Nynějšímu prezidentovi Miloši Zemanovi zanedlouho skončí první funkční období. Během něj razil politiku „více azimutů“, což neznamenalo nic jiného než to, že při zachování všech spojeneckých závazků je zapotřebí udržovat přátelské a zejména ekonomické styky prakticky se všemi zeměmi, minimálně se všemi velkými zeměmi. Jak tento jeho přístup hodnotíte?

Souhlasím, že hospodářské styky je třeba udržovat se všemi zeměmi, obzvláště když si to podniky a podnikatelé mohou rozhodovat sami podle výhodnosti a výnosnosti individuálních kroků. Politické zásahy do ekonomiky nejsou žádoucí. Výjimkou jsou státní zakázky a politické obchodní dohody. Politik nemůže rozumět ekonomice lépe než skutečný podnikatel. Národní hospodářství by nemělo být rukojmím ani nástrojem k politickému vydírání. Kde jsou tedy podnikatelé? Proč neprosazují sami sebe? Nelze zůstat v pouhém závěsu politiků. Politika a podnikání jsou zcela rozdílné světy.

Miloš Zeman se netají tím, že upřednostňuje ekonomickou diplomacii. Po velvyslancích chce, aby pomáhali českým exportérům prosadit se na zahraničních trzích, ale také podporovali, aby případný přebytečný kapitál ze zahraničí směřoval do Česka. Naopak mu vadí, když si někteří velvyslanci hrají spíše na tvůrce světové politiky, což by pochopil u velmoci, ale u země jako je ČR, to podle něj působí směšně. Je to vůči diplomatům správný požadavek?

„Ekonomická diplomacie“ je oxymóron, tedy protiřečení. Jde jen o státní politickou intervenci s politickými cíli. Je to jakási státní dotace – a tak i příležitost ke korupci – pro tzv. „podnikátělja“. Představte si, že by třeba Masaryk vozil Baťu po světě. Propadli by se hanbou. Kdo z nich? Proč je dnes značka Baťa rozvíjena Švýcary, a ne Čechy? Kdo to zavinil? Není to ostuda?

V listopadu minulého roku vedl prezident Miloš Zeman největší podnikatelskou misi za 25 let, kdy ho při návštěvě Ruské federace doprovodili zástupci více než 120 českých firem. Je pro Českou republiku byznys s Ruskem perspektivní, a pokud ano, tak v jakých oborech?

Perspektivnost oborů mohou spolehlivě vyhodnotit pouze skuteční podnikatelé, ne političtí „spolucestující“ a státní zakázkáři, politici či diplomaté. Není žádoucí vracet se k solidaritě komunismu a destruktivní všemocnosti RVHP. Svobodný (ne volný) trh by měl být základem potomků Baťů. Hledání vlastní cesty, ne přežívat v závěsu na druhých, je výzvou hodnou českých tradic.

Obchod s Ruskem omezují sankce, které na tuto zemi uvalily Evropská unie a USA kvůli Krymu a postoji k bojům na východě Ukrajiny. Velice čilé obchodní vztahy s Ruskem udržuje Německo, ale kancléřka Merkelová je zastánkyní sankcí. To prezident Zeman se netají tím, že nemají smysl. Jak to s nimi tedy je? A je Česku prezidentův otevřený postoj spíše ke škodě, nebo k užitku?

Už jsem na to odpověděl několikrát: sankce jsou znakem selhání politiky. Čím více selhává politika, tím častěji stát uvaluje sankce. Za ztráty platí jen podniky, jejich zaměstnanci a hlavně spotřebitelé, tedy voliči. V některých kulturách dokonce dobrovolně. Přitom sankce vedou jen k poškození nevinných, posílení politických elit a případně zrychlené transformaci zaostávajících ekonomik. Žijeme ve Věku transformace – Transformation Age, s výjimkou České republiky. Česká republika by jistě oživla následkem nějakých sankcí, ale nikomu to nestojí za to. Ohledně toho Krymu: pokud si pamatuji, toto historicky ruské území daroval Ukrajině despota Chruščov – a to i se všemi obyvateli – jako ve středověku.

