Do jaké míry podle vás utrpělo za koronakrize cestování?

První, co mě napadne, je slovo devastace. Při cestování je potřebné hovořit nejen o dovolených, turistech a cestovatelích, ale i o celém byznysu, který se okolo toho vytvořil. Také o cestování kvůli obchodu.

Po prvním šoku na jaře 2020 se podařilo některým šťastlivcům postupně se znovu podívat do světa. Turista dnes ale potřebuje na cestování obrovskou zásobu času pro případ, že bude někde trčet v karanténě. To je celkem reálné po příchodu do cílové země nebo po návratu domů. Takže pro vycestování do zahraničí zůstává jen minimální seznam bezpečných destinací, a i ten se z pochopitelných důvodů nepředvídatelně mění.

Nyní k tématu cestování kvůli obchodu. Nejdřív je třeba říci, že úplně zmizely z marketingových aktivit firem výstavy. Digitálně-virtuální formy jsou sice alternativou, ale z dlouhodobého hlediska určitě neplnohodnotnou náhradou. Za ještě větší problém považuji totální ztrátu funkčnosti operativního pohybu techniků. Osobně působím v oblasti strojírenské výroby. Instalování prodaných zařízení v zahraničí je velmi těžko plánovatelné, a samozřejmě to platí i pro servis.

Lze říct, že se svět rozdělil na lidi s výhodami, a lidi bez větších práv. Tedy očkované a neočkované?

Ano, jsme rozděleni na očkované a neočkované. Osobně patřím do té první skupiny. Pro zabezpečení chodu firmy z hlediska cestování za obchodem a udržení mezinárodních kontaktů jsem měl volbu očkovat se, anebo se nechat neustále šťourat v nose. Moc jsem si tuhle formu neustálého mrhání časem neoblíbil, a tak jsem v prvním možném termínu využil možnost očkování.

Samozřejmě že si člověk klade otázku, jestli tak rychle vyvinuté vakcíny nemají možná i riziko vedlejších účinků. I na našich nových strojích se přes profesionalitu a zkušenosti jejich konstruktérů objeví detaily na vylepšení. S vakcínou to asi bude podobné. Na druhou stranu podstupujeme při cestě autem každý vlastní riziko a musíme se spolehnout, že ani my, ani nikdo jiný neudělá chybu. Jinak to může mít fatální následky. Kdybych se tím měl každé ráno zabývat, tak se zblázním. Stejně jsem neřešil ani očkování.

Ve firmě jsme ale nezvolili žádnou formu donucování, jako aktuálně zavádějí některé gigantické společnosti. Kdo se rozhodl očkovat, dostal den volna. To jsme ale zavedli až poté, co byla už skoro polovina zaměstnanců po prvním očkování. Celkově máme u nás ve společnosti po druhé dávce vakcíny víc než devadesát procent lidí. Pro všechny se stal život pohodlnějším. Ale pro většinu to nebylo hlavním motivem. Většina byla přesvědčena, že je to dobrá forma ochrany před koronavirem.

Nedávno jste navštívil kolébku evropské kultury – Řecko. Co jste tam zažil?

Jako z filmu Pelíšky. Fakt jsem se cítil jako v té vynikající komedii, na kterou se doma díváme minimálně jednou do roka. Absurdity, administrativní šikana, nedodržování příkazů. Začalo to na letišti v Bratislavě. Cestující si po příchodu do odletové haly disciplinovaně nasadili roušky a rozesadili se anebo postávali v předepsaných odstupech minimálně dva metry. Potom otevřeli odbavovací přihrádky, a ocitli jsme se v typické předcovidové frontě. Natlačení na sebe a snažící se být co nejdřív odbavení v touze užít si nákupů v tax free zóně. Fakt, že žijeme v jiném světě, nám připomínaly jen ty roušky přes nos a ústa. Mimochodem, doba ve frontě před odbavením je dnes podle mě delší, protože nastupuje administrativní šikana, a vy ve svých papírech – za socíku to byla výjezdní doložka – máte jednu z minimálně tří variant potvrzení. Totiž každá kontrola vyžaduje potvrzení, že jste se zaevidovali do řecké karantény, a potvrzení, že jste se zaevidovali jako pasažér letu na slovenském Ministerstvu dopravy. Kvízovou otázkou bylo, které potvrzení budou chtít v Bratislavě.

Přeskočím další tlačenici po příletu do Řecka a opakující se stres s hledáním té správné bumážky, a ocitáme se v hotelu. Personál měl poctivě na obličejích roušky, přicházející turisté také. Po ubytování ale pochopíte, že tam zuří mezi dovolenkáři mezinárodně sdílený pocit svobody, a všichni jsou, bez ohledu na to, jestli se zrovna nacházejí na pláži nebo v restauraci, bez roušek. Jen ti chudáci Řeci mají roušky stále na ksichtech, stejně jako jejich pomocní brigádníci z Portugalska nebo Albánie. Jedete na výlet. Řecký šofér má roušku, ale všichni ostatní ne. Paní průvodkyně ale doporučuje mít ji při ruce pro případ policejní kontroly. Ostatně bylo to stejné jako doma. Všeobecné akceptování nedodržování příkazů, zpříjemněné slunečním počasím a parnem. Výsledkem množství příkazů a jejich neustálých změn je, že jsou z toho lidé unavení nebo jich mají plné zuby a často jim nedůvěřují.

