„Vietnamci jedou strašně dopředu, to je neuvěřitelné. My o nich víme, že je tu máme a že se integrovali do společnosti úplně v pohodě. Ono je tam jich už 120 milionů! Já si myslel, že jich je sto milionů, ale jejich počet zase narostl. Hanoj má 11 milionů!“ konstatuje na začátku svého povídání kovář.

Vzor raději ani nezkoušet

„Ale co můžete srovnávat s jejich životem, když jedete jenom někam do kulturního centra nebo areálu pro turisty. To musíte opravdu vidět každodenní život… Náušnici koupíte někde od místních nebo i třeba v autobusu za dolar, ale v Sapě nebo samozřejmě v Hanoji za 120 dolarů. Ten člověk, který to oddře, z toho prostě dostane minimum a pak to dostanou překupníci a s nimi to letí.“

„Je tam zajímavá doprava. To bych udělal tady. Jsou tam tři druhy autobusů. Jedny jsou dálkové, které mají velké společnosti, a vy si v nich můžete lehnout. Má dvě patra, dole postel, nahoře postel, tam si prostě lehneš vedle někoho, koho samozřejmě vůbec neznáš. Pak jsou tam běžné autobusy, které provozují soukromníci a také stát. Ty jezdí mezi městy na kratší vzdálenosti. A pak jsou tam lokální autobusy. A to je masakr. Fungují i jako pošta. Je to třeba autobus, kam se vejde dvacet lidí. On jich tam narve 40. Když chcete na záchod, tak prostě zakřičíte, vystoupí hafo lidí, vy vykonáte potřebu, nastoupíte a jede se dál. To si u nás nedokážu představit, to bych se po…,“ konstatuje Štrunc, který ve Vietnamu nebyl poprvé.

„Řidič má pomocníka, který má telefon. Autobus je už narvaný a teď si představte, že na zastávce stojí chlápek, co má bednu metr na metr. On nechá vystoupit lidi a narve tam tu bednu. Protože ta je nestlačitelná. Lidi se tam narvou zase zpátky. Nevidíte, že by někomu něco nevzal. To se vám zdá, že ten autobus je nafukovací. Nahoře veze slepice, prase v kleci, kozu, která má nohy svázané drátem a je přepásána nějakým lanem. To je neuvěřitelné. S tímhle já jezdím strašně rád,“ vyznává se Štrunc.

Poctivost

„Stalo se mi, že jsem u jedné pagody zapomněl ruksak. Chodil jsem tam tak tři hodiny bez něj. Mniši mi řekli, že to se tam stává běžně a že se určitě najde. Tak jsem ukázal jeho fotku, co jsem jej měl na zádech. A mniši to našli! Já pak k motorce, kterou řídila jedna Vietnamka, přišel až za dvě hodiny, čekala. Já myslel, že už odjede, ale ona ležela u motorky a čekala na mě. A říkala, že kdyby odjela, tak bych se už nedostal na základnu.“

„Když přijdeš někam na tržnici a řekneš, že máš hlad a nemáš peníze, každý ti něco dá. To je úžasné.

A pak tam na ulici řekneš nějaké bábě, co má telefon, že potřebuješ do Hanoje. A za chvíli přijede prosklený tranzit. Řeknete, kam chcete jet, a šofér vám řekne, kolik to bude stát. Vietnamsky, protože anglicky většinou neumí. Vy dáte vědět, že nerozumíte. Tak on vyndá z peněženky peníze, podá vám je, přičemž jste na druhé straně auta, abyste se na ně podíval, a že takové chce. Prostě tam byste přežili,“ vzpomíná dále.

„Pak přijedete do Turecka, do Istanbulu. Tam když řeknete, že nemáte peníze, tak zavolají ochranku a začnou vás vyšetřovat. Já jsem to jen zkoušel, jestli jsou ještě lidi. A on by vám napařil pokutu, i když nemáte peníze. Tak jim říkám – já jen chci vědět, jestli jste lidi, nebo vlci z Evropské unie,“ konstatuje Štrunc.

„Čím zaostalejší země, tím jsou ti lidé lidštější,“ hodnotí kovář. „Když jsem byl kdysi v Afghánistánu, tak tam v jedné rodině měli dědka, kterému bylo možná už sto let, nikdo nevěděl, kolik vlastně. Oni mu do postele hodili nějakou tak patnáctiletou vnučku, vysvlíkli ho a dali je pod peřinu a ona jej hodinu hřála. Dávala mu svoji energii. Pak odešla, dědka oblíkli, dali mu jídlo, on se najedl a pak mu dali vodní dýmku s hašišem. On si zakouřil, vyběhl jak srnka, sebral kozy a vyhnal je na kopec a tam s nimi byl až do večera. Pak se vrátil, dal si šluka, najedl se a šel si lehnout. Prostě, rodina se o něj starala. A my tady? Nemáme čas, slyšíte pořád. Takže nasereme lidi do pomyslných koncentráků, kde jim seberou penzi, a ještě na ně musíme platit. To je náš životní styl. Člověk tady začne přemýšlet sám nad sebou, teprve až je v prdeli.“