ODS „slaví“ let 25 od svého vzniku. Má co slavit?

Nemyslím, že má dnes co slavit. Má na co vzpomínat a má o čem přemýšlet. Slavit se nedá to, že lavíruje v oblasti pěti procent od bariéry, která je vstupenkou do sněmovny. Vzpomínat lze na to, že tomu tak vždy nebylo, a přemýšlet by měla o tom, proč tomu dříve bylo jinak a proč to je dnes takové, jaké to je. Ale vzpomínat ODS nechce. Na dobu nedávno minulou si to přímo zakazuje, nechce o ní mluvit a doba vzdálenější také není v ODS příliš vhodným tématem pro konverzaci. Musela by odpovědět na nepříjemnou otázku, proč to tehdy šlo a dnes ne.

25 let je pro polistopadovou stranu opravdu hodně. A já jí k narozeninám, přes všechnu kritiku, kterou jí asi lezu na nervy, přeji, aby se opravdu zamyslela a aby to zamyšlení mělo nějaký pozitivní výsledek a abychom my, i když už téměř jistě beze mne osobně, měli po příštích 25 letech opravdu co slavit. I když bych to moc rád viděl daleko dříve, abych to mohl oslavit i já.

Kdo byl podle vás nejlepším a kdo nejhorším předsedou ODS?

O nejlepším se asi nemusím dlouho rozepisovat. Václav Klaus je jen jeden a těžko se najde někdo, kdo by jej mohl stoprocentně zastat. Nejhoršího bych nerad vybíral. Jen si myslím, že vedení strany není jen předseda a kvalita vedení ODS má po dlouhou dobu sestupnou tendenci.

V jaké je teď ODS kondici?

ODS je v pozici plavce, kterému docházejí síly a břeh je daleko. Po dvou letech vypadá jako plavec při odlivu. Plave, a přesto se zdá, že ten břeh je pořád stejně vzdálený.

Má ODS pořád co říct a říká to?

Otázkou není, jestli má ODS co říci. Je jedinečnou stranou v tom, že oslovovala zřetelný segment voličů a ty ztratila. Má povinnost něco říci a říci to důrazně. Má povinnost vést se svými členy a s voliči nepřetržitý dialog. Dialog, ne zájezdy lektorů za skalními příznivci, ukončené několika zdvořilými otázkami a optimistickými deklaracemi. Má povinnost oslovit své bývalé voliče a přesvědčit je, každý den je přesvědčovat o své politice, o správnosti svých kroků, o tom, že stále hlásá tytéž principy, kvůli kterým ji ti voliči už kdysi jednou důvěru dali, má je přesvědčovat, že si ji znovu zaslouží.

Má povinnost stát se dynamickou stranou, jakou byla kdysi, stranou, o které se mluvilo, stranou, která žila. Byl jsem několik let předsedou velké pražské oblasti. Každý den k večeru se v oblastní kanceláři scházeli členové, přicházeli i nečlenové ODS a u kávy jsme diskutovali o aktuálních otázkách, u nás na obvodě, i „velké politice“. Diskutovali jsme, zvali jsme si lidi z vedení ODS, někdy jsme se i hádali. Strana dýchala a žila. Ale totéž se dělo i v jiných oblastech a regionech. Komunikovali jsme s nimi, navštěvovali jsme se, zajímalo nás, jak věci řeší a jaké problémy mají jinde. Dnes se mi zdá, že je ODS mrtvá. Tolik ke členům.

O voličích ve velké míře platí totéž. Když se setkám s voličem, pak na ODS buď vzpomíná s despektem, nebo s povzdychnutím, že ODS kdysi volil, ale už více nemohl. Strana jej zklamala, podvedla. A navíc na něj chce svádět svůj propad. O bývalých voličích mluví ODS s despektem, pokud o nich vůbec mluví, většinu času je ostentativně nevnímá. Dialog s voličem se omezuje na volební kampaň.

Kde je podle vás hlavní příčina toho, že ODS poklesla z významu první či druhé nejsilnější strany ve státě pod deset procent podpory?

Vrátím se k tomu, co jsem řekl. Myslím, že mohu říci, že v tom hlavním vedení ODS selhalo. Mají na tom svůj podíl všichni, kdo v těch letech ODS vedli, a pluli jako na hladině řeky volně plující kmen, který se nechá unášet proudem, pluli, aniž si povšimli, že se stranou cosi není v pořádku, a bez následné snahy to změnit a obrátit ten strašný trend. Stačí se podívat na volební výsledky. Od roku 2006 ODS ztratila více než jeden a půl milionu voličů. Strašné číslo v malé zemi, jako jsme my. A přesto se problémem ztráty důvěry voličů nikdo nezabýval, nikdo kromě několika jednotlivců nebil na poplach. Po každých volbách, ve kterých ODS ztratila statisíce hlasů, její představitelé odrecitovali pár vždy stejných vět, ve smyslu „voliči nám poslali jasnou zprávu“. A pak něco optimistického o tom, jak se s důvěrou dívají do budoucnosti. A tím to skončilo, nikdo se nezajímal o to, co tou „jasnou zprávou“ je.

