Uprchlická krize hýbe Evropou. Server Česká justice informoval o uniklém alarmujícím dokumentu německých tajných služeb, kde se varuje, že „integrace tak velké skupiny není možná“ a pokud větší množství lidí přestane dodržovat zákony, upadne Německo kvůli politice Angely Merkelové do chaosu. Přistěhovaleckou politikou se vyrábí extremisté a lidé se radikalizují, uvádí také dokument. Co k tomu říci? Máme se obávat chaosu, růstu extremismu a přibývání „no go“ zón, jak to známe z Francie?

Neznám dokument německých tajných služeb o uprchlické krizi, ale jsem si vědom, že všechny tajné služby mají tendenci takováto nebezpečí spíše přeceňovat, aby neriskovaly jejich podcenění. Také nevím, z čeho máme usuzovat, že velké množství běženců nebude dodržovat zákony. Během mých dvaceti let v Anglii jsem se seznámil s mnoha přistěhovalci, zvláště v Leedsu, kde žije má dcera, a v Bradfordu, kde mám přátele a kde asi polovina města pochází z Bangladéše, Pákistánu či Indie, a nenarazil jsem na odmítání britských zákonů. Jsme v současné době svědky největší přistěhovalecké vlny od konce 2. světové války, ale Evropa za těch 70 let přijala velké množství uprchlíků, z nichž se většina integrovala. Připomínám, že i dnešní přistěhovalci představují méně než 1 % obyvatel našeho kontinentu. Extremisty „nevyrábí“ přistěhovalecká politika jako taková, ale nepromyšlená a zvláště nepřipravená přistěhovalecká politika, a především obrovská medializace strachu a předsudků. Tento strach má živnou půdu především v zemích, kde mají lidé strach z neznáma, neboť v podstatě žádné muslimy neznají. To se týká například České republiky, kde mohou radikální politici podněcovat islamofobii, netoleranci, obavy, a dokonce i nesnášenlivost, xenofobii a rasismus, a získávat tak podporu pro své politické strany a hnutí, neboť občané nemají s touto odlišnou kulturou žádné zkušenosti. U nás žije jen hrstka muslimů a další k nám ani nechtějí, což se nedivím. Nikdo nechce žít v zemi, kde mu dávají najevo, že tam není vítaný. A tomu samozřejmě nepřidá reputace země, kde zavíráme lidi do detenčních táborů kvůli přestupku, a navíc tam držíme i jejich děti, což je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte, kterou jsme ratifikovali. No, a samozřejmě se obecně vždy špatným zprávám věří více než těm dobrým.

Souhlasím s litoměřickým senátorem Hassanem Mezianem, syrským lékařem, který řekl, že tu dnešní atmosféru strachu „záměrně vyvolávají různí neúspěšní politici… kteří chtějí dosáhnout nějakých jednoznačných řešení“ a varoval, že „v atmosféře strachu budou lidé volit populisty, a tím pádem můžeme dát demokracii sbohem“.

A chtěl bych při této příležitosti poděkovat předsedovi Poslanecké sněmovny Janu Hamáčkovi za jeho odvahu, s níž v současné atmosféře odmítl ztotožňovat islám s islamisty a s terorismem. Ve světě se k islámu hlásí 1,6 miliardy lidí, tedy asi čtvrtina populace, a kdyby jen 1 % z nich bylo teroristy, tedy asi 16 miliónů lidí, tak by svět, jak jej známe, skončil. Naštěstí tomu tak není. Vystrašeným Čechům je to však nutné připomínat, jak to učinil i Jan Hamáček. Vím, že to vyžaduje odvahu, neboť sám jsem za podobné výroky už obdržel řadu mailů, v nichž mi lidé slibují, že jako „vlastizrádce“ budu oběšen apod. Podobnými termíny častovala média mého otce v padesátých letech, kdy jako „velezrádce“ těsně unikl oběšení, na rozdíl od některých svých přátel, a byl odsouzen „jen“ k 25 letům vězení.

Minulý týden jsem se vrátil z Paříže, kde jsem navštívil i předměstí s údajnými „no go“ zónami, například Clichy-sous-Bois, kde v roce 2005 vzplály obrovské nepokoje poté, co elektrický proud zabil dva nezletilé mladíky z přistěhovaleckých rodin, kteří se před policií ukryli v trafostanici. Následné vyšetřování potvrdilo, že oba chlapci se vůbec ničím neprovinili a před policejním autem utíkali jen proto, že měli špatné zkušenosti z dřívějších střetů mezi přistěhovalci a policií. Měli strach. Strach plodí jen další strach a napětí. Cítil jsem se tam bezpečně, ale nemohl jsem nevidět chudobu a neslyšet stížnosti na nemožnost sehnat práci, pokud máte špatně vyslovitelná jména, nevhodnou barvu pleti a žijete na adrese v tzv. problematické zóně. Mladí, s nimiž jsem hovořil, se v Paříži narodili, chtěli pracovat, ale žádnou práci několik let nesehnali. Čišela z nich frustrace a krajní nespokojenost, místy i vztek.