Téměř desetitisícové shromáždění nejznámějších herců, umělců, ale i lidí mimo branži, v němž nechyběla ani bývalá slovenská prezidentka Zuzana Čaputová, demonstrovalo před Ministerstvem kultury proti posledním krokům vedení resortu. Je odvolání dvou ředitelů prestižních slovenských kulturních institucí tím skutečným důvodem protestů proti Martině Šimkovičové, nebo jde ještě i o něco jiného?

Odvolání ředitelů Slovenské národní galerie a Slovenského národního divadla bylo především velmi nešikovné a mám pocit, že i neodůvodněné. Respektive bylo-li odůvodněno, důvody předložené Ministerstvem kultury byly nepřesvědčivé i pro velkou část těch občanů, kteří s touto vládní koalicí sympatizují.

Podstatu protestů však vidím v tom, že opozice v čele s Progresivním Slovenskem jako by si nechtěla připustit, že prohrála troje volby za sebou – parlamentní, prezidentské i evropské. Každá politická síla, která musí spoléhat na podporu davu, vlastně dokazuje svou slabost. Pokud by opozice vyhrála volby, nemusí volat lidi do ulic. Ficova vláda vyšla z legitimních parlamentních voleb, které nynější opozice prohrála i vinou své hodnotové a vůdcovské impotenci. Současná vládní koalice má štěstí i v tom, že opozice nemá myšlenku a zejména charismatického lídra.

Pokud jde o protestní shromáždění, většinou se jich zúčastnily tytéž tváře, které protestovaly už za Mečiara. Slovenské národní divadlo má 45 činoherců, desítky operních zpěváků a tanečníků baletu, a ne všichni se těchto protestů zúčastnili.

Ministryně Šimkovičová prosazuje takzvanou tradiční kulturu a vymezuje se například vůči tématům LGBT+, kvůli čemuž ji kritizovala část představitelů kultury, veřejnosti či opozice už při loňském nástupu do čela resortu. Copak je možné vymezovat hranice umělecké tvorbě a rozhodovat z pozice moci o tom, co je pro kulturu přijatelné a co ne?

Kultura – zejména hudební a výtvarné umění – je velmi subjektivní a zde bych jednoznačně ponechal na příjemci, aby se rozhodl pro to, co se mu líbí. V literatuře a dramatu je však klíčové slovo a je pochopitelné, že vládní moc v každé zemi je citlivá na to, nakolik se umělci proti ní vyslovují. O to víc v případech, kdy vládní moc těmto umělcům poskytuje na tvorbu finanční prostředky. Za velký problém paní ministryně Šimkovičové považuji její minimální zkušenost z řízení firmy či instituce.

Druhý problém je v jejím nešťastném způsobu komunikace. Ze zákona sice můžete odvolat statutárního zástupce, který patří do kompetence Ministerstva kultury, ale musíte to udělat kultivovaným a odůvodněným způsobem.

Nemůžete odvolat ředitele s tím, že z auditu, který se bude teprve konat, tyto důvody vyplynou. Navíc ve chvíli, kdy někoho odvoláváte, zmírníte možnou nespokojenost tím, že představíte nového – podle možností špičkového – nástupce. To se neděje. V případě ředitele Slovenského národního divadla pana Drličku, který vytáhl Slovenské národní divadlo z červených čísel a výrazně zvýšil návštěvnost, ho poté odvolat pochopitelně přináší nesouhlas některých umělců či sympatizující veřejnosti. Pokud jde o témata, jako jsou LGBT+, předchozí vláda k nim byla otevřenější, tato je konzervativnější. Myslím, že je třeba snažit se o korektní vyváženost všech témat, vést smysluplnou a kvalifikovanou diskusi.

Z tábora sympatizujícího s koalicí se objevily názory, že progresivní umělci chtěli dělat protivládní politiku hrazenou z veřejných financí, což se ministryni pochopitelně nelíbí. Zasahovala tvorba takovýchto politiků jednosměrně do politického boje dvou znesvářených stran?

Odpovím vám příkladem. Moje knihy vydává největší slovenské vydavatelství Ikar, ve velkém se prodávají doma i za hranicemi, jsem tedy finančně nezávislý na zdrojích poskytovaných státem. Mám osobní zkušenost s bývalým Fondem na podporu umění, který odmítl podpořit můj román o nejvýznamnějším slovenském vědci Aurelu Stodolovi. Z devatenácti podpořených bylo osmnáct tvůrců jednoznačně blízkých tehdejší vládní koalici.