Změnila se podle vašeho názoru média od počátku 90. let?

Ano, změnila. Média prošla od počátku 90. let proměnou stejně jako řada dalších odvětví, a to jak z pohledu technologického, tak do jisté míry i obsahového. K zásadnímu posunu v tvorbě a užití audiovizuálních služeb došlo zejména v posledních letech, neboť se objevily zcela nové možnosti jejich distribuce. S tímto technologickým vývojem pak logicky souvisejí i nové modely chování spotřebitelů, které musí respektovat i odpovídající právní rámec.

V čem vidíte zásadní rozdíl?

Za takový milník lze považovat přistoupení České republiky k Evropské unii, které si vyžádalo mj. harmonizaci českého právního řádu s evropskými normami. Z pohledu úpravy televizního vysílání představovala v této době zásadní úpravu tzv. směrnice Televize bez hranic, jejíž obsah byl promítnut do Zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání. Právní úprava tohoto předpisu pak prošla zásadní proměnou v roce 2010 v návaznosti na přijetí nové Směrnice o audiovizuálních mediálních službách. Na základě této směrnice byl přijat i zákon nový, upravující pouze segment služeb na vyžádání. Nová směrnice reagovala na technologický pokrok, který v rámci postupující konvergence služeb představuje stále větší dostupnost zařízení poskytujících souběžně přístup jak ke službám lineárním, tj. televiznímu vysílání, tak k nelineárním službám, jejichž užití si určuje spotřebitel dle své vlastní volby.

Technologický rozvoj v poskytování a dostupnosti audiovizuálních mediálních služeb je však tak překotný, že už i posledně jmenovaná směrnice je v současné době podrobována nové revizi, která se musí vypořádat s neaplikovatelností některých ustanovení a dosavadní rozdílnou regulací lineárních a nelineárních audiovizuálních služeb. Evropská komise představila v květnu tohoto roku návrh revize této směrnice, kterým reaguje na vývoj trhu, technologií a na regulační praxi.

Výraznou změnou prošlo vlastnictví médií. Od doby, kdy některá média převzaly samotné redakce, krátce nato je redaktoři-akcionáři prodali zahraničním vydavatelstvím, dnes se opět vracejí do rukou českých nebo slovenských podnikatelů působících v Čechách, jako je Babiš, Bakala, Soukup, Savov, Křetínský, česko-slovenská firma Penta. Považujete to za pozitivní vývoj?

Provozování rozhlasového a televizního vysílání je oblastí podnikání, kterou platná právní úprava z hlediska osoby držitele licence neomezuje. Zákon o vysílání v této souvislosti pouze stanoví, že předpokladem k tomu, aby fyzická nebo právnická osoba získala licenci k provozování vysílání, je splnění obecných podmínek stanovených pro podnikání v ČR. Je však třeba vzít v úvahu, že bez ohledu na národnost držitele licence je tento povinen – pokud jde o obsah vysílání – dodržovat českou právní úpravu, která přesně transponuje evropské normy pro tuto oblast. V případě porušení uvedených povinností by se držitel licence vystavoval hrozbě jejího odnětí. Z hlediska obsahu vysílání a jeho souladu se základními hodnotami demokratické společnosti je tak zcela nepodstatné, zda je držitelem licence česká nebo zahraniční osoba.

Trend vstupu českých a slovenských podnikatelů na domácí mediální trh považuji za přirozený vývoj. Je však třeba se věnovat otázce vymahatelnosti práva.

Nejvíce kritiky se objevuje v souvislosti se skutečností, že významná média – noviny, rozhlas i televizi – vlastní člověk, který je předsedou jedné z největších politických stran a který je dokonce členem vlády. Uvažuje Ministerstvo kultury o tom, že by se tato věc legislativně upravila, aby nemohlo docházet ke zneužívání vlastnictví médií k politickému boji?

Jak už jsem řekla, právní úprava regulace obsahu rozhlasového a televizního vysílání obsažená v Zákoně o provozování rozhlasového a televizního vysílání, která odpovídá požadavkům evropské regulace, stanoví pravidla pro obsah vysílání a pro vysílání obchodních sdělení. Bez ohledu na eventuální „politickou“ funkci držitele licence nebo osoby, která držitele licence vlastní, je každý provozovatel vysílání povinen rovněž například zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásady objektivity a vyváženosti a aby ve vysílání jako celku nebyla jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory, a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě. Tento zákon pak zcela zakazuje zařazovat do vysílání obchodní sdělení politických stran a hnutí a obchodní sdělení nezávislých kandidátů na poslance, senátory, prezidenta republiky nebo členy zastupitelstva územního samosprávného celku s výjimkou případů, kdy taková obchodní sdělení připouštějí volební zákony.

