Co říkáte události v Nice? Nebudou teroristické útoky v Evropě běžné?

Jsem z toho zhnusen a rozhodně to nesmíme nechat bez odezvy. Každý terorista si musí být vědom toho, že pro něj i pro ty, kteří mu v jeho činu pomáhali, nebude na této planetě jediné bezpečné místo. Uštveme je k smrti a nebudou vědět dne i hodiny. Podle mě se nesmíme bát opravdu začít tvrdě bojovat s teroristy a zabavovat jim veškerý jejich majetek. To, co se stalo, je naprosto neomluvitelné, odporné a zbabělé. 

A co říkáte puči v Turecku a jaké to může mít následky...

Samotný „puč“ vypadá na poměrně zpackanou akci několika generálů, která neměla žádnou politickou podporu, a tak nemohla skončit jinak nežli fiaskem. Proto nebylo tak složité ho potlačit. Osobně nevěřím na žádný ozbrojený puč, který by nastolil demokracii a sekularizaci. Západ by měl nyní Erdogana krotit. Jeho čistky již jdou za hranici přijatelnosti a legitimity.

V rámci varšavského summitu NATO jasně zaznělo, že jakkoliv Aliance nečeká bezprostřední hrozbu z Ruska, je třeba situovat do Pobaltí menší počet jednotek. Je to správné rozhodnutí? A správné množství? Moc, nebo málo? Z Moskvy zaznívá obava, že dané síly budou jen předvojem k přisunutí dalších, stejně tak k výstavbě infrastruktury včetně protiraketové. Je to důvodná obava? A co riziko, že Rusko rozmístí v Kaliningradské oblasti nejnovější rakety?

Protože jde pouze o čtyři prapory umístěné v Polsku a třech pobaltských zemích, jde spíše jen o symbolickou vojenskou účast, která nemůže Rusko jakkoli ohrozit, a Putin to velmi dobře ví. Jde spíše o to, ukázat, že v případě napadení je NATO připravené bránit Polsko spolu s menšími pobaltskými státy, a uplatnit tak 5. článek Washingtonské smlouvy. Podle mě jde o velmi důležité gesto.

Za situace, kdy má ruská armáda za sebou mimo jiné vojenské cvičení napadení skandinávských zemí a v konečném důsledku Pobaltí, rozhodně nejde o žádnou provokaci ze strany NATO. Tohoto cvičení se účastnilo 33 000 ruských vojáků. Ruskou hrozbu nelze podceňovat a o závažnosti svědčí i skutečnost, že se nedávného společného cvičení NATO Anakonda 2016 účastnily i země jako Švédsko a Finsko, které dosud nejsou členy Severoatlantické aliance.

Do jaké míry potřebujeme Rusko jako spojence k boji proti terorismu? Přičemž tedy riziko terorismu nám hrozí v Evropě, stejně tak bojujeme na Blízkém východě s Islámským státem, v Afghánistánu stále není vyřešen Tálibán, problémy jsou v Africe. Jak v jednotlivých „segmentech“ bojovat a kde Rusy potřebujeme?

Nepochybuji o tom, že spolupráce s Ruskem v oblasti vojenské či diplomatické může být v boji proti terorismu zejména na Blízkém východě přínosem. Čím více států zapojených do boje proti terorismu, tím samozřejmě lépe. Zároveň je ale potřeba dát Rusku jasně najevo, že EU ani NATO nebudou tolerovat ruské porušování mezinárodního práva a vměšování se do záležitostí svých sousedů. Zvyšování tlaku na Evropu nahrává různým radikálním hnutím, proti kterým nemůžeme účinně zakročit v době jejich vzniku.

Lidovky.cz přišly s poměrně průlomovým článkem, který temně naznačuje, že zatímco EU se rozpadá, úspěšně probíhá prohlubování vztahů mezi Ruskem a Čínou a jejich okolím. Ze článku je cítit značná nervozita a je zakončen varováním: „Brexit tak vposledku povede k rozšiřování vlivu „eurasijské integrace‘, totiž rodící se mocenské osy Moskva–Peking, na západ. Při zkušenostech z posledních dvou let si není těžké představit dobu, kdy bude i Česko stát v měnícím se domácím i geopolitickém rozložení sil před zásadní volbou. Člověk se bojí pomyslet, nakolik je tato země na takový osudový moment připravena.“ Cítíte ten strach, že by Česko mohlo změnit geopolitický směr? Lidé typu Jakuba Jandy říkají, že Miloš Zeman nás může do pár let vytrhnout z euroatlantického tábora... Hrozí to? A bylo by to špatně?

