Jak s odstupem týdne hodnotit události v Turecku? Objevují se různé názory, zejména s ohledem na nepovedenost převratu a naopak dokonalou připravenost následných sankcí. Jednalo se podle vás jen o amatérismus pučistů, nebo o akci v zájmu prezidenta Erdogana?

Nevěřím spekulacím o zinscenování puče samotným Erdoganem. Na to je podle mne počet obětí, zejména na straně podporovatelů prezidenta, příliš vysoký. Na druhé straně má turecká armáda s vojenskými puči historicky velmi bohaté zkušenosti. Amatérská příprava z její strany je proto také nepravděpodobná. Domnívám se spíše, že příprava armádního puče byla v určité fázi prozrazena a vojáci museli zahájít pokus o převzetí moci v Turecku předčasně, aniž by měli situaci dostatečně pevně v rukou.

Kdysi jste řekl, že Turecko je z hlediska příklonu k islámu rizikovější, než Asadova Sýrie. Kam může po těchto událostech směřovat jeho vývoj? Už se spekuluje, že se výrazně přikloní k islámu a k režimu, vycházejícímu podstatně z tohoto náboženství.

Že se Turecko odvrátilo od Atatürkovy politiky sekularismu je zřejmé již několik let. Prakticky od nástupu Erdogana do čela země v roce 2003 se Turecko postupně změnilo ze sekulární země s ambicí stát se členem EU na zemi, která dává přednost islámským hodnotám. A ambici vstoupit do EU zatím vyměnilo Turecko za snahu dominovat islámskému světu a obnovit turecký vliv v rozsahu bývalé osmanské říše. Dnes, i díky neúspěšnému armádnímu puči, se Turecko prakticky stalo islámskou diktaturou v čele se svým chalífou, Erdoganem.

Nabízí se analogie s „Islámskou republikou“ v Íránu Ajatolláha Chomejního osmdesátých let. Ta se také zrodila vítězstvím protizápadních sil ve vnitrostátním souboji. Hrozí podle vás opakování tohoto scénáře, nebo jsou podmínky v Turecku přece jen jiné?

Myslím si že podobnost vývoje Turecka  s Iránem je více než zřejmá. Samozřejmě s tím rozdílem, že zatímco Irán se svými ajatolláhy je hegemonem šíitské části muslimského světa, Erdogan touží po tom stát se vůdcem sunnitů. Je ale pravdou, že Turecko se pod vedením Atatürka a později po 2. světové válce více europeizovalo, a proto si nejspíše zachová některé formální znaky parlamentní demokracie. Ty jsou však vlastní i Íránu, přestože se jedná o klasickou teokracii.

Komentátor Bohumil Pečinka vyjádřil názor, že Západ na tento „puč“, který umožnil posílit pozici prezidenta Erdogana, bude ještě často vzpomínat. Myslíte si také, že Turecko teď Západu „zatopí“?

Ano, myslím. A nejen to. Turecko „zatápí“ Evropě již velmi dlouho. Podporuje prakticky otevřeně Islámský stát, který je pro Evropu a celou západní civilizaci největší hrozbou. Vydírá Západ a vyhrožuje posíláním syrských a dalších blízkovýchodních migrantů do Evropy, přičemž je samo významným strůjcem nestability v tomto regionu. Neméně nebezpečné pro západní Evropu se mohou stát turecké komunity v Německu, Rakousku nebo jinde, které budou v budoucnu působit ve prospěch tureckého vůdce.

Za největší potenciální hrozbu pro celý Západ, nejen pro Evropu, však považuji americký jaderný arzenál, umístěný v Turecku. O směřování Turecka pryč z vlivu Západu si, myslím, nelze pochybovat. Tento trend bude pokračovat a může se stát, že Erdogan zatouží po jaderných zbraních, aby se vyrovnal Izraeli nebo Íránu. Získat nad nimi kontrolu na jeho vlastním území by potom bylo otázku okamžiku.

Jak se vůbec může za těchto okolností dále vyvíjet pozice Turecka v NATO?

Turecko, stejně tak jako i Řecko, se stalo členem NATO během studené války jako významná protiváha vojenského potenciálu Sovětského svazu a jeho spojenců v regionu Blízkého východu. Doba se ale změnila, Sovětský svaz dávno neexistuje a Turecko tedy z logiky věci do NATO již nepatří. Kromě toho turecký stále větší příklon k islámu nedává záruku, že se bude řídit do budoucna hodnotami, které NATO a Západ považuje za zásadní.