Během devíti dnů došlo hned k několika událostem, které mohly vypovídat o náladě ve společnosti. Nejprve komunální volby a první kolo senátních voleb, pak na Den české státnosti druhá protivládní demonstrace pod heslem Česká republika na 1. místě a nakonec druhé kolo senátních voleb. Začneme tedy tím, co vzkázali voliči politikům svými hlasy ve volbách 23. a 24. září?
Pokoušet se porovnat výsledky komunálních voleb a výsledky voleb do Senátu je něco podobného, jako kdybyste chtěli porovnat veslařské primátorky a soutěž větroňů v dálkovém plachtění. Ty dvě věci nejsou prakticky v žádném přímém vztahu. Byrokratické složení komunálních a senátních voleb dohromady je přesným obrazem slavného výroku ruského politika Viktora Černomyrdina „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. V tomto případě v českém provedení, kdy se naše politická reprezentace a naši ústavní činitelé pokoušejí vytvořit kulatý čtvereček.
Komunální volby v žádném případě nedopadly tak, jak o tom mluvili Babiš a Fiala, tedy žádné zhodnocení výsledků pětikoalice za dobu jejího vládnutí. Naštěstí jsou naši občané tak rozumní, že v menších obcích a menších městech se snaží volit ty, o kterých si myslí, že budou obce rozumně v daných možnostech vést. Totéž pochopili i ti, kteří měli zájem, někde až sebevražedný anebo sebemrskačský, obce řídit. Hlavně se moc nemotat do „velké politiky“ A tak jsme na mnoha místech měli volební kandidátky pod názvy jako: „Za Dolní Bory krásnější“, „Sdružení pro obec Horní Dolní“ a podobně. V těchto jednotlivých kandidátkách se skrývali i zástupci všech možných stran a hnutí a typické je, že se ke své politické příslušnosti moc nahlas nehlásili. Sociální demokraté se úplně vypařili a ODS se většinou schovávala v nějaké koalici. Dobře totiž věděla, že by, až na Jihočechy vedené charismatickým Kubou, dostali všude na frak.
Co tedy bylo pro volby na komunální úrovni typické?
Ve většině menších obcí přestaly bratrovražedné boje různých klanů a rodin a pomalu se ustanovuje vláda místní honorace, tak jako tomu bylo v době Rakousko-Uherska, kde třeba v různých městech vládly strany zvané, jak jsem slyšel od pamětníků, „Za Brtnici krásnější“. Obecní volby a zájemce o místa radních také silně poznamenal masakr, který rozpoutala policie a státní zastupitelství proti místním voleným orgánům v době tzv. „Velké protikorupční revoluci“. To, že 80 procent trestních stíhání zahájených státními zástupci proti voleným funkcionářům obci – i díky soudům – zkrachovalo, způsobilo, že značná část zájemců o lokální politiku prostě přestala mít zájem. Na co pracovat a snažit se a zároveň být lovnou zvěří udavačů, různých aktivistů, a z řetězu utržených policistů a státních zástupců. Je nutno si přiznat, že dělat dnes starostu v jakékoliv obci znamená mít přátelské vztahy s policií a justicí. To znamená značné zúžení výběru kandidátů do komunální politiky. Dnes musí mít člověk hodně drsnou kůži, aby se vystavoval neustálým pomluvám, pomlouvačným článkům v novinách a na sociálních sítích, a nakonec i značně pravděpodobnému pokusu o trestní stíhání, třeba za stavbu lávky přes potok.
Zabývat se tím, jak si vedly ve volbách na této úrovni politické strany, je podle vás bezpředmětné?
Z obecného hlediska byly komunální volby úspěchem Okamurovy SPD, která se přes až fanatickou antipropagandu dostala do mnoha zastupitelstev. Úspěchem pak byly výsledky ANO, které tam, kde nezvítězilo, se většinou umístilo na druhém či třetím místě. To je po mediální masáži obyvatelstva ukázka toho že „kavárna“ nemá takový politický dosah, jak se domnívá. A že bude stačit předpokládaný pokles životní úrovně, aby se ANO v příštích volbách dostalo do čela celé politiky. A nejen u větších měst, jako v těchto volbách. Žádný převrat se tedy nekoná.
