O profesním selhání ochranky slovenského premiéra Fica se už napsalo a řeklo mnoho. Co podle vás zvládla bravurně a co naopak nezvládla?

Atentát na demokraticky zvoleného premiéra Roberta Fica je samozřejmě obrovský průšvih nejen politický, ale i bezpečnostní. Je to vlastně první skutečný atentát na evropského politika od vraždy srbského předsedy vlády Zorana Đinđiće v roce 2003.

Snaha médií hledat primárně pomyslné „hnidy“ na Ficově ochrance odvádí pozornost od skutečného bezpečnostního problému, kterému aktuálně čelí nejen Slovensko, ale také ČR a další země Evropy. Jeho kořeny jsou principiálně shodné s kořeny rozjíždějící se mediální kampaně, jejímž cílem je relativizovat skutečný dosah a právní kvalifikaci činu atentátníka Juraje Cintuly hledáním „ruské stopy“, bagatelizováním jeho působení v liberálním hnutí, blízkému Georgeovi Sorosovi, případně zdůrazňováním jeho „uměleckého pozadí“.

Prostudoval jsem dostupné záznamy útoku a seznámil jsem se s názory odborníků. Těch skutečných, ne žvanilů, hrajících si na znalce. Ve shodě s nimi konstatuji, že bez ohledu na vlnu kritiky se ochranka premiéra Fica chovala profesionálně a přiměřeně situaci. Někteří „experti“ kritizují její příslušníky za to, že neprohledali lidi, kteří se shromáždili za zástěnou, oddělující uzavřenou zónu od veřejného prostoru, nebo že se nevrhli před premiéra, když Cintula začal střílet. Jak je zřejmé z chování premiéra a ze sice profesionálního, ale viditelně uvolněného postupu příslušníků ochranky těsně před střelbou, nikdo ze zúčastněných nepočítal s možností útoku v místě a čase, kdy k němu došlo. A už vůbec nikdo nečekal, že premiér bude stát tak těsně u zástěny, že se před něho strážce při střelbě prostě nevejde.