Druhou velmocí, s níž Miloš Zeman usiloval o velmi dobré obchodní vztahy, je Čína. Při své návštěvě Pekingu na jaře loňského roku byl dokonce jedinou hlavou státu Evropské unie, která osobně podpořila projekt Nové hedvábné stezky. Může Česko z této spolupráce vytěžit více v Číně, kde už jsou úspěšné firmy PPF a Home Credit Petra Kellnera či Škoda Auto, nebo v tuzemsku, kde se ale výše čínských investic pohybuje jen kolem dvou procent, nebo má pro nás spolupráce s Čínou do budoucna minimální význam?

S Čínou bych chtěl i já mít dobré obchodní vztahy. Samozřejmě, že Hedvábná stezka je něco jiného: snažíme se v ZET nyní Číňany přesvědčit, že je v zájmu Číny, aby taková „stezka“ fungovala „Oběma směry“. Samozřejmě, musí existovat reciproční export, který Česká republika pro Čínu stále nemá. Na konečný výrok o úspěchu německé VW Škoda bych raději ještě počkal. Export pro Čínu mívali Baťové, tedy ne boty, ale města boty vyrábějící. O to se proto snažíme i v ZET Foundation: vytvořit reciproční český export i pro Čínu – bez „ ekonomické diplomacie“, ale na základě přidané hodnoty.

Zatímco Německo i Velká Británie mají o spolupráci s Čínou eminentní zájem, stačí si vzpomenout na okázalé přijetí čínského prezidenta, jenž se projel centrem Londýna v pozlaceném kočáře s královnou Alžbětou II., tak u nás se při stejné návštěvě protestuje a politici se halí do vlajek Tibetu. Jaká bude role Číny v Evropě a dá se odhadnout, kdo je tedy prozíravější?

Prezident Xi Jinping ta „okázalá přijetí“ přece nevyhledává, obzvláště ne s královnou Alžbětou. Jde mu jen o hospodářský rozvoj Číny a stabilitu svého režimu – ale usmívat se nad diplomatickou pošetilostí Starého světa zvládá dokonale. Na oplátku jim snadno připraví podobné nesmysly nezapomenutelných banketů a představení čínské Kabuki. Když mi v Delhi zástupci Čínské akademie věd předali tu medaili, bylo to právě za reciprocitu: tj. za Integrovaná Produktivní Prostředí (IPP, tj. města), která tam ZET-network plánuje vyvážet.

V západoevropských zemích dochází k útlumu průmyslu, spoléhají přitom, že budou prosperovat díky dovozu levných surovin a hotových výrobků a uživí je pouze sektor služeb. To v těch relativně pořád ještě nových členských zemích EU včetně Česka naopak průmyslová výroba roste. Může nám ve světle toho pomoci orientace exportu na východ, což se snažil Miloš Zeman podpořit zahraničními cestami nejen do Ruska a Číny, ale i do některých zemí bývalého Sovětského svazu?

Útlum zaměstnanosti v zemědělství, průmyslu, službách i státním sektoru je znakem všech vyspělých ekonomik. Západ vstoupil do „Transformation Age“. Staré průmyslové výroby se dočasně přesouvají do zemí levné pracovní síly, jako například do Česka. Jde o dočasnou fázi: tradiční průmysly jsou nahrazeny automatizací a robotizací na regionálních a soběstačných úrovních , tzv. deglobalizace. I rozdíl mezi zemědělstvím a průmyslem je smazáván v těchto IPP, jak jsem zmínil výše. Celá řada levných ekonomik je tak uměle udržována v objetí závislosti na 20. století. Na to, že by nám nakonec zbylo jen Rusko a Čína, bych nevsázel: transformují se totiž rychleji než my. Zůstáváme tak sedět v tradiční průmyslové sféře časů dávno minulých.