Na úvod se zeptám na vaši novou knihu Planeta Země – kruté místo k žití, která teď vychází. O čem se v ní čtenáři dozvědí?

Knížka je takovým mým zamyšlením nad historickým kontextem vývoje lidstva od patnáctého století. S tím, co se odehrávalo v minulosti v oblasti válek a geopolitických cílů jednotlivých velmocí ve světě, a jak se může projevovat dnes. Za posledních pět tisíc let, kdy se popisuje historie, se jen pět set let neválčilo. Snažím se říci, zda současnost má potenciál k nějakému vážnému konfliktu. Mluvím tam o islámu, zabývám se Německem, Ruskem, Čínou, Spojenými státy v kontextu od minulosti do současnosti. Knížka má třináct kapitol. Jsou tam analýzy, historické události, současný vývoj a jak se to může projevit dnes. Pro řadu lidí může být do jisté míry obecnou náhražkou dějepisu. Snažím se vyjadřovat i k současné zhoubě zvané politická korektnost. Že nejsme ochotni a schopni nazývat věci pravými jmény. Což vede nutně k tomu, že když je nějaká hrozba a nesprávně ji pojmenujeme, logicky na ni nemůžeme najít adekvátní odpověď. Lehce se zamýšlím také nad tím, proč v zemi, která je relativně tolerantní k různým menšinám, někdo musí svoji jinou sexuální orientaci nazývat „pražská pýcha“. Což vypadá, že my, kteří jsme z našeho pohledu normální, jsme nějaký odpad. V těch třinácti kapitolách se zamýšlím nad tím, v čem žijeme, včetně Evropské unie.

Na konci roku 2018 vyvolal velkou odezvu plán Donalda Trumpa stáhnout vojáky ze Sýrie. Trump je kritizován, že v Sýrii uvolňuje místo Putinovi a Íránu, případně ještě Turecku. Je tedy rozhodnutí o ústupu USA moudré?

Je třeba vnímat kontext tohoto rozhodnutí. Přichází na začátku třetího roku Trumpova prezidentství. Je v duchu předvolebních slibů. Navíc opravdu si nepamatuji, že by nějaký americký prezident byl zvolen či znovuzvolen na nějakém zahraničněpolitickém tématu. Ve Spojených státech bude vždycky rezonovat domácí politika. Jde o pracovní místa, boj s Čínou, ochranu pracovního trhu, ochranu života vojáků a jejich návrat domů, Amerika first. Myslím, že se dohodl s Tureckem, uvolnil mu místo. Turci budou řešit svoji obsesi s Kurdy s jejich ambicemi na nezávislý státní útvar. Protože výrazné posílení autonomie syrských Kurdů by vedlo k většímu posílení ambicí tureckých Kurdů. To je pro Turecko to hlavní. Samozřejmě s tím příslibem, že se Turci postarají o Islámský stát, což podle mě mohli udělat už dávno, kdyby mu nevyhovovalo, že bojoval proti Asadovi. Zároveň Turecko nebude tolik šít do Saúdské Arábie, pokud jde o vyšetření vraždy novináře Chášukdžího a především viny prince Muhammada bin Salmána. Což je jasný geopolitický zájem Spojených států. Takže bych v tom neviděl až jen tak nějaké avanturistické rozhodnutí Donalda Trumpa na závěr roku, ale je v tom možné vidět akcent jeho priorit. Z mezinárodního hlediska můžeme toto rozhodnutí hodnotit ne příliš pozitivně.

Nemyslím si, že tím uvolňuje místo Rusku. To je tam pevně uchyceno. Rusko bylo jediný legitimně působící stát na území Sýrie, neboť bylo pozváno vládou Bašára Asada. Nemyslím si, že by se tím i příliš zvýraznila role Íránu, který hraje vážnou a silnou roli v syrské politice již dlouhou dobu. Je to jen ukázka toho, že Spojené státy za Donalda Trumpa nebudou bojovat s každým v zájmu někoho jiného. To je trend, který on nastolil. Při hodnocení Trumpa někdy zapomínáme, že se v mnohém snaží plnit předvolební sliby, které dal voličům. Bez ohledu, že by se nám to líbilo. Nemyslím si, že stažení Spojených států příliš dramaticky ovlivní vývoj na severu Sýrie. Bude záležet na tom, jak tvrdě si tam Turecko vyšlápne na syrské Kurdy a jak to bude konvenovat se zájmy Ruské federace, která do toho bude nepochybně hovořit. Zohlednit tam všechny věci bude těžší problém, protože geopolitické zájmy jednotlivých aktérů jsou v mnohém rozdílné. Je ale zřejmé, že Kurdové byli prodáni. Splnili svou roli v boji proti IS a již v zájmu „vyšších“ cílů nejsou potřební. Pokrytectví? Ano, ale i pravá tvář mezinárodní politiky.