V závěru rozhovoru, který vyšel v pondělí v MF DNES, jste na otázku, co si myslíte, že se stane, až rozhovor vyjde, odpověděla, že jste připravena na všechno. S jakými reakcemi jste se po jeho zveřejnění setkala a nezaskočila vás opravdu žádná?

Kdo jen trochu ví, jak funguje veřejný prostor, ví také, že ten mediální lynč, který následoval vůči mé osobě, se dal čekat. To jsem měla na mysli svou odpovědí, že jsem připravena na vše. A došlo k němu dokonce i poté, co moje slova potvrdila veřejně moje nejstarší dcera, moje chůva, můj spoluinvestor, moje asistentka na sociálních sítích… (a další lidé by mohli potvrdit také.) To, co se vzápětí ve veřejném prostoru rozjelo, je klasický scénář takzvané viktimizace oběti. Podívejme se, co o tom říká literatura (text trochu zkracuji):

„Viktimizace oběti, často označovaná jako obviňování oběti, je proces, při kterém se oběť násilí nebo zneužívání stává terčem dalšího psychického tlaku, kritiky nebo devalvace. Příčiny viktimizace oběti jsou:

1. Sociální předsudky: Například žena, která byla znásilněna, může čelit kritice, že „si o to sama říkala“ kvůli tomu, jak byla oblečená nebo jak se chovala.

2. Nedostatek empatie: Někteří lidé mohou mít potíže pochopit situaci oběti. Místo podpory mohou klást otázky, které oběť dále traumatizují, jako například „Proč jsi prostě neodešla?“ nebo „Proč jsi to neřekla dříve?“

3. Potřeba racionalizace: Lidé často hledají důvody, proč se něco stalo, aby se ujistili, že se to nestane jim. Tím, že hledají chyby u oběti, si mohou vytvořit iluzi bezpečí.

Průběh viktimizace oběti je následující:

1. Počáteční reakce na odhalení násilí může zahrnovat pochybnosti o pravdivosti tvrzení oběti nebo otázky zaměřené na chování oběti před incidentem.

2. Obviňování a bagatelizace: Oběť může být obviňována za to, co se jí stalo, například tím, že „nepodnikla dostatečné kroky k tomu, aby se ochránila“.

3. Sociální vyloučení: Lidé nechtějí být spojováni s někým, kdo je vnímán jako „problémový“.

Argumenty při viktimizaci oběti jsou následující:

„Proč jsi to neudělala jinak?“: Tento typ argumentu implikuje, že oběť mohla udělat něco, aby zabránila incidentu, čímž se přesouvá vina z pachatele na oběť.

„Musíš to přehánět“. Tento argument bagatelizuje závažnost situace, což může vést k pocitu, že oběť je příliš citlivá nebo nereaguje adekvátně.

„Nechápu, proč jsi neřekla něco dřív“. Toto je argument implikující, že oběť měla jednat rychleji nebo jinak, čímž se opět obviňuje za následky.

Poznáváte v tom komentáře na sociálních sítích a v diskusích pod články o mně? Sedí to na písmenko přesně! Ta smršť nadávek je přímo učebnicová ukázka.

Nepřivedly vás proto zmíněné reakce k tomu, že byste zvažovala odstoupení z voleb do Senátu?

Máme tady zcela jasnou dějovou linku: Agresor a jeho oběť. Oběť se dokázala vzbouřit a osvobodit i se svými dětmi. Agresor však pokračoval v nátlaku tím, že manipuloval okolí, roznášel pověsti o mně, snažil se vytvořit dojem, že agresor je obětí a já agresorem. Neboli agresor se mne snažil dál sociálně izolovat. Já k tomu dlouho mlčela, dokud nedosáhla tato manipulace okolí prahové úrovně.

Když nátlak sílil, já se vzbouřila podruhé a provedla druhé osvobození se: Přestala jsem k tomu mlčet. Spustil se klasický scénář viktimizace oběti, došlo k mediálnímu lynči na mě, dceru a další lidi, kteří potvrdili, co se stalo. Neboli nejprve jsme s dětmi prožili domácí násilí, následně jsme začali být s dětmi pronásledováni za zveřejnění faktů o násilí.

Násilí je společensky neakceptovatelný jev. Já měla sílu se mu postavit. Já dokonce měla sílu se tomu postavit ještě podruhé a zveřejnit to. A vy se mne nyní ptáte, zda uvažuju o odstoupení z voleb? Já? To je neskutečně perverzní úvaha. To, co média a sociální sítě předvádějí, je signál všem ženám, kterým se děje něco podobného: „Hlavně se nesnažte osvobodit od agresora, protože když se vám podaří zachránit se, dostanete ještě druhou nakládačku od veřejného mínění a bude vám naznačováno, abyste hlavně někam zalezla, nikam nekandidovala, a tím okolí nepřipomínala, že se umíte ubránit!“ Přesně tuhle zprávu nyní sociální sítě a média vysílají.

Proto je určitě dobře, že boj o Senát nevzdáváte. Nejen v senátních, ale i krajských volbách budou za tři týdny kandidáti pěti koaličních stran nemalým počtem voličů posuzováni podle toho, jak si vedou jejich nejvyšší politici ve vládních funkcích. Ti jsou zodpovědni za to, že v příštím roce má být schodek rozpočtu ve výši 230 miliard korun. Od ekonomů zaznívá, že to je deficit, jako kdyby Česko procházelo obří ekonomickou krizí, přičemž rok 2025 má být ekonomicky normální. Proč si Fialův kabinet netroufne na víc než jen symbolické snížení schodku o 22 miliard? Co mu v tom brání?

Fialův kabinet se hlavně snažit nechce. Takzvaný konsolidační balíček, který byl v podstatě daňovým balíčkem, totiž veřejné finance nevyspravil. Jenom ještě zvětšil veřejný sektor. Vládě nic nebrání opravdu veřejné finance spravit, což by se muselo udělat snížením veřejných výdajů. Ale vláda to udělat nechce ze dvou důvodů. Zaprvé je před volbami, a to se vždy rozhazuje nejvíc, aby se kupovaly hlasy voličů. A zadruhé, až dosud to posledním dvěma vládám procházelo, když rozhazovaly. A tak si vyzkoušela, že to jde.

Ono to rozhazování vlastně už mělo velmi neblahé následky v podobě dvouciferné inflace. Jenomže to se tehdy dalo svést na válku na Ukrajině, a tak si málokdo spojil, že ona inflace byla důsledkem dvou jevů, za které oba mohla vláda: Akceptace zelené politiky a obrovské schodky veřejných rozpočtů. Navíc když vláda dneska vysekne takový schodek rozpočtu, čímž opět zadělá na budoucí inflaci, nechá ten inflační odkaz už příští vládě. Až ta příští vláda si proto vyžere důsledky dnešního rozpočtového schodku. A tak co by vláda tyto důsledky nehodila na další vládu?