Jak ve své paměti uchováváte Sametovou revoluci a hnutí Veřejnost proti násilí?

Bylo velmi brzy jasné, že nejde o revoluci, ale převrat, při kterém se na tribunu dostali jen vybraní lidé. Nechci dělat hrdinu, ale je faktem, že samizdaty jsem psal už od roku 1978 a dost jsem si při tom vytrpěl. Když jsem jako naivní mladík na STB zuby nehty bránil Jána Čarnogurského a Františka Mikloška, estébáci se mi vysmáli do očí: „A vy si myslíte, že jim nejde o moc?"

Mohu upřímně říct, že ne takzvaná „tajná církev" - jak může být církev tajná, když „její světlo má svítit před lidmi?" - byla hrdinská. (Aktivisty takzvané Tajné církve byla před rokem 1989 na Slovensku řada disidentů, kteří se pak stali členy Veřejnosti proti násilí, pozn. red.) Ale byli to třeba svědci Jehovovi, bez ohledu na to, co si o jejich učení myslím. „Tajná církev" se ke mně chovala jako k prašivému psu a jedině jehovisté byli i za cenu značného rizika ochotní se se mnou bavit.

Jak jste tedy tehdejší události prožíval?

Samozřejmě, že jsem měl velkou radost. Také jsem tehdy hodně psal. Ale jako disident pro takzvané oficiální disidenty neexistuji. Dokonce dodnes nebyli schopní ve svých sbornících o Svíčkové manifestaci zveřejnit reportáž, kterou jsem napsal hned po jejím skončení. (Svíčková manifestace byla klidná demonstrace občanů za náboženská a občanská práva a svobody v socialistickém Československu, která se odehrála 25. března 1988 na Hviezdoslavově náměstí v Bratislavě. Dnes je s odstupem času považována za jedno z nejdůležitějších vystoupení občanů a věřících proti komunistickému režimu v Československu, pozn. red.)

Co si myslíte o mottu: „Láska a pravda zvítězí nad lží a nenávistí"?

I za cenu toho, že nezůstane kámen na kameni? To snad ne!

Jak dnes berete osobnosti jako Václav Havel, Milan Kňažko, Alexander Dubček?

Nebudu si s nimi špinit ústa. Celá jejich hrdinská historie je všeobecně známá.

Co si myslíte o nářcích některých starších lidí, že se za komunistů měli lépe?

Nuže, jak kdo. Mně dobře nebylo. Ale je fakt, že když měli komunisté něco zdražit, už dva roky před tím se za to omlouvali. A byt a práci dostal každý. I disidenti měli své kotelny anebo jako já, své knihovny. Dnes, když nevyhovujeme, můžeme se jít tak leda napást. Nicméně velká úleva byla, že jsme mohli otevřít ústa. A při všech problémech, které jsme tehdy neměli, máme naději.

Změny nastartoval komunista Michail Gorbačov „perestrojkou". Dnes mu většina Rusů nemůže přijít na jméno a považují ho za zrádce. Co si o tom myslíte?

V SSSR už dlouho věděli, že musí něco udělat. Jenže se to znovu dělalo na úkor lidí, kteří za nic nemohli. Statistiky porodnosti hovoří o tom, jak dobře se v Rusku za Gorbyho žilo. Východ má ale jiné tradice než Západ. Nezažil žádnou Magnu chartu libertatum. (Velká listina práv a svobod je anglický právní dokument původně vydaný roku 1215. Omezoval některé panovníkovy pravomoci, vyžadoval, aby respektoval zákonné procedury a aby akceptoval, že jeho rozhodování bude omezeno zákonem. Výslovně vyjmenovával některá práva jeho poddaných, z nichž nejdůležitější bylo právo odvolání se proti nezákonnému uvěznění, pozn. red.)

Ve Fátimě (Městečko v Portugalsku a jedno z nejznámějších katolických poutních míst na světě, pozn. red.) se řeklo, že se je třeba za Rusko modlit a myslím si, že to stále platí.

Jak vnímáte vlastně nevyřešený vztah Ruské federace ke své minulosti? Ruští vojáci mají na uniformách jak dvouhlavou orlici, znak carského režimu, tak i rudou pěticípou hvězdu, znak SSSR...

Vztah k minulosti je u každého národa jeho osobní věcí a těžko o tom může někdo zvenku mudrovat. Ve velké míře to platí i o Slovensku. Lidé jsou v každém režimu a národě dobří a zlí a často největší zloděj křičí: „Chyťte zloděje!"

Kdysi jsem pracoval na demolicích v Austrálii s kamarádem Ivanem, Slovákem z Bratislavy. Občas jsme se při práci dost hádali a někdy si dělali i naschvály, až se nám kolegové Maoři - původní obyvatelé Nového Zélandu pracovali v Austrálii hlavně proto, že je australský dolar silnější než novozélandský - posmívali, že jsme jako Laurel a Hardy. Bylo to po rozpadu Československa. Já mu vyčítal, že jsme na Slováky vždy dopláceli, on mně, že jsme vás vždy vykořisťovali. Jak jste to vnímal vy?

Nejsem praktický člověk, ale hovořil jsem s mnohými Slováky z výroby a všichni říkali, že oni byli na práci a Češi brali peníze. Ostatně vidíme i na jiných centralizovaných státech, že menšinám se křivdí a nefunguje to. Rozpad byl nevyhnutelný a zavládla po něm obrovská radost.

Bylo tomu tak ale už i za prvního Slovenského státu. Vznikla rychle první slovenská technika, začaly se budovat přehrady, postavil se tunel pod mostem a tak dále. A hlavně se uvolnila místa pro Slováky, kteří už na to měli. Tím netvrdím, že Češi nám nepomohli v kultuře, sportu a ostatních věcech. I můj trenér, plukovník Láďa Horáček, byl Čech a bez něj bych se určitě nestal dorosteneckým mistrem Československa v desetiboji. Bohužel, tři dny poté mě srazilo auto a začal jsem psát.

Co jste si myslel o rozdělení Československa v režii Václava Klause a Vladimíra Mečiara?

Myslím, že se to odehrálo v rámci možností a stali jsme se dobrým příkladem toho, jak se mají podobné věci řešit a udržet si dobré vztahy i nadále. Naše národy žijí přátelsky pospolu a třeba syn Petr nedávno přednášel v Praze o cestování v rizikových oblastech ve světě. V některých to rozdělení a loučení, pravda, tak dobře nedopadlo.