Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Michaela Kocába (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Korteho, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.),  Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , senátora Zdeňka Papouška, Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.),  (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.),  Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.),  Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) +  (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1),  Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.),  Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.),  Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana Zahradila,  Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského,  Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla,  Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova,  Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Co říkáte angažovanosti amerických vojenských poradců při výcviku ukrajinské armády? Není to dráždění býka – tedy v našem případě Ruska – červeným hadrem?

Zatímco v Rusku letos očekávají rekordní počet amerických turistů, Ukrajina je na tom s turisty špatně. Místo nich poslali ze Spojených států tři sta vojáků, aby cvičili ukrajinské. Neprohlížejí si památky, ale v Žytomyru, česky Žitomír, mají na 900 Ukrajinců naučit větší vojenské zdatnosti. Za normálních okolností by to bylo běžné, Ukrajina však není v normálním stavu. Domyšleno do konce, budou je cvičit nejen ve vojenském řemeslu, ale zcela zákonitě podle amerických norem a předpisů, které jsou podobné těm, jež panují v NATO.

V tom  asi spočívají největší ruské obavy, kam demonstrativní americká vojenská pomoc Ukrajině směřuje. Nejsou to dodávky zbraní, které protlačuje americký Kongres, ale je to přece jen gesto, které – upřímně řečeno – spíš směřuje proti Rusku než na pomoc Ukrajině. Vystupoval jsem vždy proti zesilování vojenské pomoci zemi, jejíž základní problém nespočívá ve špatné připravenosti armády, třebaže si uvědomuji jeho vážnost po pětadvaceti letech nečinnosti, ale v základní politické a ekonomické nepřipravenosti řešit problémy, které dozrály do ozbrojené krize jako rakovinný vřed.

Kdo je Milan Syruček? Čtěte ZDE

Ukrajinská armáda tedy cvičí kolem Žytomyru, na západě země. Myslíte si, že půjde i o větší angažovanost lidí ze západu Země v konfliktu na východě? Budou posíleny další odvody?

Jak lze vyvodit z dosavadního chování ukrajinské vlády i prezidenta Petra Porošenka, Ukrajina bude vyžadovat stále větší pomoc při řešení konfliktu na východě země. Zatím se ubírá vojenskou cestou, převládá mínění, že dané území je třeba nejdříve vojensky získat pod svou kontrolu, a teprve poté řešit, jak s ním naložit. To samozřejmě vyžaduje armádu posilovat, i počtem lidí. Vrcholné orgány země požadují navýšení jejího počtu o 70 000 příslušníků. Nově jmenovaný vojenský prokurátor už asi před dvěma týdny podal na 15 000 žalob kvůli dezerci vojáků z armády. Mnozí nyní odmítají povolávací rozkazy – buďto je ignorují, nebo hledají únik v urychlené cestě mimo Ukrajinu, mj. i k nám.

To jen svědčí o tom, že mnozí Ukrajinci nechtějí bojovat proti Ukrajincům. Podle průzkumu veřejného mínění 56,4 procenta Ukrajinců se domnívá, že v současnosti jde především o válku mezi Ukrajinou a Ruskem, a 71 procent je přesvědčeno, že viníkem je Rusko. Průzkum uskutečnilo v dubnu 2014 Centrum sociologické služby Razumova na vzorku 2012 Ukrajinců ze všech oblastí s možnou nepřesností 2,3 procenta. Samozřejmě v různých oblastech byly výsledky odlišné, ale rozdíly ani na východě nebyly tak výrazné.

Jak vidíte oblast na východě Ukrajiny z hlediska vlivu Kyjeva? Hovoří se o nevyplácení důchodů a sociálních dávek, o neúčinnosti centrální justice.  Toto jistě všechno nahrává tzv. separatistům.

V Donbasu nemá Kyjev prakticky žádný vliv a jen málo svých stoupenců. To dosvědčují zprávy OSN o uprchlících – většina jich dává přednost dočasnému pobytu v Rusku, než by hledala dočasný domov ve zbytku krajiny. Poměr je z milionu běženců 850 000 do Ruska, zbytek ve své zemi. Ale jen 60 000 z nich si v Rusku požádalo o trvalý pobyt, ostatní počítají dříve či později s návratem. Nevyplácení důchodů a sociálních dávek Kyjevem na východě země nejsou řeči, ale reálný fakt. Ať už je to tím, že je těžké adresáty dávek dohledat nebo to ukrajinská vláda nechce učinit, aby zatížila místní separatistické orgány. O vlivu kyjevské justice v Donbasu nemá smysl ani uvažovat, nelze nastolovat své pořádky tam, kde nevykonáváte výkonnou moc. Těžko však mohu posoudit, komu to víc slouží či naopak, každá zbraň je dvojsečná.

Jak se vlastně na Ukrajině chápe letošní rok, který byl 70. výročím od konce druhé světové války? Jsou regionální odlišnosti? Určitě jinak nahlížejí na osvobození příznivci Stjepana Bandery než třeba komunisté...

O postoji k 70. výročí konce války svědčí skutečnost, že mezi zákony, které ukrajinský parlament odhlasovat krátce před ukrajinskými velikonočními svátky, byl i ten, který zrušil oficiální název Velká vlastenecká válka a nahradil ho prostě Druhou světovou válkou. Podle mínění většiny ukrajinských historiků, a tím i politiků, převládal už od vyhlášení nezávislosti země názor, že nešlo pro Ukrajinu o „vlasteneckou“, protože se z jedné poroby dostali do druhé. Zdaleka se to netýkalo jen Banderovců, protože důsledky konce války nesli prakticky všichni.

Nejen v tom, že Ukrajina byla vůbec nejvíce postiženou evropskou zemí, fronta ji převálcovala dvakrát, s největšími lidskými oběťmi a materiálními škodami, ale rovněž v tom, že relativně, na počet obyvatel, bylo po válce nejvíc Ukrajinců uvězněno v gulazích – vojáci za německé zajetí, jiní za údajnou kolaboraci během okupace – z Ruska byla okupována jen malá část. A také že Stalin ihned po válce poslal na Ukrajinu tisíce ruských funkcionářů, aby se ujali všech řídicích funkcí. Včetně N. S. Chruščova, který byl Rusem, nikoliv Ukrajincem. Následující poválečný rok Ukrajinu postihlo sucho, a tím katastrofální neúroda, a přesto právě ona musela dodat všechno obilí, které Stalin posílal jiným evropským státům své sféry vlivu včetně Československa, tehdy ještě nikoliv socialistickým, aby je odradil od přijetí Marshallova plánu. Co jim tedy přineslo sovětské vítězství? To si uvědomovala i značná část ukrajinských komunistů, byť se s tím neodvážila veřejně vystoupit. Potvrdil mi to v jednom z rozhovorů dokonce Leonid Kravčuk, který stál – do svého zvolení prezidentem – v čele Komunistické strany Ukrajiny.