Většina opozičních stran vytýká nynější vládě Andreje Babiše, že pro živnostníky a malé podnikatele nic nedělá. Když dáme stranou požadavek na zrušení EET, který je už určitě nesplnitelný, tak jaká opatření především by jim pomohla?

Moje obligátní odpověď na tuto otázku je.… vláda by neměla dělat vůbec nic. Situace se nejen nelepší, myslím tedy podnikatelské prostředí, ale naopak soustavně zhoršuje. Stále a stále si nějaký úředník vymýšlí další klacky pod nohy drobným podnikatelům a vláda to ohromně akceptuje.

Před třiceti lety začínali malí podnikatelé a živnostníci na zelené louce, všechno bylo nové, proces transformace spustil zákon č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné, právnické nebo fyzické osoby. Jak tehdejší dobu aukcí, kdy se dražil majetek, tedy provozovny, zařízení a zásoby, ale případné závazky se na nového nabyvatele nepřeváděly, hodnotíte? Mohlo se postupovat jinak a lépe?

Tak 90. léta byla ve srovnání s dneškem procházka růžovou zahradou. A to nemyslím, že stát neměl dostatek zkušeností, jak lumpy v podnikání chytat. To asi není z důvodu objektivity vhodný dotaz na mě, protože já jsem se účastnil několika aukcí na získání provozovny. Samozřejmě na úvěr, neboť jsem neměl z komunismu „nasušeny“ žádné velké peníze. Jen tak pro ilustraci jsem si vzal úvěr 11,3 milionu korun na koupi Mototechny na Náměstí republiky v Praze. A co se nestalo? Po šesti letech jsem úvěr s úrokem 18 procent splatil, aby mě v roce 2000 náš významný politik Standa Gross, v té době ministr vnitra, pod které tento objekt spadal, vyhnal bez náhrady. Budovu prodal za 80 milionů, když tržní bratrská cena byla 400 milionů, a já jsem mohl začínat znova. Všechny peníze, co jsem vydělal, šly na úvěr......

Někteří politici, převážně z KSČM, hovoří o tom, že se během privatizace majetek rozkradl. Bylo opravdu nutné tolik spěchat a transformaci vlastnictví nezajistit právním rámcem, aby na toto období někteří nevzpomínali jako na velkou zlodějnu?

Je skutečně pravda, že se překotně privatizovalo, někteří podnikatelé dostali úvěry, nespláceli a následně koupené státní firmy rozprodali a získané peníze možná uložili do nemovitostí a podobně. A vše se dělo téměř bez postihu. Hodně z nás bylo velmi naivních, že se bude republika rozvíjet a že vše půjde tak jako v oněch 90. letech… To jsme se ale velmi mýlili.

Podle zjištění poradenské společnosti KPC byla v 90. letech připravena o majetek jedna třetina občanů, kteří se zúčastnili kupónové privatizace. Při tak zvaném tunelování – tedy transferu aktiv a zisků ve prospěch akcionářů držících ve společnosti kontrolu – přišli v účetním vyjádření o 49,7 miliardy korun, většinou ve chvíli, kdy se investiční privatizační fondy přeměnily na běžné akciovky. Co si o kupónové privatizaci s odstupem let myslíte a lze kvůli ní mluvit o Česku jako o rozkradené republice?

To, že přišli občané o majetek v kupónové privatizaci, to je známá věc, ale oni vlastně osobně přišli o nějakých tisíc korun za kupónovou knížku. Jiná věc je, jak na to vyzráli někteří koumaví jedinci. Ale že je republika rozkradená, bych netvrdil, došlo jen k velkému přesunu majetku. Při návštěvě ve Spolkové republice Německo nám v roce 1992 tehdejší kancléř Helmut Kohl říkal: „Pánové, to, co se u vás nyní děje, se děje tak jednou za pět set let“. A já dodávám, že měl velkou pravdu.