Nesouhlasím s tím, že by bylo v článku naznačováno, že by EU bezprostředně hrozil rozpad. Samozřejmě britský odchod EU oslabí, což ale nemusí nutně znamenat, že by samotný Brexit na druhé straně vedl k většímu růstu vlivu takzvané eurasijské integrace. Zároveň je v článku zmíněno, že Rusko hraje v paktu s Čínou roli toho, který tahá za kratší konec provazu. Pro Rusko je spojenectví s Čínou podle mého názoru spíše jakousi znouze ctností poté, co se mu po invazi na Krym prudce zhoršily vztahy se Západem. Jinak strach ze změny politického směru necítím.

Ať už takový proces považujeme či nepovažujeme za žádoucí, někteří analytici si všímají postoje Německa. Nejenže předvádí smířlivý postoj vůči Rusku a Číně, ale rovněž si v klidu buduje produktovod Nord Stream 2. Lze to chápat jako zradu západních zájmů? Padají dokonce úvahy o případné mocenské ose Peking–Moskva–Berlín, do které bychom byli samozřejmě zataženi i my… A do jaké míry se v nejbližších desítkách let naplní zatím rýsující se rozložení sil USA/ Evropa (podepřeno TTIP) vs. Čína/Rusko?

Jelikož Německo zde jedná za zády ostatních zemí EU s Ruskem, chápu, že mnohé členské země vnímají takové chování s nelibostí. Především pro Slovensko a Ukrajinu by to mohlo mít velmi vážné geopolitické i ekonomické následky. Úvahy o tom, že jednání Německa by mělo vést až ke vzniku osy Peking–Moskva–Berlín, ale považuji za přehnané. Zatím také není jasné, jak se podaří vyjednat TTIP a jakým směrem se bude ubírat další spolupráce Ruska a Číny. Předvídat další vývoj by bylo věštěním z křišťálové koule.

Václav Klaus je součástí rady institutu Dialog civilizací, který v Berlíně zprovoznil prokremelský podnikatel Vladimir Jakunin. Miloš Zeman je pro pořádání referenda o setrvání Česka v EU i NATO. Lze za těmito dvěma událostmi vidět podlézání českých prezidentů Kremlu, nebo snahu o vedení suverénní zahraniční politiky?

Ano, jde jednoznačně o nadbíhání Kremlu, které poškozuje pověst Česka u nejbližších spojenců. Výroky prezidenta Miloše Zemana považuji za naprosto neuvážené a nevhodné. Ani jedno z referend by nedávalo jakýkoli smysl, protože členství jak v EU, tak v NATO je pro Česko vzhledem k jeho geografické poloze nutností a hlavně pojistkou toho, že patří mezi svobodné a demokratické země.

V souvislosti s Brexitem, ale také třeba s úspěchy Donalda Trumpa v republikánských primárkách či Norberta Hofera v Rakousku se hovoří o tom, že lidé ztrácejí důvěru v současné politické uspořádání a elity. Považují je za změkčilé, politicky korektní ve vztahu k imigraci, řešící podružnosti (sňatky homosexuálů apod.) místo řešení ekonomických či bezpečnostních otázek. Co se stalo s politickými, mediálními a akademickými elitami, že se jim lidé smějí?

Nevím, nakolik je pravda, že se lidé smějí mediálním či akademickým elitám, ale často i u nás pozoruji řadu názorů odtržených od reality. Spíše bych se zaměřil na politické elity, protože zde jsou velmi spolehlivým měřitelným údajem volební výsledky. Hlavní problém spočívá v případě politických elit podle mého názoru v tom, že lidé jsou více než dříve přesvědčeni o tom, že ať už budou volit kohokoli ze zavedených stran, nic podstatného se tím prakticky nezmění. Mnoho voličů je proto unaveno ze zavedených politiků či politických stran. Jinými slovy, lidé mají pocit, že politici neřeší problémy, které trápí běžné občany, a chtějí změnu. Proto jsou ve volbách, ať už v Evropě či USA tak úspěšní lidé, jako jsou Norbert Hofer nebo Donald Trump.