Co jako režisér mnoha historických filmů z období totalit (ať už nacistické, nebo komunistické) říkáte na úroveň současné veřejné debaty o těchto režimech?

Život v předlistopadovém režimu je součástí přímé prožitkové zkušenosti několika generací. Režim není v hodnotících rovinách a především v emoční intenzitě vnímán monolitně, ale v několika podobách. S jinou intenzitou ho odsuzují ti, kteří prožili v dospělém věku 50. léta, s jinou emoční intenzitou ti, kteří byli v produktivním věku na konci let sedmdesátých a v letech osmdesátých. Oprávněně příkré postoje zaujímají lidé, kteří byli postiženi stalinistickým terorem a represemi po přepadení Československa po srpnu 1968 vojsky Varšavské smlouvy, zejména pak po nástupu husákovské normalizace, která zanechala stopy v mysli a cítění nejen bezprostředně postižených, ale i žijících rodinných příslušníků. Tato sociální vrstva, postižená normalizací, mnohdy nereflektuje, že jejich nejbližší v přímé generaci patřili v nejednom případě k těm, kteří v nejtvrdších časech represí patřili k establishmentu komunistického režimu. Ve veřejné debatě mnohdy nejsou vnímány ani geopolitické souvislosti – kupř. existenční postižení disentně uvažujících lidí v desetiletí „mccartysmu“ v USA se ve společenské praxi nelišilo od normalizace po roce 1970.

Období německého nacismu a s ním spojených poměrů v Protektorátu Böhmen und Mähren má už přímých pamětníků, kteří je existenciálně prožili, jen pomálu. Nebýt památníků systematického etnického vyvražďování Židů, Cikánů a za naší východní hranicí Slovanů (s občany Čech a Moravy mělo být naloženo selektivně: „…ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa…“ R. Heydrich 2. října 1941), nebýt Osvětimi, Treblinky, Sobiboru, německý nacismus by byl dozajista interpretován méně kategoricky, než dnes.

O tom ostatně svědčí období před II. sv. válkou: „Pakt Piłsudski – Hitler“ (leden 1934) a text kondolence A. Hitlera polskému prezidentovi: „Jsem hluboce dojatý zprávou o smrti maršála Piłsudského a vyjadřuji Vaší Excelenci a polské vládě upřímnou soustrast. Polsko ztratilo v Maršálovi, který odešel na věčnost, tvůrce své nové země a svého nejvěrnějšího syna. Spolu s polským národem německý lid truchlí nad smrtí tohoto velkého patriota, který díky své plné spolupráci s Němci poskytl velkou službu nejen našim zemím, ale také poskytoval neocenitelnou pomoc při uklidňování Evropy.“ Neméně pak postoj eufemisticky řečeno respekt části britského politického establishmentu k A. Hitlerovi (N. Chamberlaine se sešel s Hitlerem na Berghofu 15. září 1938 k jednání jako rovný s rovným, bez ohledu na to, že v té době platily již tři roky antisemitské Norimberské zákony, navazující na „rasovou očistu“ státního aparátu z roku 1933, předjímající šoa). Stejně jako „Pakt Ribbentrop–Molotov“ (srpen 1939).

Německý nacismus je postupně redukován na několik jmen zločinců, kteří byli v čele státu. Téměř všeobecný souhlas s „vůdcem“ a s totalitním režimem, který vidíme na hodinách dokumentárních filmů, bez něhož by se režim nemohl tolik let udržet (viz Deníky W. Canarise o plánu na svržení Hitlera v roce 1938 nejvyššími důstojníky armády, tzv. „Oster conspiracy“), je postupně zamlžován. Tato (mnohdy podvědomá) snaha potomků většiny Němců, je pochopitelná. Obdobně jako vzpomínka Chorvatů na vyhlazovací tábor v Jasenovaci atd.

Méně pochopitelné jsou identické tendence u občanů zemí, které byly německým nacismem tvrdě postižené. Patrně hraje v této souvislosti role ambice upozornit na sebe, nebo zadání upravit minulost v duchu Orwellova: „Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost; kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost…“.

„Gabčík s Kubišem provedli pozitivně vnímanou vraždu. (Tedy pokus, který dokonala příroda.) Stejně jako komando, které zabilo Bin Ládena (to už pokus nebyl). To ale neznamená, že každý z nich není vrah. A ať si takový čin ospravedlňujeme, jak chceme, stále jsou to lidé, kteří vzali život jinému člověku. A nikdo takový nemůže mít čistou duši,“ napsal aktivista Miro Semecký. Co říci na tento přístup, kdy se podle něj i v případě útoku vojáků na důstojníka protistrany jedná o vraždu, i když „pozitivně vnímanou“? Nehrozí pak, že budeme za „vraždu“ považovat i zabití v boji?