Při nedávém rozhovoru pro ParlamentníListy.cz upozornil prezident Hospodářské komory Vladimír Dlouhý, že pravidelné zvyšování minimálních mezd vytváří mechanismus, kdy mzdy budou vázány na administrativní opatření rádoby sociálního charakteru, zatímco ve skutečnosti jejich zvyšování musí být opřeno o růst reálné produktivity práce. Neměla by být minimální mzda na tento či jiný podobný ukazatel navázána, aby nedocházelo ke zbytečnému handrkování o její výši?

O tom, aby byla minimální mzda navázána na nějaký ukazatel mzdového vývoje, se hovoří již dlouho. Odbory navrhují, aby minimální mzda byla průběžně zvyšována v návaznosti na růst průměrné mzdy v národním hospodářství. Základní problém však je v tom, jaký má být poměr mezi minimální a průměrnou mzdou. Diskuse v pracovních týmech tripartity hovoří, že by minimální mzda měla být zhruba na úrovni 40 procent průměrné mzdy v celé ekonomice. Pro letošní rok je minimální mzda stanovena ve výši 9 900 Kč měsíčně, resp. ve výši 58,70 Kč na hodinu. Pro příjemce invalidního důchodu je to pak 9 300 Kč měsíčně.

Z těchto dat pak lze udělat následující propočet. Průměrná měsíční mzda v české ekonomice v minulém roce dosáhla 26 467 Kč. Minimální mzda je tak na úrovni 37,4 procenta průměrné měsíční mzdy. Pokud by měla být na úrovni 40 procent, pak by minimální mzda již v letošním roce měla být 10 586 Kč, tedy kolem deseti a půl tisíce. Pokud bychom odhadli, že v letošním roce bude průměrná mzda v ekonomice kolem 27 500 Kč, pak by minimální měsíční mzda pro další rok měla být minimálně ve výši 11 tisíc korun. Tato úroveň však nezachycuje očekávaný růst mezd v příštím roce. Pokud bychom proto do propočtu minimální mzdy promítli i očekávaný nárůst nominálních průměrných mezd v roce 2017, kde většina prognóz hovoří o růstu kolem 4,5 procenta, pak by se minimální mzda skutečně měla dostat na úroveň 11 a půl tisíce měsíčně, jak navrhují odbory.

Byl by vámi nastíněný model přijatelný i pro další členy tripartity?

To, co velmi orientačně popisuji, má přirozeně některé problémy a zatím žádný postup nebyl obecně přijat. Můžeme diskutovat, zda minimální mzda má být právě 40 procent průměrné mzdy, zda se má stanovit zpětně, tedy na další rok podle minulého roku, protože na konci letošního roku ještě neznáme, jaká bude letos průměrná mzda, tedy pro rok 2017 můžeme stanovit minimální mzdu pouze z dat roku 2015; čili vždy minimální mzda bude zaostávat za skutečným mzdovým vývojem a tak dále.

I přes tyto problémy si myslím, že by uvedený mechanismus, možná s malou modifikací, mohl být přijat, protože bychom tím odstranili zbytečné spory o úroveň minimální mzdy a vnesl by se do jejího vývoje prvek předvídatelnosti, což je nesporně důležitý parametr pro podnikatele a nakonec i pro zaměstnance. V popisovaném postupu – kdy vývoj minimální mzdy se váže na růst průměrné mzdy v národním hospodářství – je podle mého názoru i dostatečný prvek ekonomické racionality. Vývoj mezd v ekonomice je tímto postupem vázán na růst produktivity práce, dokonce si troufnu tvrdit, že na růst národohospodářské produktivity. Nevidím v tom žádnou velkou administrativu či zásah státu. Vidím v tom něco jiného – malou ochotu se na nějakém postupu dohodnout.

Je ale vůbec minimální mzda zapotřebí? Nevstupujeme tím lidem zbytečně do života, jak ve zmíněném rozhovoru konstatoval Vladimír Dlouhý, což dokladoval příkladem majitelky malé prodejny na vesnici, která by ráda někoho na dopolední výpomoc zaměstnala, ale nemá na to, aby mu dala minimální mzdu, přičemž zájemce by i za nižší mzdu našla?