Ministerstvo kultury zpracovalo návrh zákona, kterým se mění Zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který je v současné době ve stadiu projednávání v Legislativní radě vlády ČR. V rámci přípravy uvedeného návrhu zákona se MK zabývalo mj. problematikou regulace křížení vlastnictví sdělovacích prostředků, a to v kontextu celkového vývoje evropského regulačního rámce. V rámci nadcházejícího procesu změny evropské právní úpravy a v rámci diskusí, které budou v jeho průběhu probíhat, je lepší vyčkat vývoje v oblasti evropské regulace a na jeho výsledek pak reagovat.

Naopak jsme se snažili v zákoně věnovat otázce transparentnosti majetkových vztahů nebo upřesnění zákazu vysílání tzv. politických reklam.

Na okraj jenom poznamenávám, že v oblasti vlivu na obsah vysílání stále více roste důležitost největších zadavatelů reklamy.

Jak vidíte budoucnost tištěných médií, když dnes dochází k propadu nákladů? Dnes je doba natolik uspěchaná, že lidé dají přednost televizním zprávám nebo informacím na internetu.

Tištěná média stále představují jednu ze základních forem šíření informací, byť vlivem vývoje technologií nabývají na síle jiné platformy pro jejich rozšiřování nebo sdílení. V nejbližší době však neočekávám jejich definitivní vymizení. Budou pouze jednou z mnoha platforem šíření mediálního obsahu.

Ministerstvo kultury připravuje zákon, který by mimo jiné zajišťoval pluralitu informací v celoplošném analogovém rozhlasovém a televizním vysílání tím, že zakazuje, aby jedna fyzická osoba byla držitelem více než jedné licence k celoplošnému analogovému televiznímu nebo rozhlasovému vysílání nebo nebyla ve statutárních orgánech ani se jinak nepodílela na provozování jiného celoplošného televizního nebo rozhlasového vysílání. Je to jediný způsob, který má pluralitu informací zajistit? A bude účinný?

Zajištění plurality informací v rozhlasovém a televizním vysílání není obsahem zpracovaného návrhu změny Zákona o provozování rozhlasového televizního vysílání. Tato pravidla již jsou obsažena v jeho platném znění. V části šesté tohoto zákona jsou obsažena pravidla, která omezují kumulaci licencí jak pro oblast analogového rozhlasového vysílání, tak pro oblast vysílání digitálního stejně jako další případy sloučení provozovatelů vysílání. Ministerstvo se proto při návrhu změny právní úpravy soustředilo spíše na posílení pravomocí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání při dohledu nad reálnou aplikací těchto pravidel, tedy na nápravu nedostatku, na nějž tento regulační orgán opakovaně upozorňoval.

Velké kritice z některých stran čelí především Česká televize, v menší míře i Český rozhlas. Jak kvalitní zpravodajství a publicistiku ve srovnání se soukromými televizemi podle vašeho soukromého názoru nabízí? A jsou podle vás veřejnoprávní média nezastupitelná a potřebná?

Obecně lze říci, že média veřejné služby jsou základním standardem moderních evropských demokracií. Jejich význam pro společnost je podle mého názoru nezastupitelný, což vyjadřuje i celá řada dokumentů Evropské unie a Rady Evropy. Důležitosti budou nabývat časem spolu s proměnami na českém i evropském mediálním trhu.

Pokud se konkrétně ptáte na kvalitu zpravodajství a publicistiky médií veřejné služby, považuji ji za vysokou. Je však nutné, aby docházelo k pravidelnému analyzování, diskusi, dokonce i kritice tak, aby média veřejné služby byla nucena svou kvalitu před svými koncesionáři znovu a znovu obhajovat. Opačný postup, totiž mlčení k občasným nedostatkům či bezbřehá tolerance z důvodu jakéhosi budoucího ohrožení, by vedl k jejich faktické marginalizaci ve veřejném prostoru.

Soukromá média nechť vysílají pro své diváky, co chtějí – samozřejmě, pokud dodržují zákon. Kvalita jejich práce se odrazí ve sledovanosti. Kvalita soukromého média není kvalitou média veřejné služby. To jsou dvě odlišné disciplíny. Soukromá média jistě nemají úkol stát se referenčním bodem např. v informování o věcech veřejného zájmu.