Jediná dvě města, kde je všechno jinak, jsou Praha a Brno. K překvapení většiny obyvatel České republiky přes svůj ubohý výkon relativně uspěli Piráti a to, čemu já říkám „Los hermanos Čižinskos“ v Praze a podobná podivná v zásadě antidemokratická uskupení uspěla relativně i v Brně. Lenka Zlámalová z Echa24 pro ně používá přiléhavý název „progresivní cykloburžoazie“. Ta je tvořena z řad moderních levicových progresivistů, jejichž příjmová úroveň je několikanásobná proti běžným českým občanům. Také tyto strany volí pokrokářstvím posedlí vysokoškolští studenti, kteří žijí ve vlastní ekonomické myšlenkové bublině. A většinou marných snech, jak se jim bude na vlně „humanridigismu“ lehce žít.
Přiznám se, že na výsledku komunálních voleb v Praze je pro mě osobně podivuhodné, kolik hlasů dostali piráti (14,33 %) a s nimi ideově spojeni Čižinští/Praha sobě (11,15 %). Přestože to jsou ve skutečnosti antisystémové a antidemokratické strany a jejich výsledkem minulého vládnutí v Praze je jen malování čar pro cyklistické cesty a naprostá neschopnost cokoliv řešit.
Psali jsme:
Co soudíte o voličské účasti poté, co se oba hlavní tábory pokoušely veřejnost zmobilizovat k tomu, aby se v co nejhojnějším počtu dostavila k volbám?
Jak jsem již řekl, „způsob těchto voleb zdá se mi poněkud nešťastný“, abych parafrázoval klasika. To že se jich zúčastnilo 46 procent oprávněných voličů však ukazuje na silnou disciplinovanost obyvatel. Při pohledu na šílené volební plachty, nesmyslné a protichůdné pokyny, jak s nimi pracovat. A hlavně na to, že je často jedno, koho volíte, protože zvolené strany si pak zahrají svoji politickou hru. A v čele měst a obcí se občas objevují figury, které by ve skutečných volbách nedostaly ani jedno procento hlasů. Bohužel, je to tradice českých voleb už od dob první republiky, kdy někdo vyhrál volby a jiný vládl, která se pak naší demokracii po roce 1945 krutě vymstila. A politickými hrátkami prvorepublikových stran, které se rvaly mezi sebou a hubou bojovaly proti „rakouské porobě“, až přehlédly německý nacismus, otrávení voliči volili KSČ a sociální demokracii a bylo po demokracii.
Tyto, pro obyčejného voliče poměrně nechutné čachry, mohou přejít k tomu, že vznikne strana či hnutí, proti němuž budou okamurovci vypadat jako salonní demokraté. Zdá se, že na některých radnicích si to uvědomují a spojují zdánlivě nespojitelné, ale přitom logické koalice ODS a ANO. Pokud chceme zachovat demokracii v našem státě, musíme projít politickou cestou, jakou šlo po světové válce Rakousko a Německo, kdy spolu vládli pravice i levice a výsledkem byl tzv. „hospodářský zázrak“. Ačkoliv nejsem volič Babišova ANO, musím mu dát za pravdu, když mluví o „polistopadovém kartelu“. Ten už dnes velká část obyvatel považuje, když ne rovnou za nepřítele, tak za politickou skupinu, která Česko ve svém egoistické zájmu záměrně ničí a čím dále tím více se stává prolhaným služebníkem cizích sil.
Čtyři dny po volbách se 28. září uskutečnila už druhá demonstrace Česká republika na 1. místě, která byla primárně zaměřena proti vysokým cenám energií. Jak vyzněla ve srovnání s tou první, která ohromila nejen premiéra a všechny vládní politiky, ale i prorežimní média?
Předem je potřeba konstatovat, že demonstrace 3. září byla skutečně doslova fackou jak vládě, tak našim médiím. Přestože většina svolavatelů byla pochybných, 70 tisíc lidí si nemůže dovolit ignorovat ani sebestředný Fiala, ani v jiném světě žijící bankéř Síkela. Různé Fialovy výroky na adresu demonstrantů se ukázaly jako kontraproduktivní a politicky chybné. Což po první snůšce nadávek na demonstranty pochopili i mnozí politici. Náhlý obrat v tom, co od nástupu tvrdila Fialova vláda například k zastropování cen energií, ukazuje, že i když nesouhlasím s mnoha postoji svolavatelů této akce, vláda a média potřebovala tuto lekci, jak se říká jako „prase drbání“.