Tomu příkladu moc nerozumím. Mám pocit, že už jsem to někde slyšel a celé mi to připadá vymyšlené, protože moc nevěřím tomu, že by si s tím někdo nevěděl rady. Co prosím brání oné majitelce, aby si na dopolední výpomoc někoho najala a dala mu 58,70 Kč na hodinu? Je to snad nějaká horentní mzda za práci asi na 4 hodiny tj. kolem 230 Kč za dopoledne, kterou si tato podnikatelka nemůže dovolit? Paní majitelka však chce za tuto práci platit ještě méně; a neví jak a údajně jí v tom minimální mzda brání. A ona je opravdu bezradná? Tak ať se domluví na tom, že výpomoc bude pracovat čtyři hodiny, ale dostane plat jen za jednu hodinu a ať jí tedy dá 58,70 Kč. Jestli bude někdo ochoten pracovat čtyři hodiny za padesátikorunu – to už je jeho věc. Pochybuji, že se někdo takový najde.

Já problém nevidím v tom, že by v tomto případě zaměstnání bránila údajně vysoká minimální mzda. Je to zcela evidentně výmluva. Jinak minimální mzda existuje v řadě zemí a já ji vždy chápu jako elementární ochranu zaměstnance. A myslím, že je to tak chápáno i v těch zemích, kde je zavedena. Nechápu, proč se k tak elementární věci, jako je existence minimální mzdy, vracet a trvale to zpochybňovat. Moje zkušenost je taková, že to naprostou většinu podnikatelů vůbec netrápí…

Jedním z argumentů pro růst minimální mzdy je malý rozdíl mezi její výší a sociálními dávkami, takže se za minimální mzdu lidem ani nevyplatí jít pracovat a výdaje státu na nejrůznější podpory rostou. Není ale chyba i v tom, že nikdo nenajde odvahu volat po snížení, omezení či zrušení některých sociálních dávek, aby to motivovalo jít do práce, což je druhá strana tohoto problému?

Museli bychom se asi bavit o konkrétních sociálních dávkách. Mezi ně patří i příspěvek na bydlení – za rok 2015 je to více než 9 miliard – a ten končí z velké části v kapsách majitelů nejrůznějších ubytoven. O tom už bylo popsáno mnoho papíru. Možná, že problém zneužívání sociálních dávek zveličujeme. Za rok 2015 tyto podpory představovaly – a to včetně přídavků na děti či rodičovského příspěvku, což je název pro placenou mateřskou dovolenou, a ten sám o osobě tvoří více než 22 miliard – v souhrnu kolem 45 miliard korun. Všimněme si, prosím, že polovinu ze státní sociální podpory tvoří placená mateřská dovolená A to snad je špatně? V souhrnu státní sociální podpora představuje 45 miliard korun, to jsou zhruba 4 procenta z výdajů státního rozpočtu. Možná je to podle někoho hodně, ale já si to nemyslím.

Je zneužívána většina z těchto dávek, když polovina z nich je placená mateřská dovolená? Nebo je to jen 10 miliard, anebo jen 5 miliard, anebo ještě méně? Nepopírám, že existují lidé, kteří si tento systém dokonale osvojili a dokáží se v něm perfektně pohybovat. Určitě jsou takoví, kteří v kombinaci s dávkami si dokáží ještě někde načerno přivydělat a naučili se tak žít. Asi každý takové lidi zná. Ale vedle nich existuje i nemálo těch, kteří takovou pomoc opravdu potřebují, a je nutno jim pomoci. Ptejme se proto, co dělat proti tomu, aby zmizela černá práce, kde se lidé vyplácejí v hotovosti mimo jakékoli systémy zdanění a tak dále.

Do nastaveného systému sociálních dávek by proto bylo lepší raději nezasahovat? Nebo nějaký recept na to, jak zmenšit jejich zneužívání, by se dal použít?

Podle mého názoru bychom měli velmi uvážlivě přistupovat k nějaké větší redukci sociálních dávek. Ti nejchudší, kteří je dostávají, nějak musejí žít. Chceme, aby v našem okolí přibylo bezdomovců či žebráků? Možná, že by pomohlo, kdybychom poskytovali část podpory v naturáliích tak, jak je tomu v jiných zemích, kde tito lidé dostávají přímo potraviny a nemohou svoji podporu propíjet v alkoholu.

Jsou si ti, kteří hovoří o zneužívání sociálních dávek, jisti, že by se podařilo nějakými redukcemi dávek donutit tyto lidi pracovat? Z praxe přece víme, že část adresátů pomoci jsou lidé, kteří ztratili životní perspektivu, jsou chronicky nemocní a tak dále. Dá se s nimi vůbec něco rozumného reálně dělat? Řekněte mi, kdo zaměstná člověka, který je několik let bez práce, bez kvalifikace? Asi pouze stát.

