Ruská invaze na Ukrajinu. Ptám se při vědomí vašeho původu. Jak jste ji vnímala?

Na Ukrajině i v Rusku znám mnoho lidí. Jsem žena, jsem máma, takže jsem proti jakékoliv válce. Ta v nás vyvolává odpor už proto, že tam umírají i děti. Úplně mě to zdrtilo. Ráno to oznámili, začala vojna a já nevěděla, co dělat. Nikde to neprožívají tak, jako v našich zemích a na Slovensku ještě více, protože je to blíž. Tam se bojí, že by k nim konflikt mohl přeskočit. V rámci vnímání, že jste přátelé našeho nepřítele, jste proti nám, tak se s vámi nebudeme párat, by se to mohlo stát.

Ostatně ekonomicky na tom běžní Slováci nejsou nejlépe a nyní jsem četla zprávu, že budeme kupovat ropu z Indie. Ona ji přitom nakupuje z Ruska a my ji pak za drahé peníze překoupíme. To je jako u blbých na paloučku.

Nedávno jsem na východním Slovensku strávil týden. Lidé tam jsou už velmi naštvaní zejména na falešné uprchlíky...

Je to tak a tady to je podobné. Není málo těch, které štvalo, že Ukrajinci mají dopravu a mnoho různých vstupů zdarma. Teď už se to změnilo. Někteří jsou oblečeni do drahých značek, jezdí drahými auty a lidi překvapuje i to, že mluví rusky, třebaže lidem, co znají Ukrajinu, to zvláštní nepřijde. A v lidech to vyvolává negativní emoce. Počáteční obrovská solidarita se začíná vytrácet. Nikdy předtím tady tak velká solidarita nebyla, ani kvůli válce v Jugoslávii. Prakticky žádné Srby nebo Chorvaty jsme si domů nebrali, třebaže Jugoslávie byla také země geograficky i etnicky blízká. Ostatně válek všude po světě vyvolaných různými zeměmi či zájmy bylo a je mnoho, od Iráku či Afghánistánu přes Rwandu, Libérii, Sýrii nebo Libyi třeba po Jemen.

Mnoho lidí nebude mít za chvíli z čeho platit plyn, elektřinu či potraviny, natož aby se starali o Ukrajince. I velmi solidární lidé začínají být velmi naštavní. Cítím to na každém kroku. Drahota roste, a když lidé nemají peníze, tak jsou schopni čehokoliv. Co mohou ztratit? Jak říkal Marx, jen své okovy.

Osobně mě mrzí, že to vyvolává i generační rozpory. Mezi dětmi, rodiči a prarodiči. Děti jsou totiž ještě plné naivních ideálů, takže "musíme jim pomoci, i kdybychom neměli co do úst". Skoro všichni mladí mají hypotéky, nebudou je mít při rostoucích úrocích i cenách z čeho splácet, takže je to přejde. Já už snad nějak dožiju, ale o děti mám obavy. Ceny realit a nájmů rostou, náklady na vzdělání také a tak dále. Dva roky byly zavřené a ty jim budou chybět. Z těch pohrom jsou dost rozhozené.

Vypadá to, že se do nemilosti dostane nejen ruština, ale že v Eurasii vyroste opět železná opona...

Souhlasím. Ostatně ta opona už roste. Rusko se opře o Čínu, co jiného mu zbývá, a svět se opět ocitne ve studené válce. Otázka je, kdo ji vyhraje. Jde totiž o dvě obrovské a silné země a nejsou osamocené. Každopádně to speciálně pro nás, Evropskou unii, není výhodné uspořádání.

Vaši předci přišli do Československa s ústupem bělogvardějských vojsk generála Pjotra Wrangela z jižního Ruska přes Krym a Turecko. Můžete popsat celou rodinnou anabázi?

Byl to můj dědeček a babička. Dědeček byl carský voják. Byl i zraněn. Na sklonku občanské války přijeli z Turecka do Prahy a v rámci Masarykovy Akce ruské pomoci vystudovali a stali se inženýry. Následně se jim narodilo jediné dítě, můj otec, a poté byli posláni na Slovensko vytvářet katastrální mapy, protože jim tam scházeli patřiční odborníci. To je zachránilo, protože když zde hned po druhé světové válce odváděly oddíly kontrarozvědky Směrš tyto lidi do sovětských gulagů, taky bydleli u Martina, tam byli schovaní a přežili. Babička tam učila ruštinu a dědeček se jako kartograf věnoval zpracovávání map.

V rodině se hovořilo o tom, že pocházíme z Ruska, ale už ne o tom, jací Rusové byli naši předci. Ostatně utekli před nastupujícím komunismem, ale v Československu je dohnal. Kvůli tomu velmi zatrpkli. Můj ruský otec si mezitím vzal slovenskou ženu a v tomto manželství jsem byla počata.

Jmenuju se Naděžda a celé dětství to pro mě byl určitý handicap. Dokonce jsem do páté třídy měla po otci ruskou národnost. Psali mi to i na vysvědčení a já to nesnášela. Děti se totiž nerady vyčleňují, chtějí zapadnout do kolektivu. Po středoškolských studiích jsem chtěla jít na žurnalistiku, ale v Bratislavě byla katedra, kde přijímali jen deset lidí ročně. Upřímně jsem také toužila poznat domovinu svých předků, takže jsem se přihlásila na univerzitu v Petrohradu, tehdy Leningradu. Dostala jsem se tam, ruštinu jsem ovládala a během pěti let vystudovala. Byly to nejkrásnější roky mého života. To město je nádherné, asi nejkrásnější na světě. Tehdy jsme si to neuvědomovali, protože jsme byli mladí a blbí.

Tam jsem se seznámila s manželem. Byl mým spolužákem. A když jsme pak zvažovali, kde budeme žít, tak jsme si vybrali Prahu.