Letos bychom měli slavit třicáté výročí sametové revoluce, ale zatím tento rok příliš slavnostně nevypadá. Od dubna tato země čelí vlně demonstrací a vládní nestability. Co jsme se v kontrastu k tomuto výročí tento rok zatím dozvěděli o naší společnosti? Co nám schází, co nás trápí?

Rok třicátého výročí sametové revoluce skutečně příliš slavnostně nevypadá. Ale ono je to tak v podstatě při každém jejím výročí. Jen při těch „kulatějších“ to samozřejmě graduje a sílí. Stačí vzpomenout iniciativu „Děkujeme, odejděte“ v roce 1999. Někteří lidé prostě mají pocit, že 17. listopad patří pouze jim a nikomu jinému. A s tímto přesvědčením ho zneužívají k vedení nesmiřitelné války proti svým ideovým a politickým protivníkům, s nimiž ovšem ve svobodných demokratických volbách zpravidla prohrávají.

Podobná výročí by měla sloužit k alespoň dočasnému usmíření, nikoli k eskalaci konfliktů a sporů. Paradoxní je, že stejní lidé, kteří nejsou schopni přistoupit na jakýkoli „klid zbraní“, a to ani u příležitosti tak významného jubilea, hlasitě vyčítají jiným, že společnost rozdělují, namísto aby ji spojovali. Těch paradoxů je ale samozřejmě více. Různí aktivisté, kteří proti výsledkům svobodných voleb argumentují množstvím rozohněných demonstrantů v ulicích, zásadně odmítají okamurovskou přímou demokracii. Ta by přitom z logiky věci měla jejich vidění světa zcela vyhovovat.

O čem nejvíce vypovídá vlna demonstrací pořádaná Milionem chvilek? Je politická krize, kterou zažíváme nyní, tou nejvážnější od roku 1989?

Vypovídá to o tom, že mnozí stále chápou politiku jako vedení svaté války. A řadě protagonistů při tom nechybí takřka inkviziční zápal. Politický protivník je v jejich očích morálně zcela odepsanou veličinou, která je podle jejich mínění odporná i fyzicky. V takovém případě samozřejmě není možné nic než permanentní krvavý střet. Jestliže jejich krédo zní – „Řekni ďáblovi ne!“ – co si pak počít s těmi, kdo ho volí a podporují? Přitom právě uplatňování takovýchto moralizujících postupů v realitě pozemského světa a poměrného volebního systému je cestou k permanentnímu konfliktu a ke krizi demokracie, kde je kompromis nutný. Mnohem děsivější ale je, že to vede k ideovému vyprázdnění politiky. Protože, když jde o vymítání ďábla, musí jít vše ostatní stranou.

Já osobně jsem premiéra Babiše nikdy nevolila a nikdy volit nebudu! Ovšem ze zcela odlišných důvodů než například pan Mikuláš Minář z Milionu chvilek pro demokracii. Tomu patrně nevadí Babišovo poklonkování Bruselu, plošná inkluze, prosazování stejnopohlavních manželství či Istanbulská úmluva. Mně tyto produkty Babišových vlád naopak velice vadí a budu proti nim ze všech sil bojovat. Ale odmítám být součástí jakési beztvaré protibabišovské Národní fronty.

Letošní program Poslanecké sněmovny zahrnul i komunistický požadavek na „vyšetření zločinů privatizace“. Komunisté prosadili usnesení, že „privatizaci 90. let provázely excesy, chyby a zločiny“. Lze se s tím ztotožnit? A měli by to právě komunisté navrhovat? Co naši společnost tíží více: Zločiny komunismu, nebo zločiny privatizace?

Komunisté tuto zemi zruinovali, dopustili se odporných zločinů, věznili, umučili a popravili tisíce lidí. Že snaha tyto nenahraditelné škody napravit vedla někdy i k problémům a ztrátám, je pravdou. Přesto považuji náš přechod k demokracii a svobodnému podnikání za jedinečný a úspěšný. A není špatné se podívat, jak podobný proces zvládli v jiných, komunisty podobně zdevastovaných zemích. V takovém srovnání si rozhodně špatně nestojíme. Každopádně tato iniciativa našich komunistů je licoměrná a zavrženíhodná.