Během devíti dnů došlo hned k několika událostem, které mohly vypovídat o náladě ve společnosti. Nejprve komunální volby a první kolo senátních voleb, pak na Den české státnosti druhá protivládní demonstrace pod heslem Česká republika na 1. místě a nakonec druhé kolo senátních voleb. Začneme tedy tím, co vzkázali voliči politikům svými hlasy ve volbách 23. a 24. září?

Pokoušet se porovnat výsledky komunálních voleb a výsledky voleb do Senátu je něco podobného, jako kdybyste chtěli porovnat veslařské primátorky a soutěž větroňů v dálkovém plachtění. Ty dvě věci nejsou prakticky v žádném přímém vztahu. Byrokratické složení komunálních a senátních voleb dohromady je přesným obrazem slavného výroku ruského politika Viktora Černomyrdina „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“. V tomto případě v českém provedení, kdy se naše politická reprezentace a naši ústavní činitelé pokoušejí vytvořit kulatý čtvereček.

Komunální volby v žádném případě nedopadly tak, jak o tom mluvili Babiš a Fiala, tedy žádné zhodnocení výsledků pětikoalice za dobu jejího vládnutí. Naštěstí jsou naši občané tak rozumní, že v menších obcích a menších městech se snaží volit ty, o kterých si myslí, že budou obce rozumně v daných možnostech vést. Totéž pochopili i ti, kteří měli zájem, někde až sebevražedný anebo sebemrskačský, obce řídit. Hlavně se moc nemotat do „velké politiky“ A tak jsme na mnoha místech měli volební kandidátky pod názvy jako: „Za Dolní Bory krásnější“, „Sdružení pro obec Horní Dolní“ a podobně. V těchto jednotlivých kandidátkách se skrývali i zástupci všech možných stran a hnutí a typické je, že se ke své politické příslušnosti moc nahlas nehlásili. Sociální demokraté se úplně vypařili a ODS se většinou schovávala v nějaké koalici. Dobře totiž věděla, že by, až na Jihočechy vedené charismatickým Kubou, dostali všude na frak.

Co tedy bylo pro volby na komunální úrovni typické?

Ve většině menších obcí přestaly bratrovražedné boje různých klanů a rodin a pomalu se ustanovuje vláda místní honorace, tak jako tomu bylo v době Rakousko-Uherska, kde třeba v různých městech vládly strany zvané, jak jsem slyšel od pamětníků, „Za Brtnici krásnější“. Obecní volby a zájemce o místa radních také silně poznamenal masakr, který rozpoutala policie a státní zastupitelství proti místním voleným orgánům v době tzv. „Velké protikorupční revoluci“. To, že 80 procent trestních stíhání zahájených státními zástupci proti voleným funkcionářům obci – i díky soudům – zkrachovalo, způsobilo, že značná část zájemců o lokální politiku prostě přestala mít zájem. Na co pracovat a snažit se a zároveň být lovnou zvěří udavačů, různých aktivistů, a z řetězu utržených policistů a státních zástupců. Je nutno si přiznat, že dělat dnes starostu v jakékoliv obci znamená mít přátelské vztahy s policií a justicí. To znamená značné zúžení výběru kandidátů do komunální politiky. Dnes musí mít člověk hodně drsnou kůži, aby se vystavoval neustálým pomluvám, pomlouvačným článkům v novinách a na sociálních sítích, a nakonec i značně pravděpodobnému pokusu o trestní stíhání, třeba za stavbu lávky přes potok.

Zabývat se tím, jak si vedly ve volbách na této úrovni politické strany, je podle vás bezpředmětné?

Z obecného hlediska byly komunální volby úspěchem Okamurovy SPD, která se přes až fanatickou antipropagandu dostala do mnoha zastupitelstev. Úspěchem pak byly výsledky ANO, které tam, kde nezvítězilo, se většinou umístilo na druhém či třetím místě. To je po mediální masáži obyvatelstva ukázka toho že „kavárna“ nemá takový politický dosah, jak se domnívá. A že bude stačit předpokládaný pokles životní úrovně, aby se ANO v příštích volbách dostalo do čela celé politiky. A nejen u větších měst, jako v těchto volbách. Žádný převrat se tedy nekoná.

Jediná dvě města, kde je všechno jinak, jsou Praha a Brno. K překvapení většiny obyvatel České republiky přes svůj ubohý výkon relativně uspěli Piráti a to, čemu já říkám „Los hermanos Čižinskos“ v Praze a podobná podivná v zásadě antidemokratická uskupení uspěla relativně i v Brně. Lenka Zlámalová z Echa24 pro ně používá přiléhavý název „progresivní cykloburžoazie“. Ta je tvořena z řad moderních levicových progresivistů, jejichž příjmová úroveň je několikanásobná proti běžným českým občanům. Také tyto strany volí pokrokářstvím posedlí vysokoškolští studenti, kteří žijí ve vlastní ekonomické myšlenkové bublině. A většinou marných snech, jak se jim bude na vlně „humanridigismu“ lehce žít.

Přiznám se, že na výsledku komunálních voleb v Praze je pro mě osobně podivuhodné, kolik hlasů dostali piráti (14,33 %) a s nimi ideově spojeni Čižinští/Praha sobě (11,15 %). Přestože to jsou ve skutečnosti antisystémové a antidemokratické strany a jejich výsledkem minulého vládnutí v Praze je jen malování čar pro cyklistické cesty a naprostá neschopnost cokoliv řešit.

Co soudíte o voličské účasti poté, co se oba hlavní tábory pokoušely veřejnost zmobilizovat k tomu, aby se v co nejhojnějším počtu dostavila k volbám?

Jak jsem již řekl, „způsob těchto voleb zdá se mi poněkud nešťastný“, abych parafrázoval klasika. To že se jich zúčastnilo 46 procent oprávněných voličů však ukazuje na silnou disciplinovanost obyvatel. Při pohledu na šílené volební plachty, nesmyslné a protichůdné pokyny, jak s nimi pracovat. A hlavně na to, že je často jedno, koho volíte, protože zvolené strany si pak zahrají svoji politickou hru. A v čele měst a obcí se občas objevují figury, které by ve skutečných volbách nedostaly ani jedno procento hlasů. Bohužel, je to tradice českých voleb už od dob první republiky, kdy někdo vyhrál volby a jiný vládl, která se pak naší demokracii po roce 1945 krutě vymstila. A politickými hrátkami prvorepublikových stran, které se rvaly mezi sebou a hubou bojovaly proti „rakouské porobě“, až přehlédly německý nacismus, otrávení voliči volili KSČ a sociální demokracii a bylo po demokracii.

Tyto, pro obyčejného voliče poměrně nechutné čachry, mohou přejít k tomu, že vznikne strana či hnutí, proti němuž budou okamurovci vypadat jako salonní demokraté. Zdá se, že na některých radnicích si to uvědomují a spojují zdánlivě nespojitelné, ale přitom logické koalice ODS a ANO. Pokud chceme zachovat demokracii v našem státě, musíme projít politickou cestou, jakou šlo po světové válce Rakousko a Německo, kdy spolu vládli pravice i levice a výsledkem byl tzv. „hospodářský zázrak“. Ačkoliv nejsem volič Babišova ANO, musím mu dát za pravdu, když mluví o „polistopadovém kartelu“. Ten už dnes velká část obyvatel považuje, když ne rovnou za nepřítele, tak za politickou skupinu, která Česko ve svém egoistické zájmu záměrně ničí a čím dále tím více se stává prolhaným služebníkem cizích sil.