Letos slavíme třicet let od pádu komunismu. Vypadá česká společnost tak, jak jste si ji tehdy představoval?

Vypadá jinak. Protože mluvíme o společnosti v roce 1989, a dnes máme společnost v roce 2019. Každá společnost se za třicet let změní, i kdyby se nezměnil režim. Obecně se nestalo nic se společností jako takovou – máme demokracii, jsme otevřená demokracie, svobodná země, jsme členy Evropské unie i Severoatlantické aliance, to jsou velké výdobytky. Ale samozřejmě se česká společnost vyvíjí s ohledem na všechny faktory, nejenom na vývoj v České republice, protože po třiceti letech se každá společnost změní.

Ten letošní rok je spojen s nestabilitou ve vládě, s demonstracemi, teď se diskutuje o rozpočtu, který ČSSD nechce přijmout a podobně. Ten rok slavnostně moc nevypadá…

Jedná se o naprosto epizodiální a naprosto marginální záležitosti. To, jestli nějaká vláda v roce 2019 čelí kritice, ať už demonstrantů na ulici, nebo jiné, jako jsou problémy s rozpočtem… to jsou příběhy, které pominou.

Pamatuji si, když jsem měl zlomenou páteř a ležel jsem v nemocnici, tak za mnou přijeli Vladimír Špidla a Lubomír Zaorálek a nabádali mě, abych se vzdal mandátu, protože bylo potřeba přijmout klíčový zákon. Já jsem kvůli tomu letěl helikoptérou z brněnské nemocnice do Prahy a hlasoval jsem v Poslanecké sněmovně na zdravotním křesle. Ani já si přesně nepamatuji, o jaký zákon šlo. A tehdy jsme si mysleli, že jde o klíčovou záležitost. To jsou problémy, které pomíjejí celkově, dlouhodobě.

Ale proto mě nevzrušuje, jestli se nyní dějí tyto záležitosti, protože jsou součástí svobodné společnosti. Rozdílné názory a svobodný projev, nikdo není za své názory trestán nebo postihován, takže z dlouhodobého pohledu jsou to věci marginální.

Například komunisté si nemyslí, že marginální věcí třicet let po pádu komunismu jsou zločiny privatizace, a prosadili do programu Sněmovny projednávání těchto činů. Má to ještě smysl, když právně je většina kroků promlčena? Má to smysl z nějakého historického pohledu, tedy prošetřit, kdo za co může?

Můžeme citovat Karla Jasperse (německý filozof a lékař, pozn. red.), který říká, že existuje politická vina, vina judiciální a potom vina mravní. Pokud je možné, aby byla prokázána vina judiciální, pokud někdo spáchá zločin, má být potrestán, o tom není pochyb. Zdá se mi, že doba se posunula tak daleko, že nevidím šanci ještě dohledávat a soudit skutky, které se staly před třicet lety. To se zkrátka v dějinách stává. Podívejte se například na privatizační přesuny pobělohorské, a dnes jsou součástí českých dějin.

Už se stalo několikrát v dějinách naší země, že revoluční změny byly nespravedlivé. Například právě doba pobělohorská, i jiné případy, jako mocenský vzestup Valdštejna, kdy došlo k velkým majetkovým přesunům, ke koncentraci moci nových, kteří se chopili majetků starých… A byly to akty nespravedlivé, vedly k utrpení jiných lidí, ale staly se, a dějiny je berou jako součást našich dějin. I tak zásadní přerod společnosti po roce 1989 vedl k velkým a mocenským majetkovým přesunům, a s tím bohužel souvisí skrytí těch, kdo porušovali zákon.

Často se spolu bavíme o zahraniční politice. Zajímalo by mě, jak se podle vás za posledních třicet let změnil obraz České republiky v zahraničí? Mohli jsme být dále? Propásli jsme něco?

Česká zahraniční politika je kontinuální a záleží na osobách. V dobách Václava Havla byly nastaveny parametry. Měli jsme dvě silná témata. Byla to ochrana práv lidí a podpora státu Izrael. Tím jsme se vlastně stali významnými hybateli procesů, protože jsme zaujímali velmi pevné, někdy až krajní pozice, ale byly srozumitelné a věrohodné. To byly velké přínosy zahraniční politiky ve světové politice.

Já jsem přišel s iniciativou založit diplomatický klub a ministerstvo zahraničí ho schválilo. V něm budou všichni bývalí i současní ministři a vedoucí zastupitelských úřadů. Chci, aby se zachovalo to, čemu se říká paměť a kontinuita české diplomacie. Abychom byli schopni komunikovat my, kdo jsme tvořili českou zahraniční politiku, a ti, kdo ji dělají dnes. Abychom se na sebe nedívali křivě, abychom byli schopni si sednout s ministry minulými, byť máme odlišné názory. A ministerstvo to schválilo.