Jak to všechno začalo, jaká byla vaše motivace případ objasnit?

 

S rodiči ztracených bratrů Pavelkových a Petrem Tučkem, bratrem zmizelé Lenky, jsem v roce 2016 uzavřel dohodu. V jejím základním ustanovení stojí, že podniknu co nejúčinnější kroky k objasnění případu ztracených. Dohodu jsem uzavřel proto, že se mne případ velmi dotýkal, měl jsem v té době stejně staré děti, jako byli studenti v roce 2001. Taky mně bylo líto rodičů a bratra Lenky. Její matka spáchala v důsledku událostí sebevraždu, otec zemřel v ústavu pro choromyslné. Rovněž nemám rád záhady podobného typu. Bylo to tenkrát přesně patnáct let poté, co se trojice za neobjasněných okolností ztratila v srdci hor na albánsko-kosovské hranici. Ty špičaté kopce, které dosahují velehorských výšek, se jmenují příznačně – Prokletije. Nevěřil jsem, že se tam studenti jen tak ztratili. 

 

Milan Špalek ze skupiny Kabát, jenž vám napsal předmluvu ke druhému dílu knihy Stíny Valbone, píše: „Teprve když jsem text ‚zhltnul‘, jsem si uvědomil, že Návrat do Valbone není jen nějaká předloha k akčnímu filmu. Člověka až mrazí, že je to příběh podle skutečných událostí. Ztratili se tři občané České republiky, vlastně ještě děti. Nikdo nebyl za to, co se stalo, potrestán. Vypadá to, že jediní, kdo se chtěli dopátrat pravdy, byli rodiče a autor této knihy. Rozhodně ne naše bezpečnostní složky.“ Jak jste při pátrání postupoval, rekognoskoval jste materiály, byl jste v Prokletých horách? 

    

Veškeré materiály jsem si podrobně prostudoval, hovořil jsem s rodiči, také s účastníky offroadové mise, kterou organizoval Petr Kubásek již v říjnu 2001 (studenti se měli vrátit 18. září 2001). Jejich postřehy i vzpomínky matky dvou bratří, která se rovněž do regionu vypravila (expedice v říjnu, matka počátkem listopadu) se shodovaly v jedné věci – obě mise byly od počátku vstupu na albánském území pod drobnohledem tamější policie. Expedice dostala hned na hranicích doprovodnou eskortu, paní Pavelkovou později monitorovali v hotelu odposlouchávacím zařízením. To byly zásadní indicie, které mi šeptaly do ucha – na tomto případu není něco v pořádku. Když mi Petr Kubásek vyprávěl, jak si členy tehdejší expedice nedaleko Theth pozval „na panáka“ místní bos a řekl jim větu ve stylu – teď si připijeme, a potom vypadnete nebo se ztratíte jako ti tři, vedlo mě to od počátku jediným směrem. 

 

 

Jak se tedy dál ubíraly vaše úvahy?

 

V regionu se za posledních patnáct let stalo mnoho incidentů ve vztahu k Čechům. Kromě krádeží, znásilnění, incidentů na horách, to bylo také několik vražd, poslední byl případ mladého hasiče ze Sušice a jeho dívky, které zavraždil nedaleko Škodry místní občan Sokol Mjacaj. Všechny tyto případy, tedy kromě záhadného zmizení studentů, byly velmi záhy objasněny. A já si stále opakoval jediné slovo – proč? Další indicií, která posilovala verzi o násilném činu, byla jednoduchá skutečnost, že se po „ztracených“ nenašla po tolika letech ani tkanička od bot. Přitom hory nejsou rozlohou velké, zdatný chodec je dokáže přejít za jeden den. 

 

 

Co bylo klíčové pro to, že jste do regionu podniknul výpravu?

 

Jak už jsem říkal, bylo mi líto rodičů Pavelkových a bratra Lenky. Přišlo zvláštní, jak česká média prakticky shodně psala o tom, že studenti zmizeli v divočině. Ano, na Aljašce by se mohla ztratit třeba celé třída, ale v Prokletije toto možné není. Znám tuto oblast, jezdíval jsem tam na rafting od přelomu milénia. Rovněž omílaná verze, že studenti spadli do propasti, mi přišla nesmyslná. Ano, v oblasti jsou krasové jevy, závrty a propasti, ale tato místa jsou známa. Nikdy by do nich nemohli spadnout tři lidé, to je prakticky nemožné. Tuto historku rozšiřoval jistý albánský novinář, aniž by si uvědomil, že se na místo za čas vydají lidé, kteří budou chtít vědět, co se opravdu onoho léta 2001 přihodilo. 

 

Jak jste došel k závěru, že studenti se stali obětí zločinu?

 

V těch horách se v uvedeném období ztratilo více lidí. To pro mne bylo při úvodní rekognoskaci asi největším překvapením. Situace v albánském pohraničí byla po válce v Kosovu 1998–1999 velmi nestabilní. I studenti si toho byli vědomi, neboť rodičům před odjezdem řekli, že jedou do Rumunska.  Právě přes hory Prokletije, kam se opravdu vydali, totiž do Albánie vedly stezky, po který členové KLA  (Kosovská osvobozenecká armáda) převáděli zajatce, především srbské, ale i jiných národností. Ty shromažďovali v detenčních centrech, kde jim byly následně odebírány orgány. Dokonale propracovaný systém „obchodu“.  Šlo převážně o ledviny zajatců, které za tučné provize končily na různých transplantačních klinikách po světě.  Není tajemstvím, že této organizaci veleli budoucí představitelé Republiky Kosovo, nyní obžalovaní válečným tribunálem v Haagu za válečné zločiny. 

 

 

Jak jste došel k tomu, že mezi oběťmi, zajatci, byli i tři Češi?

 

Hned v průběhu první výpravy jsme se potkali v jedné vesnici nedaleko Theth s mužem, který nám celou historii vyprávěl, tedy že se studenti ubytovali v domě, kde žila učitelka Mira a její bratranec Micun. Právě tato dvojice podnikala se studenty výpravy do okolí. Jednoho dne, detailně to líčím v Návratu do Valbone, Mira onemocněla, Micun odvedl studenty na místo, odkud se zpět již nevrátili. Následně byla učitelka bratrancem zavražděná. Micun byl skutečně odsouzen, ovšem pouze za vraždu sestřenice. Ten případ je v Theth dostatečně znám, ale nahlas se o něm mluvit stále nesmí. I přesto se mi podařilo hovořit s dalšími svědky.  Později jsem sehnal kontakt na vyšetřovatele případu, který mně písemně potvrdil, že mezi oběťmi tzv. „organ traffickingu“ (kšeftování s orgány) skutečně byli i tři Češi – jedna žena a dva muži. Existují k tomu svědecké výpovědi. Vyšetřovatel dále psal, že bylo vytipováno jedenáct míst, kde byly pohřbívány oběti těchto zločinů. Albánská strana ale zásadně nesouhlasila s vysláním expertů na tyto lokace. Je třeba si uvědomit, že tento případ, který byl vyšetřován Carlou Del Ponte, tehdejší hlavní prokurátorkou  válečného tribunálu Haagu, má silný politický podtext. V zásadě šlo o to, že zločiny v průběhu války a po ní měli páchat pouze Srbové, nikoliv Albánci. Paní Del Ponte o tomto největším lidsko-právním zločinu v Evropě od doby působení doktora Mengeleho napsala knihu „Lov: Já a váleční zločinci“. Tato publikace se v EU dostala na index. Návrat do Valbone se ale vydat, díky nakladatelce Janě Vávrové, podařilo.