Na demonstraci 28. září se už vláda – i média – připravila a vydala pokyny, které se promítly například do téměř debilního a zároveň směšného oznámení pražské policie, že demonstrace se „zúčastnily nižší desítky tisíc demonstrantů“. Tvůrce podobného vyhlášeni si zřejmě myslí, že je obyvatelstvo blbé a že neexistují programy, které by určily poměrně přesně, kolik lidí na tu demonstraci přišlo. Také Česká televize kolem reportáže začala dělat kejkle podobné kejklím Československé televize v roce 1989 při Palachově týdnu, a nakonec při listopadu. Kouzelné bylo, když ČT neustále omílala dva šoty. Z nich jeden ukazoval, jak se lidé v prostoru kolem bývalého Domu módy teprve scházejí. Aby pak proběhl záběr, který ukazuje, že Václavské náměstí bylo plné opět až po Vodičkovu ulici. Typické bylo také neustálé opakování záběrů rudých vlajek KSČM, které držela poněkud osamocená skupina lidi. A prakticky opomíjené záběry na stovky českých vlajek, které vlály nad demonstranty.
Ing. Jozef Síkela
Oficiálně byla demonstrace zaměřena proti vysokým cenám energií. Dá se najít i jiný záměr, za co se demonstrovalo?
Na otázku, za co se demonstrovalo 28. září, je správná odpověď, že se nedemonstrovalo za něco, ale proti něčemu. Lidé prostě využili jedinou možnost, kterou měli a sešli se na demonstraci proti vládě. To, že poslouchali občasné nesmyslné výkřiky z pódia, nemá na věc podstatný vliv. Politici by si však měli uvědomit a média přiznat, že totalitní představa dnešní pokrokové Evropy, že všichni musí povinně jásat při vyslovení slova Brusel a nenávidět Moskvu, až příliš připomíná bolševické heslo z února 1948 „Kdo nejde s námi, jde proti nám!“ To, že většina národa stále chce být součástí západní Evropy, se ovšem může změnit tak jako například na Slovensku, kde více než 50 procent obyvatel podporuje kroky Ruska. Slovenská vláda svým šíleným amatérismem a tím, že přivedla Slovensko na pokraj krachu, jak nedávno veřejně přiznal slovenský premiér Heger, přičemž vše schovávala za pohlednou blonďatou hlavičku Zuzany Čaputové, v podstatě převedla většinu Slováků na proruskou stranu. Otázka je, zda si to vůbec pětikoalice a naši pokrokáři uvědomuji, protože v zimě se bude lámat chleba. A zchudlí, naštvaní, zmrzlí a rozzuření lidé budou volat po vládě pevné ruky. Znovu připomínám, že stejně naivní byli českoslovenští politici v letech 1945 a 48. A naštvané obyvatelstvo vůbec netušilo, koho a co vlastně volí.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Po oznámení vládního plánu na zastropování cen energií konstatoval exministr financí Miroslav Kalousek. „Kdo teď bude demonstrovat, už demonstruje za Rusko!“ Co vy na to?
Označit kohokoliv, kdo svolá protivládní demonstraci, za ruského švába, za Putinovce a zrádce národa je šílenost. A uchystat na ně po pokynu Bruselu pod vedením ministra vnitra Rakušana a za mlčení předsedy vlády Fialy nový „bretschneiderovský“ politický tým, který bude sledovat, zda někdo náhodou neřekl, že mouchy serou na obraz císaře pána, znamená koledovat si o malér. Správně to řekl Patrik Nacher, když se ho televizní redaktor ptal, jak se dívá na to, kdo tu demonstraci svolal. Nacher poznamenal, že si dnes demonstraci netroufne svolat žádná relevantní politická strana, protože by se ihned dostala pod politický a mediální tlak. A já bych dodal, že nejen v Česku, ale i z EU. Podívejte se na Maďarsko, na výsledky švédských voleb a řev který se snesl na vítěze. A to, jak je předem vylučován vítěz voleb v Itálii ze společnosti tzv. „správných Evropanů“. Když Charta 77 svolávala svoje demonstrace, tak jsme slýchali z médií, od vlády a policie, že jsme zrádci, zaprodanci a agenti imperialismu. To, co dnes vykládá Petr Fiala, Vít Rakušan a další vládní politici o demonstrantech se tehdejší rétorice až příliš podobá. To, že někdo chce mít doma teplo, že chce vědět, že na něj nevtrhne nezkrotitelná banda exekutorů, že nebude muset chodit žebrat na úřady pro žebračenky, že bude moct žít jako obyčejný slušný člověk, neznamená, že je to milovník Putina. A že schvaluje to, co Rusko předvádí na Ukrajině.