Nikdo se nezajímal o to, jak voličům na tu zprávu odpovědět. Viníkem bylo vždy jen „bývalé vedení“, aniž kdo řekl nebo snad alespoň přemýšlel o tom, co ta zpráva znamená, jak tomu strašnému trendu ztráty důvěry čelit a jak ho zastavit a obrátit. ODS řešila svůj největší problém stejně, jako řešila všechny své problémy. Rozhodla se, znovu a znovu, problém „ustát“. ODS opouštěli voliči i řadoví členové. I na to měla ODS naučenou odpověď: „Krysy opustily loď“ a „odešli ti, kdo krizi zavinili, dnes už jsme nová ODS“.

Jenže z obrazovek za ODS stále mluvili stejnou řečí stejní lidé, kterým už nikdo nevěřil, a její politika se stávala pořád méně srozumitelnou. Není divu, že se tolik voličů a členů cítilo být ODS opuštěno, ne-li přímo zrazeno. A odcházeli stále se zvyšujícím tempem. A vedení pořád prohlašovalo, že dostalo od voličů jasnou zprávu, stále to z obrazovek oznamovali tytéž známé tváře a stále jim nedocházelo, že bez ohledu na to, jak mají sestavený program a jak mají na plakátech odhodlaně vyhrnuté rukávy, lidé jim už prostě nevěří. Nechtěli to vidět. A objevují se dodnes na kandidátkách na předních místech. Ovládají stále regionální a oblastní organizace strany. Stále ovládají její centrální orgány. Podívejte se na jejich složení, najdete tam stále příliš mnoho v jejich regionech velmi známých a starých jmen. Jsou to stejná jména, stejní lidé, kteří nesou hlavní podíl viny za smutný osud ODS.

Je neuvěřitelné, že lidé tak nekompetentní, kteří nedokázali ani postřehnout ztrátu jednoho a půl milionu voličů, kteří proti tomu nikdy nic neudělali a kteří k tomu mlčeli nebo voličům a členům lhali, jsou stále v pozicích, v nichž seděli před deseti a více lety. A i to je důkaz toho, že ODS není živá, že těch diskusí a hádek uvnitř ODS je málo, že uvnitř strany vládne ticho a hraje se s před lety rozdanými kartami. A ani teď si ODS nepovšimla toho, že jsou i oázy v mrtvé poušti, že tam, kde strana dosahuje dobrých výsledků, tam, kde ve volbách do zastupitelstev měst a obcí má úspěchy, jsou to právě místa, kde ODS stále žije, kde její představitelé a volení zástupci s voliči komunikují, diskutují a mají odvahu jednat tam, kde jiní raději mlčí.

Velké naděje části lidí byly spojovány s Petrem Fialou. Naplňuje je?

Petra Fialy si velmi vážím a považuji jej za nejlepšího politologa u nás. Četl jsem snad vše, co napsal, a oceňuji jeho schopnost kritické analýzy a jeho autoritu. Zatím ale nedokázal nic z toho uvést do praxe, nedokázal odrazit ODS ode dna voličských preferencí. ODS se stále pohybuje v pásmu někde mezi sedmi a deseti procenty preferencí, tam, kam ji umístil nejhorší volební výsledek v její historii. A opět, vedení není jen předseda. Neobviňuji jej. Ale předseda je v první řadě lídr. A dlouhodobá stagnace není podpisem lídra.

Co dělá špatně?

To souvisí s tím, co jsem řekl. Co dělá špatně, je to, že už není Petrem Fialou. Věřím, že tu schopnost kritické a hluboké analýzy neztratil, ale neuplatňuje ji tak, jak jsem čekal. Vlastně jako by se od počátku rozhodl, že ji uplatňovat nebude. Mé první seznámení a setkání s ním mě naplnilo nadějí, že konečně bude ODS hledat příčiny svého tak hlubokého propadu. Ale na první diskusi se členy ODS, které jsem se zúčastnil, Petr Fiala uzavřel své vystoupení velmi důrazným prohlášením, teď necituji doslova, parafrázuji, že ODS je stranou, která se dívá do budoucnosti, nechce se nimrat v minulosti a jen ne žádné sebemrskačství.