Ačkoli jsem si vědom, že se některé dávky zneužívají – především pak příspěvek na bydlení, kde je to ovšem řešitelné – přesto si myslím, že těch několik procent státního rozpočtu musíme na tyto účely věnovat. Je to i výraz určitého sociálního smíru a tolerance. Naše společnost je dost bohatá na to, aby mohla tyto podpory poskytovat, a to i s vědomím, že se mohou dostat i k těm, co je tolik nepotřebují. Nezapomeňme, že čím větší adresnost poskytování těchto dávek, čím více budeme zkoumat, jak dotyčný podporu využívá, tím více k tomu potřebujeme zaměstnanců nejrůznějších úřadů, kteří je přidělují a kontrolují, a ti také něco stojí. A pak se nakonec ještě dočteme, že zase přibyli státní zaměstnanci.

Vláda koncem července schválila rozšíření projektu na zaměstnávání Ukrajinců v ČR. Proč se odbory proti obsazování volných míst lidmi z Ukrajiny stavěly?

Ten důvod je jednoduchý. Odbory se, myslím, oprávněně obávají toho, že lidé z Ukrajiny budou ochotni pracovat za nízké mzdy. Proto budou nástrojem podnikatelů k tlaku na nízké mzdy i pro české zaměstnance. To je obava, která je celkem reálná a podložená zkušenostmi z minulosti. Myslím, že to je celkem pochopitelný postoj. Nebyl snad strach z pracovních sil z východní Evropy – z členských států Evropské unie – jedním z vážných témat, když se v Británii hlasovalo o Brexitu?

Od Vladimíra Dlouhého jsem slyšel, že Hospodářská komora poslala do moravskoslezského regionu poptávku firem svých členů ze Zlínského kraje včetně nabídky na ubytování, ale s žádným zájmem se to nesetkalo. Když je u nás nízká mobilita pracovní síly a lidem se nechce stěhovat či dojíždět za prací, není větší zaměstnávání třeba právě Ukrajinců jedním z nejlogičtějších řešení?

Argument, že se lidem nechce dojíždět za prací, je často slyšet. Je to skutečně tak, že je tu nízká mobilita pracovních sil? Jen si vzpomeňme, jak tomu bylo před rokem 1989. Nedojíždělo se snad za prací do Prahy či jinam? Jak vypadaly rychlíky z Prahy na Moravu i jinam v pátek večer a podobně? Bylo to ovšem za jiných podmínek – bylo odlučné, ubytovny i velmi zlevněné jízdenky. Hlavně tam však existoval nezanedbatelný rozdíl ve mzdě, byť tehdy to představovalo jen několik stovek, což vzhledem k úrovni platů, to někde mohla být čtvrtina či třetina. Existuje dnes něco takového ve smyslu podmínek pro ubytování či výrazně zlevněné jízdné? Možná se taky změnil životní styl našich občanů.

Ještě dodejme jednu poznámku. Úřady práce vedou velmi podrobné statistiky o struktuře volných pracovních míst, o struktuře nezaměstnaných, jejich kvalifikaci, o mzdách atd. podle jednotlivých okresů. Tak lze zjistit, že v prvním čtvrtletí 2016 bylo na okrese Zlín neobsazeno celkem 2004 pracovních míst, z nich 1600 vyžadovalo kvalifikaci střední odborné vzdělání tj. vyučen anebo nižší kvalifikaci. Podíváme-li se na výdělkovou úroveň – jde o třídy 7 a 8, kde v průměru je hrubá mzda kolem 16 tisíc korun, v třídě 9 pak 20 tisíc korun. Je tato úroveň mezd dostatečným impulsem k tomu přestěhovat se, nebo pobývat celý týden mimo domov? Náklady s tím spojené přece nejsou nijak malé.

Náš problém je v tom, že nabídka pracovních míst se koncentruje do profesí vyžadujících nízkou kvalifikaci, kde jsou také nízké mzdy. Za ně možná mohou pracovat Ukrajinci, ale za podmínek, které jsou často tristní. Znám osobně případ, kdy v sídlištním bytě 3+1 bydlí deset ukrajinských pracovníků. Chudáci jejich sousedé … Očekáváme snad, že naši lidé, kteří zde mají rodiny a úplně jiné životní náklady než tito gastarbeiteři, budou žít podobně? Etapou, kdy ekonomika vyžadovala mnoho pracovních sil na pracovní místa s nízkou mzdou a kvalifikací prošly i západoevropské země. Dnes vidíme, jak se tento příliv pracovních sil projevil ve struktuře tamních společností.