Bylo by dobré, aby si vláda a političtí agitátoři poslechli, co o celém tom konfliktu říká třeba papež František nebo soudní západní komentátoři a vojenští odborníci. S heslem „za všechno může Putin a vy si oblečte dva svetry“, se daleko nedostanete. Komentovat výroky bývalého ministra financí Kalouska, který byl nejdříve tak spořivý ministr financí, až nás dotáhl do finanční krize trvající o tři roky déle než na Západě a který se pak balil do tibetské vlajky, nemá smysl. Ať se pan Kalousek nejdříve podívá do vlastního životopisu, kde byl jako student aktivistou Socialistického svazu mládeže. A pak od roku 1984 v řadách Československé strany lidové pomáhal budovat socialismus pod vedoucí úlohu Komunistické strany. No, on za podporu Ruska demonstrovat nemusí, on dlouhou dobu demonstrativně podporoval Sovětský svaz a naši normalizační stranu a vládu.
Před chvilkou jste zkritizoval vyjádření pražské policie, že se demonstrace „zúčastnily nižší desítky tisíc demonstrantů“. Zatímco někteří řečníci se nechali unést a z pódia prohlašovali, že se sešlo ještě více lidí než napoprvé, vládě nakloněná média tvrdila, že byla účast o hodně nižší. Co z toho se více blížilo skutečnosti?
Podle pozorovatelů přímo na místě byla manifestace 28. září o něco menší než ta první. Důvody mohou být dva: Za prvé to, že demonstrace proběhla uprostřed týdne. Ta část demonstrantů, která přišla na první demonstraci spíše obecně protestovat proti vládě a její politice, nebyla tak „politicky uvědomělá“, aby obětovala možnost, u nás celkem řídkou, kde si můžete spojit volný den v týdnu s pár dny dovolené. A vytvořit si tak z volného dne, jak říkají Španělé „El puente“, tedy „most“ a delší volno. Češi jsou pragmatici a rozhodně jim ještě není tak zle, aby místo na chatu a chalupu, chodili na demonstrace vytloukat okna úřadům a zapalovat auta. Dalším důvodem může být to, že projevy svolavatelů první demonstrace byly skutečně za hranou toho, co by chtěli demonstranti proti vládě Petra Fialy slyšet. Prostě nepřišli lidé, kteří sice nesnášejí tzv. pětikolku, ale zároveň rozhodně nejsou příznivci Putina a jeho útoku na Ukrajinu.
Miloš Vystrčil
Trochu jsme opomenuli volby do Senátu, který je ale stejně podle mnohých zbytečnou institucí. I za triumfem Miloše Vystrčila, jak to označují vládní politici a jim nakloněná média, se skrývá skutečnost, že ve druhém kole volilo médii a křiklavě především Českou televizí propagovaného kandidáta 23 273 lidí, tedy ani ne čtvrtina oprávněných voličů. Co podle vás volby do horní komory Parlamentu přinesly?
U senátních voleb jde o zajímavý, ale předpokládatelný výsledek. Po velkém nadšení v Babišově ANO nad 17 postupujícími do druhého kola přišel pád, který, i když jistě nerad, přiznal Babiš sám. Dva senátoři za ANO a jeden přidružený spolu s ČSSD jsou hubeným výsledkem. Potvrzují však skutečnost, že jsme se alespoň v této části politiky dostali na úroveň, která je běžná v západní části EU. Je to systém politické a mediální ostrakizace určitých skupin obyvatelstva a politických stran, které je zastupují. Postupem doby se vytvořila v politickém a mediálním prostoru v USA, Kanadě a u tzv. starých členů EU nová obdoba inkvizice. Ve středověku, kdy se začaly objevovat nové myšlenky a začala se měnit společnost, do té doby vládnoucí katolická církev ustanovila inkvizici, instituci katolické církve, která se měla vypořádávat s herezí, kacířstvím. Inkvizice tvrdě potlačovala jakékoliv nové a jiné myšlenky a totéž se vlastně děje i od 70. let 20. století v intelektuálním prostředí tzv. židovsko-křesťanské civilizace. Každý heretik, tedy nesouhlasící s údajně jedině správným výkladem slova demokracie, už sice není upalován na hranicích, ale je zlikvidován v mediálním a politickém prostoru. Jako by se vynořil z dějin nový zakladatel jezuitství Ignác z Loyoly a jeho následovníci.
Ti dnes tvoří neformální „woke“ ideologický dozor nad naším světem. Doposud jim to vycházelo, jak bylo vidět například dlouhá léta ve Francii v boji proti Marine Le Pen a její „Front National“, která vždy dosáhla až na druhé místo ve francouzských volbách. Podobnými příklady jsou Itálie a politik Berlusconi, v Rakousku tzv. Svobodní, ve Švédsku u Svobodných demokratů. Všechny tyto strany, tak jako u nás ANO a SPD, jsou prohlášeny za „parvenu“, tedy že nemají co dělat v tzv. slušné společnosti.