O Německu, zvláště Berlíně, jste mi vyprávěl historky z oblasti sci-fi. Můžete je zopakovat?

Do Německa jsem se k obchodním partnerům dostal po více než roce. Bylo to v polovině června. Recepční při vstupu do firem požadovali potvrzení o očkování nebo o testu. Jinak, až na roušky na tvářích, to bylo normální jako před koronakrizí. Ve městě to bylo přísnější. Bez nainstalované aplikace na registraci se přes QR kód (prostředek pro automatizovaný sběr dat – pozn. red.) nevstoupíte do žádného obchodu. V některých restauracích má dokonce každý stůl svůj vlastní QR kód. Takže si položíte otázku, proč máme potřebu komentovat čínské kamerové systémy sledování obyvatel. My se sledujeme sami, a bez diskuse, protože je to v zájmu zdraví. To je to nejdůležitější, ale nasnadě je otázka, jestli se nestáváme zajatci tohoto argumentu, na který nemáme protiargument. Někteří bojovníci se sledováním chodí se dvěma telefony. Zastaralým tlačítkovým, a potom vyplňují papírovou registraci. Tu většinou už personál jen sbírá a nekontroluje, takže předpokládám, že po Berlínu každý den pobíhá několik Mickey Mousů.

K našim jihozápadním sousedům jezdíte dost často. Nyní tam očekávají čtvrtou vlnu. Do jaké míry se Němci dokázali přizpůsobit životu pod hrozbou virové nákazy?

Jsou všeobecně výrazně disciplinovanější než zbytek Středoevropanů. Předpokládám, že jim to trochu kazí přistěhovalci. Já se scházím hlavně s byznysmeny, a ty silně znepokojuje právě už na začátku vzpomínané cestování. Na prvním místě techniků a pak obchodníků. Ani silné německé hospodářství není připravené vysílat techniky na práci do zahraničí v systému: čtrnáct dní karanténa při příjezdu, několik dní práce a pak čtrnáct dní karanténa při návratu. To neumějí zvládnout ani finančně, ani personálně, protože stejně jako nám, tak i jim ukrutně chybějí kvalifikovaní pracovníci.

Slovensko je občas nazýváno „koronavirovou totalitou“. Proč?

Osobně takový pohled nesdílím. Když člověk komunikuje s přáteli nebo známými v zahraničí, jsou na tom v mnohých zemích výrazně hůř. Hlavním problémem je podle mě forma komunikace, boj politických stran o voliče a nelogické blouznění, všeobecné akceptování hledání únikových cest z neustále se měnících nařízení, a samozřejmě do toho množství hloupých příběhů typu „jedna paní povídala“. Určitě jsme silně dezorientovaný národ. Ale jste na tom v Česku lépe?

Nejsme! Neznám nikoho, kdo by alespoň v Česku dokázal jasně vyjmenovat všechna současná a platná nařízení a omezení. Jak moc dnešní svět ovládá chaos?

Z výše řečeného asi bude má odpověď jasná. Chaos v řízení na úrovni států dominuje. Sami politici se zřejmě stali ne úplně cíleně zamotaní v komunikaci s občany. Občan se totiž rovná volič, a to je zlé. Lid by měl být lidmi. Na úrovni firem si něco takového nemůžeme dovolit. Snažíme se pracovat systémově – i v podmínkách chaosu.

Existují ale ještě větší problémy. To je ta nedisciplína a přetvářka ve společnosti. Vrátím se do doby mého mládí, do socíku. V rodném prostředí se hovořilo a i konalo často jinak než ve škole při hodině občanské výchovy, dějepisu nebo jednou měsíčně na pionýrské anebo později svazácké schůzce. Mám dojem, že dnes je pokřivených okamžiků v životě podstatně víc. Mnozí se dnes rádi vymlouvají na to, že nedostatky dnešní doby vznikly v důsledku bývalého režimu. Samozřejmě že mají v mnoha oblastech pravdu. Ale stejně by měli myslet, co způsobuje třeba distanční vzdělávání ve školách. My ve firmě máme ve velmi malém rozsahu duální vzdělávání, a vím, jak velké jsou problémy se vzdělanostní úrovní studentů v důsledku právě distančního vzdělávání. V minulosti vedení vládnoucí strany zavíralo oči před problémy, dnes jsme na tom podle mě úplně stejně. To je potřeba změnit. Je třeba začít komunikovat s lidmi, a ne s voliči.