Byl podle vás něčím letošní rok přelomový?

Tento rok byl mimořádně komplikovaný, v jeho průběhu se hlavně dramaticky snížila naše bezpečnost. Druhým aspektem spojeným s rokem 2015 je to, že Česká republika oslabila svou pozici v rámci Evropské unie, a to jí škodí. Jde například o to, že poté, co Nečasova vláda odmítla podepsat Smlouvu o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské měnové unii, současná vláda ji v březnu 2014 sice podepsala, ale dodnes  leží v zahraničním výboru a Poslanecká sněmovna ji neratifikovala. Také jsme odmítli evropské řešení migrační krize, i to byl krok, který naši pozici v EU oslabil.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Evropská unie a „Brusel“ čelí obviněním, že nekonají a jen bezvýsledně jednají. Co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Není pravda, že Evropská unie nic nekoná, ale členské státy na počátku obrovské migrační krize selhaly a soudobý rozhodovací mechanismus na tak masivní vlnu není připraven. Nelze říci, že Evropská unie zaspala, protože se zde střetává její suverenita se suverenitou členských států. Unie je poprvé konfrontována s migrací, jaká zde nikdy v dějinách předtím nebyla, a nyní musí hledat řešení na unijní úrovni i na úrovni členských států.

Myslím, že EU přišla s řešením, jímž je přerozdělení migrantů, kteří už jsou na jejím území. Česká republika ale řekla, že to musí proběhnout na principu dobrovolnosti, čímž říká, že řešení bude na národní, a ne na unijní úrovni. Druhý krok vedoucí k řešení krize je rozhodnutí, že bude v Unii společná ostraha hranic. K tomu se Česká republika naštěstí přihlásila.

Silným hráčem v řešení migrační krize je od počátku Německo. Může ale zvládnout současný počet migrantů?

Zaprvé si myslím, že to Německo zvládne, a zadruhé musím říct, že od zemí jako Česká republika, odmítající migranty, je hodně pokrytecké posuzovat, co Německo zvládne nebo ne. My, kteří nejsme ochotni přidat ruku k dílu, kritizujeme jiné. Německo je pod velkým náporem, ale myslím, že si s tím poradí.

Do České republiky za celou dobu přišlo několik stovek lidí, a nejsme tudíž konfrontováni s dramatickou situací jako v jiných státech. Naše silácké výroky proto nejsou namístě. Samozřejmě máme chránit svou bezpečnost, ale každopádně Česko burácí více, než odpovídá míře jejího ohrožení.

Jak může působit na vývoj situace záměr zřídit společnou ochranu hranic EU?

Ten záměr vítám, návrh se mi zdá velice dobrý a pak můžeme říci, že EU koná. Unie si ale také musí umět poradit s mafií, která organizuje migraci do Evropy, a posílat jednotky, jež budou potápět lodi pirátů, které kotví v Libyi, Turecku nebo Alžírsku. Piráti musejí vědět, že jejich lodě nejsou v přístavech bezpečné a že budou nemilosrdně potápěny.

Mluví se o omezení schengenského prostoru. Jakou má šanci, že migrační vlnu přežije?

Je jasné, že lze lépe chránit hranici na zemi než tu mořskou. Nová definice schengenského prostoru bude založena na sdílení odpovědnosti a při tom bude muset být vyřešena zásadní otázka – kdo splní podmínky, v Schengenu zůstane, kdo ne, opustí jej. Jestliže na všechny společné evropské návrhy budeme říkat ne, mám obavy, aby v něm pak Česká republika zůstala. Může se totiž stát, že hranice Schengenu bude na česko-německé hranici.

Migrace znamená nárůst obav a také polarizaci společnosti. Co takový posun může znamenat?

To se nedá bagatelizovat, problém je vážný. Česká politická scéna se ale polarizuje, aniž jsme s hrozbou prakticky konfrontováni. Polarizaci je ale vidět i ve starých členských zemích, po volbách ve Francii a Španělsku můžeme konstatovat, že tradiční politické strany nevyhrály, ale že prozatím zabránily nástupu extrémních stran. Pokud se nevzchopí politické reprezentace k razantním krokům a k řešení migrační krize, bude to znamenat, že v příštích volbách budou radikální strany vítězit. Toto je poslední šance zabránit nástupu radikální pravici i levici.