Tak soudě podle voleb v Česku se na to dá spoléhat, že média zmasírují společnost, aby uvěřila, kdo je nepřijatelný a komu by „slušný“ člověk hlas dát neměl. Je to tak?
Celkem dlouho tato politika vychází, ačkoliv v Itálii a Švédsku poslední volby ukázaly, že síla moderní „woke inkvizice“ ztrácí na síle. Mediální masáž obyvatelstva proti Babišovi, která trvá více než deset let, má u nás však stále svoji sílu. Zajímavé je, že prakticky stejná mediální masáž v goebbelsovském stylu probíhá na západě Evropy v obráceném gardu. Tam je každý heretik – neboli kacíř či bludař, který se odlišuje od názorů oficiální církve, čti levicového pokrokářství – označován za fašistu, za islamofobní zrůdu, za odporného machistu. Zatímco u nás je každý, kdo se odlišuje od mainstreamu, je ihned označován jako estébák, ruský šváb, nepřítel světlé budoucnosti České republiky v budoucí dokonale Evropě. Všimněte si, že podle historické paměti různých národů se na jedné straně heretici označují za fašisty, krycí označení nacistů, zatímco u nás za bolševiky či estébáky. Morální dehonestace v podstatě stejná.
Kampaň před volbami byla některými vládními politiky označována za špinavou. Sami si zahráli na čisté chlapíky, v případě Miroslavy Němcové nebo Markéty Adamové Pekarové na čisté dámy, a postavili volby jako rozhodování mezi slušností, za jejíž reprezentanty považovali pochopitelně sami sebe, a neslušností, kterou přilípli všem soupeřům. Co z tohoto pohledu stálo za pozornost?
Volby do Senátu provázely okolnosti, které jsou sice de iure zřejmě v pořádku, ale de facto jsou podrazem na opozici. Termín soudního jednání kolem desetiletí trvajícího procesu týkajícího se Čapího hnízda v době voleb lze těžko brát jako náhodný. Také bylo poněkud nechutné, že veřejnoprávní média, ale nejen ona, ke jménu kandidátky Nagyové přidávali dehonestující přídavek „trestně stíhaná “. Což je zcela evidentní ovlivňování voličů, právně však těžko postižitelné. O morální integritě těch, kteří to s gustem vyslovovali, je možno s úspěchem pochybovat.
Andrej Babiš a jeho mediální poradci by si tuto skutečnost měli uvědomit, protože se ANO bude muset rozhodnout, jak svoje případné voliče příště osloví. Jako zkouška na prezidentské volby se ukázalo, že naděje na Babišovo vítězství v prezidentských volbách se prudce snížila.
Ing. Markéta Pekarová Adamová
Co ty dvojí volby a mezi ně vložená protivládní demonstrace vypověděly o budoucím politickém směřování země?
V zásadě lze říci, že se Česká republika v politických vodách pohybuje více západním než východním směrem. Ovšem je otázka, zda současný příklon k dříve pomlouvaným a osočovaným stranám jako populistické, fašistické, buranské, které se pomalu derou na špičku politického vývoje v některých „starých“ evropských státech, se vůbec povede. A zda se přesune někdy i k nám. V Čechách se vždy vyskytovala poměrně silná skupina, kterou Angela Merkelová nazývala „ti husité“. A která se vždy snažila být katoličtější než papež, bolševičtější než většina států obsazených po válce Sovětským svazem, idealisticky socialističtější než ostatní státy Varšavské smlouvy. A po listopadu se nadšeně vrhla na morální bratrovražedný boj. Ačkoliv, nebo spíše proto, že většina národa měla z doby bolševismu sama máslo na hlavě. No, však také většina kandidátů na prezidenta ČR jsou bývalí komunisté, a to nikoliv bezvýznamní. V tomto směru Babiš, který jako pracovník zahraničního obchodu stejně jako všichni tito zaměstnanci musel spolupracovat s komunistickou rozvědkou, není jistě čistý list. Ale třeba proti profesionálnímu komunistickému agentovi generálu Pavlovi, proti bývalému svazákovi, komunistickému funkcionáři a rektorovi Tomáši Zimovi a dalším, nepředstavuje výjimku.
No ale to už jsme se dostali k volbám, které nás teprve čekají. Potom to bude skutečně „Sofiina volba“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
