerům. Což je způsobeno zejména tím, že naše diplomacie připomíná více nepovedenou grotesku než poctivou práci v zájmu naší země. Opravdové vztahy se spojenci se neměří našimi ani jejich slovy. Ta se vypouštějí a rozplývají. Důležité jsou jen činy.

To samé platí o bezpečnostních smlouvách. Jako bychom žili v představě, že kdybychom se ocitli v ohrožení, okamžitě se za nás postaví celé NATO s plnou vojenskou silou. Pozor, nevylučuji to, taková negace by byla zpozdilá. Ale také se můžeme šeredně zklamat.

Často je poukazováno na ochranu v článku 5 Severoatlantické smlouvy. V něm se praví, že smluvní strany považují ozbrojený útok proti jedné nebo několika z nich za útok proti všem a zavazují se v takovém případě přispět na pomoc napadeným členům. Není tam však ani slovo o tom, co má země, která napadenému pomáhá, udělat. Ani náznakem se tam nepíše, že všechny členské země musejí přispět vojenskými prostředky. Takže když nám pošlou pár polních vařičů, plynových masek a deky, abychom nemrzli, tak naši partneři svůj závazek splní. Ostatně nebylo by to poprvé v moderních dějinách, kdyby nás spojenci hodili přes palubu, když by se jim právě v té chvíli nehodilo nám vojensky pomoci.

Pokud ovšem nebudou naplněny všechny tři zmíněné zásady naší bezpečnosti, tedy vysoce kvalitní armáda opřená o lidi, veřejnost, profesionální diplomacie založená na rozumu, a nikoli na ideologii a dobré partnerské smlouvy, nikoli třeba jen v rámci NATO, ale také jejich doplňky o užším spojenectví s našimi sousedy, jsou všechny snahy o „odstrašení nepřítele“ jen blábolením nebo pákou politiků ke zvýšení vlastní moci. To nedělají státníci zodpovědně se starající o bezpečnost lidí, ale nemyslící ideologové.

Nehrozí, že toto rozdělení bude politicky zneužito? (Premiér již 1. 1. hovořil o tom, že volby budou soubojem mezi Západem a Východem, což může implikovat, že strany opozice jsou stranou „nepřítele“).

Rozdělení společnosti už je dávno politicky zneužíváno. Nejprve si připomeňme, že každá společnost, v jakémkoli politickém systému, je rozdělena, bez ohledu na to, zda to je demokracie, autokracie nebo tvrdá diktatura. Je přirozenou lidskou vlastností mít na různá témata odlišné názory. Systémy se liší v tom, jak umožňují občanům vyjadřovat svá stanoviska. Diktatury to nedovolují vůbec, tam je zákonem slovo diktátora. Autokracie vymezují hranice debaty – tohle smíte, ale tamto už veřejně diskutovat nesmíte. Jen skutečné demokracie se vyznačují svobodnou, neostrakizovanou diskusí. Dokážete si třeba představit, že by americká vláda hned po začátku války ve Vietnamu zrušila protiválečná média a ministři a prokurátoři by na lidi dštili oheň a síru, co všechno zlého je potká, pokud začnou veřejně mluvit jinak než vládní propaganda?

Po celou dobu vietnamské války, kterou vedla přímo Amerika, se v Americe otevřeně informovalo o válečných hrůzách. Byly zveřejňovány dokonce i tajné dokumenty americké vlády, svědčící tom, jak politici o válce bezostyšně lžou veřejnosti. Vláda se pokusila jejich publikování sice zakázat, ale soud je povolil. Zdůrazňuji, nešlo o jen nějaký názor někoho na válku, o pouhé komentáře, ale o vysoce utajované vládní dokumenty. Novináři neskončili v base a jejich média normálně vycházela dál. To je skutečná demokracie bez přívlastků.

Právě přívlastky k demokracii jsou neklamným znamením faktu, že politici, vnucující tyto přívlastky veřejnosti, mají s demokracií nekalé úmysly. Platilo to u komunistické „lidové demokracie“, která nebyla ani omylem lidová a rozhodně to nebyla demokracie. A platí to u „liberální demokracie“, ve které není už ani stopa po liberalismu, a demokracie sama za této vlády dostává stále více na zadek.

Dalším zřetelným znamením toho, že politici nemají s demokracií dobré úmysly, je právě zneužívání přirozeného rozdělení společnosti ke svým politickým cílům. Tedy rozeštvávání skupin lidí, nahánění je do vzájemných střetů, označování celých názorových skupin občanů jak dehonestujícími, tak kriminalizujícími nálepkami, což je vždy posléze doplněno tvorbou zákonů proti demokracii a svobodě. Také toho už jsme za této nestoudné vlády svědky. A je vážně s podivem, jak právě ti nejfanatičtějí ideologičtí propagandisté chrlí výhrůžky na adresu lidí s jinými názory a současně úplně beze ostychu mluví o demokracii a svobodě. Netuším, jestli jim vážně nedochází, jak strašnou „službu“ veřejnosti tím činí, zda jsou opravdu tak hloupí, nebo „jen“ kompletně zaslepení svou extrémní ideologií.

A v neposlední řadě je neomylným ukazatelem, že myšlenky politiků spějí k něčemu nehezkému či přímo zlému, když přestanou mluvit o nutnosti pochopení, odpouštění, smíření a především se o tyto výsostné hodnoty přestanou zajímat. Když přestanou usilovat o vzájemné porozumění různých skupin společnosti a kultivaci diskuse při zachování plné svobody. To vždy značí těžké časy. Netřeba rozvádět, že tato vláda se o zmíněné kladné hodnoty ani nepokusila.

Co s tím?

Nedělejme si iluze, ještě dlouho se nic moc nezmění. Pořád je platné pořekadlo, že „ryba smrdí od hlavy“. Takže dokud si politici a lidé, kteří se považují za „elity společnosti“, neuvědomí, jaké závažné hrozby přivolávají na celou zemi a nevzpamatují se, bude to stejné, jen s menšími či většími odchylkami. Jistě, letos ve volbách se může vyměnit část politické garnitury. Ta se může – snad – vystříhat aspoň těch nejhorších ideologických omylů. Ale tvrdé rozdělování, rozeštvávání společnosti určitě nezmizí.

Stačí se podívat třeba na Slovensko, co dělají ideologií postižení aktivisté, politici, novináři. Vůbec jim – na Slovensku, ale ani v Čechách – přitom nedochází nebo snad dochází, ale nevadí, že se množí jevy předznamenávající katastrofu. Nevím, jestli katastrofu v podobě totality, k níž například Evropská unie spěje už bez velkého maskování, nebo nějaké násilné střety na způsob občanské války. Případně střídání obojího.

Nezmění se nic moc, dokud takzvané zvolené i samozvané elity i ty skutečné elity – které se ještě moc nahlas veřejně neprojevují – nezařadí radikální zpátečku a nezačnou prosazovat opravdové hodnoty. Například pragmatickou celospolečenskou diskusi, uklidňování vzbouřených emocí, pochopení pro jiná stanoviska a pohledy, ukončení nenávistné zákopové války ve společnosti, nastolení vstřícnosti, smířlivosti namísto agresivity, pečlivou ochranu svobody, zejména svobody slova. Pak teprve bude možné opustit cestu pýchy, nenávisti, lakomství, závisti, zvrácenosti, chamtivé lačnosti a myšlenkové lenosti. A pokusit se o opačný vývoj. Ale obávám se, že tato vláda všechny tyto démony zla tak posílila, že to bude možné až po nějakém krutém nárazu a zhroucení společnosti.

Moc si přeju, abych byl špatným prorokem.