Jak podle vás bude vývoj vypadat u nás?

To uvidíme před příštími volbami. Zřejmě se objeví některé nové strany, ale některé zavedené strany sklouznou k populismu a budou se předhánět v obhajobě národních zájmů. Jen doufám, že neuspějí lidé pana Konvičky, náš stát je totiž založen na náboženské a ideologické neutralitě a není možné, abychom se této vymoženosti vzdali. Nelze říct, že nějaké náboženství u nás bude zakázáno.

Kdo podle vás na politické scéně příští rok posílí, kdo případně propadne?

Nejsem prognostik ani věštec, nicméně je jasné, že subjekty, které vznikají nahodile, nemusejí trvat věčně. Je otázka, které z nich přetrvají. Určitě ale podle mě k těm silným bude nadále patřit hnutí ANO, jež je ve srovnání s hnutími jako Úsvit nebo Věci veřejné výjimkou, která potvrzuje pravidlo.

Objevují se názory, že nám hrozí ztráta svobody, a ukazuje se zejména na Andreje Babiše kvůli jeho politické, ekonomické a mediální moci. Přiblíží se příští rok cosi takového?

Vycházím z toho, že demokracie musí být v rukou občanů, a protože existuje svoboda slova, pluralita médií a navíc působí sociální sítě, které šíří rychle informace, nemám obavy, že by v nejbližší době byla demokracie u nás ohrožena. Tím nemyslím, že ji nemůže nic ohrozit, a momentálně tomu tak ale není.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav?

Problém řecké krize není až tak finanční, ale především jde o krizi chování. To znamená, že ke zdárnému řešení musejí existovat stabilita, koordinace a dobrá správa v hospodářské měnové unii a disciplína ve veřejných rozpočtech. V tom se musí na Řecko ale i na ostatní státy tlačit. Myslím ale, že migrace je mnohem vážnější problém než řecká krize, která stojí pouze peníze. Nyní je třeba zastavit válku v Sýrii, najít kompromis s Ruskem a vyřešit s Tureckem otázku zadržování migrantů. To je mnohem důležitější než dluhy několika bank.

Co konkrétně může přispět k uklidnění situace na Blízkém východě?

Opakovaně volám po tom, abychom udělali to, co se udělalo během války na Balkáně, kdy se uzavřela Daytonská dohoda, u níž za jednacím stolem seděli jak demokraté, tak Miloševič. Najít mír v Sýrii bez Asada není možné a já jsem zastáncem názoru, že mír musí být založen na podpoře současného syrského státu. Co se stane po skončení války, nechme na dalším vývoji. Jestli se necháme uhranout osobou Asada, k řešení problému Sýrie nedojde.

Ve stínu blízkovýchodního konfliktu i migrační vlny zůstala Ukrajina, přestože tam není zdaleka klid. Co by mělo být řešením v této oblasti?

Měla by být uzavřena další minská smlouva, která by udělala revizi a zmapovala, co se v mírovém procesu odehrálo, a ukázala reálnou cestu jak na Ukrajině nastolit mír. Na druhé straně se musejí hledat cesty kooperace s Ruskem v syrské válce. Rusko jako stálého člena Rady bezpečnosti v řešení potřebujeme. A Ukrajina potřebuje, aby byl založen fond, do kterého vloží peníze Evropská unie, Spojené státy, Rusko, ale i ukrajinští oligarchové, a začne obnova východní Ukrajiny. To je úkol, který stojí před ruskou, americkou a evropskou diplomacií.

Čas od času padne termín „válka“, ať už světová, nebo lokální. Přiblíží se během příštího roku globální konflikt?

Ta válka probíhá a je to válka asymetrická a hybridní. To znamená, že probíhá na různých frontách a jde o to, aby nevzrostla míra její intenzity. Svět je po rozpadu bipolárního rozdělení od roku 1991 v největším ohrožení. Pokud jde o budoucnost, nechci být prognostikem a pasivně něco odhadovat, ale chci spíš říct, co se má udělat: v roce 2016 by měla být uzavřena dohoda Minsk 2 o Ukrajině, měla by být větší snaha najít společné řešení války v Sýrii ve spolupráci s Ruskem a pro Českou republiku vidím jako velký apel, aby změnila své chování v rámci Evropské unie a nestalo se nám, že vypadneme ze schengenského prostoru.