A v ten moment má důvěra v jeho vedení značně poklesla. Buď si ani on neuvědomuje, co je hlavním problémem ODS, nebo nedokázal svůj názor prosadit vůči členům grémia a výkonné rady, kterými byl tehdy obklopen. V prvním případě to zpochybňuje jeho porozumění problému ztráty důvěry ODS a v obou případech to zpochybňuje jeho kvality jako lídra. Čím více je jeho vedení rutinní, potom, co se dokázal poprat s neútěšným stavem financí ODS a převládly záležitosti „denní politiky“, tím méně to bylo vidět. Nemyslím, že někdy udělal krok, se kterým bych ostře nesouhlasil nebo jemuž bych nerozuměl. Otázkou ale není, co dělá Petr Fiala špatně...

Co je tedy tou klíčovou otázkou?

Otázkou je, co Petr Fiala nedělá a čím nebo kým Petr Fiala není. Především dosud neudělal a ani nevidím náznak toho, že by se k tomu chystal, co udělá každý ředitel představenstva obchodní společnosti, která je trvale ve ztrátě a nemůže se pohnout místa.

Dosud nikdo neprovedl, ani nezahájil analýzu příčin propadu důvěry. Nikdo nehledá vysvětlení, jaktože ODS ztratila jeden a půl milionu voličů. Kdyby při tom dnes ODS přestali volit její dnešní voliči a volili ji jen ti „ztracení“, byla by silnější než Babišovo ANO.

Ta analýza není nutná jen proto, abychom si pouze řekli „ztratili jsme voliče a je to proto, že nám nevěří“. To je dostatečně zjevné, i když to ODS nechce dnes přiznat. Ale důležité je to proto, že aby měla ODS nějakou budoucnost, musí mít i minulost. Musí vědět, co se stalo s jejími voliči, aby poznala, co se stalo s ní. Musí své bývalé voliče získat. Musí k nim najít cestu. Musí od nich slyšet, co konkrétního jí vyčítají, co je přivedlo k tomu, že stranu opustili. Musí s nimi o tom hovořit, a ne jim říkat, že nebude žádné sebemrskačství.

Musí to udělat proto, že bez toho se z místa nikdy nepohne. Bez nich zůstane malou mrtvou stranou, na které nezáleží. Já jsem kdysi předpověděl, před šesti lety v analýze volebního výsledku, že jestli se ODS nezmění, bude brzy malou stranou, která bude dobrá jen pro to, aby zalepila díru v nějaké koalici. Byl jsem, jak vidíme, příliš optimistický.

ODS si musí uvědomit, že jiné voliče nezíská. Nepomůže jí lavírování kdesi v politickém středu, nepomůže jí to, že je dnes přezdívána „stranou mírného pokroku v mezích zákona“. Středoví a levicoví voliči mají své strany a v mnohém z nich je mimoto zakořeněna tatáž ideologická nenávist, která pracuje i z druhé strany, která přerůstá do osobní roviny a která do takové míry polarizuje českou politiku. Tito lidé ODS nikdy volit nebudou, na nich nemůže stavět svou budoucnost.

Jediný velký rezervoár potenciálních budoucích voličů ODS jsou její bývalí voliči. Ti již v minulosti dokázali, že se nebojí a chtějí volit pravicovou stranu, že věří v její hodnoty. ODS je musí oslovit, musí je oslovit s pokorou a respektem, musí získat jejich důvěru a musí být schopna je přesvědčit, že tentokrát ta „jasná zpráva“ dosáhla svých adresátů a že na ni chtějí odpovědět. ODS musí ukázat a dokázat, že je skutečně tou „Novou ODS“, které lidé mohou věřit, dávat jí svůj čas a svůj hlas. A k tomu nestačí, že předseda či nějaký jiný člověk se snese z výšin a oznámí, že „už jsme se změnili, můžete nám zase věřit“. Změna musí být hlavně viditelná, jinak její oznamování samo o sobě budí nedůvěru.

Ale zatím o ně, o ty bývalé voliče, ODS vůbec neprojevuje zájem, vůbec se je nesnaží oslovit a zdá se, že jí na nich vůbec nezáleží. A v tom má Petr Fiala stále rezervy, stále má možnost stát se lídrem, kterým přes všechny jeho kvality pořád není. Projevem schopnosti vést není jen udržet status quo a udržet stranu při životě, ačkoliv i to bylo těžké a Petr Fiala za to zaslouží uznání. Lídr ale musí stagnující stranu oživit, udělat z ní dynamickou stranu, o které se mluví a ve které se mluví, převést její potenciál do reálných výsledků.