Minulý týden jste obnovila svůj internetový deník Virtually.cz. Co vás k tomu vedlo?
Kdysi jsme si v Čechách dělali legraci z politické korektnosti. Nevěřili jsme, že se něco tak nebetyčně pitomého může ve veřejném dialogu prosazovat dlouhodobě. V posledních letech nás ovšem smích přešel. Pod vlajkou boje proti rasismu či kolonialismu, proti transfobii a sexismu a nevím proti čemu všemu ještě, dnes čelíme nejrozsáhlejším snahám o omezení svobody slova za mnoho desetiletí. Podívejte se přitom na článek 17 Listiny základních práv a svobod, která tvoří nedílnou součást Ústavy České republiky, speciálně na jeho odstavec druhý. To je nezadatelné občanské právo. Nyní se ho řada provozovatelů webových stránek a především sociálních sítí ve světě i u nás snaží zcela svévolně pod nejrůznějšími záminkami drasticky omezovat stále víc a víc. Dělají to na nátlak nejrůznějších aktivistických skupin a skupinek. Těmto skupinkám, bohužel, pořád ustupujeme, což představuje pro svobodu slova nesmírné nebezpečí.
Ze zdravotních důvodů jsem před dvěma lety musela vydávání Virtually ukončit, naštěstí jen dočasně. Chci toho využít a podle svých sil a možností znovu přispívat svým dílem k něčemu tak důležitému, jako je důsledná obrana svobody slova. To je ta vůbec nejdůležitější věc, kterou v současnosti musíme hájit, protože bez svobody projevu není myslitelná žádná jiná občanská svoboda. Atak na svobodu slova je dnes silnější, než byl kdykoliv za uplynulých třicet let. Zastánci útoků na svobodu projevu říkají, že tuto svobodu omezují v zájmu jakéhosi vyššího dobra, hlavně na podporu diverzity, genderové vyváženosti, boje proti rasismu a nevím, čeho ještě. Na to je jednoduchá odpověď: Cesta do pekla bývá pravidelně dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Poskytnout platformu konzervativním názorům, dát slovo lidem, kteří jsou zdánlivě staromódně, ale podle mého názoru nadčasově přesvědčeni, že muž je muž a žena je žena, že evropské hodnoty tkví ve staletých dějinách moderní evropské civilizace a v jejím historickém vývoji, nikoliv v módních výstřelcích posledních let, to je to nejmenší, co mohu učinit.
Podívejme se teď na dění v České republice v posledních týdnech. Byl vydán nový rozsudek správního soudu ve věci docenta Jiřího Fajta. Tuto kauzu jste sledovala od samého počátku. Co tomu říkáte?
Dlouhodobě mě baví neuvěřitelně úporná snaha docenta Jiřího Fajta dosáhnout soudní cestou profesury, pro kterou nesplnil základní podmínky. Kdyby to nebylo tak smutné, byla by to vlastně legrace. Jak už jste řekl, v pondělí 20. července 2020 přikázal správní soud, aby prezident republiky znovu rozhodl ve věci jmenování Jiřího Fajta profesorem. Soudce to odůvodnil tím, že prezidentovi náleží pouze právo „zabývat se případnými závažnými procesními vadami řízení o jmenování profesorem“, nikoliv jeho profesní kvalifikací. Přitom je obecně známo – a sama jsem na to upozorňovala už před mnoha lety – že docent Fajt v době zahájení řízení nesplňoval základní podmínku, kterou tehdy platný univerzitní předpis stanovoval pro zahájení řízení, protože prostě neodučil penzum, které si sama univerzita stanovila jako závazné minimum. Celá záležitost je trapná spíše pro Univerzitu Karlovu než pro prezidenta. To, že Jiří Fajt nesplnil kritéria pro zahájení jmenovacího řízení, přitom snad ani sama univerzita nepopírá. Zdá se však, že alespoň podle mínění soudu není nesplnění podmínek pro zahájení jmenovacího řízení závažnou procesní vadou. Univerzita tak ve skutečnosti trvá na svém právu navrhnout na jmenování profesorem kohokoliv, ať splňuje kritéria, která si sama stanovila, nebo ne. Pasuje se tím do role jakéhosi akademického císaře Caliguly, který učinil senátorem svého koně. Je samozřejmě na soudech, jak se k tomu postaví. Jestli tím univerzita prospívá své prestiži, nebo naopak devalvuje hodnotu titulu profesora, na to už nechť si každý odpoví sám.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník