Turecko se rozhodlo vojensky zasáhnout v Sýrii s tvrzením vytvoření zóny pro migranty. Spojené státy v čele s Donaldem Trumpem proti tomu protestují. Co rozhodnutí Turecka vypovídá o turecké politice? A co říci k obviněním, že Spojené státy Kurdy v podstatě zradily?

Řekl bych, že turecká politika vůči Blízkému a Střednímu východu a především vůči Sýrii je dlouhodobě jasná s tím, že v sobě odráží největší problém, který Turecko na Blízkém východě má, a to je obsese z Kurdů. Obavy z jakékoliv emancipace jakékoliv části Kurdů, především v tomto případě syrské, což by ovlivnilo osmnáctiprocentní kurdskou menšinu na území Turecka, se kterou má Turecko letité problémy a na jejímž konci je čtyřicet tisíc mrtvých Kurdů, které Turecko jednoznačně šmahem označuje za teroristy a likviduje je libovolně, aniž se nad tím jakkoliv mezinárodní společenství pozastavuje.

To, že se Turecko chce vojensky angažovat na území nezávislého státu, Sýrie – a je zvláštní, že k tomu nehledá ani žádnou rezoluci rady bezpečnosti OSN –, je jen dalším pokračováním rozbíjení už ne tak příliš funkční, ale stále ještě nějaké politiky OSN a rezolucí Rady bezpečnosti OSN a podobně. Je to po mém soudu pokračování porušování mezinárodních pravidel. Zároveň to je další důkaz, že Ankara se již dávno nechová jako členská země Severoatlantické aliance, má dnes mnohem blíže do Teheránu i do Rijádu než třeba do Berlína či Paříže. Turci nikdy neměli opravdový zájem bojovat proti Islámskému státu, který bojem v Sýrii se syrskými Kurdy aktivně snižoval turecké bezpečnostní obavy z jejich možné emancipace. Turecko má armádu natolik velkou, druhou největší v Alianci, že kdyby chtělo, tak by Islámský stát rozmázlo. Ono ale nechtělo, byť rétoriku mělo opačnou.

Turecko se chová, jak je zvykem na Blízkém východě, podle pořekadla – nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Myslím, že si Turecko v regionu v zásadě chce dělat svou politiku bez ohledu na jiné. Řešení konfliktu v Sýrii trochu konzultuje s Íránem, mnohem více s Ruskem. U Spojených států si dokázalo svojí razantní politikou, která se Donaldu Trumpovi zřejmě hodí, vyjednat ústupek, že Spojené státy hodí syrské Kurdy přes palubu, nebo jak se dnes říká – Spojené státy je hodí pod autobus a dá mu volnou ruku, aby vytvořilo třicet kilometrů široké bezpečnostní pásmo, do kterého by mimo jiné začalo vracet syrské běžence, kterých má na svém území více než tři miliony.  Donald Trump poté, vystaven domácímu tlaku za zradu svých největších spojenců, pronesl své silácké: absolutně zničím tureckou ekonomiku, pokud to Turci přeženou. Co znamená, přeženou, je ovšem velmi nejasné a vágní varování. Jistě tím ale myslel, že se nesmí jejich vojenská akce dotknout amerických vojáků. Zda je to v souvislosti s fanfárou definitivního stažení americké armády ze Sýrie, nevím. Ale dalo by se to očekávat, protože Donald Trump přes všechny své snahy, které zatím nevedly k úspěchu, chce mít alespoň jeden zahraniční úspěch či příklad do voleb, které začnou příští rok. A to: přivedl jsem naše hochy ze Sýrie tak, jak jsem sliboval v předvolební kampani. Byť je americký kontingent dnes v Sýrii malý.

Chtěl bych říci ještě jednu věc. Katastrofální politika Spojených států na Blízkém východě a v Sýrii obzvlášť bohužel umožnila triumfální návrat Ruska na mezinárodní scénu a způsobila další prohlubování problémů na Blízkém východě. Dala příležitost Rusům se opět etablovat v tomto problematickém regionu. Výrazně napomohla Rusům udržet si své dvě základny v Sýrii – Taurus a Latákii. A umožnila Rusku si vyzkoušet v praxi řadu nových zbraní. A samozřejmě vyzkoušení nových zbraní v bojích umožnilo Rusku zvýšit jejich obchodní potenciál a potenciální zákazníci tak, jak to vždy chtějí, viděli, že zbraně prošly bojovým křtem a že se osvědčily.

Politika Spojených států vůči Blízkému východu je čím dál tím horší a zůstává otázkou, k čemu to skutečně povede. Po mém soudu, a toho se bojím dost, povede k dalšímu chaosu a problémům v oblasti.

Syrští Kurdové se spojí podle posledních událostí s Bašárem Asadem. Dalo se to očekávat?

Politika Spojených států na Blízkém východě, a především pokud jde o Sýrii, je opět taháním aktérů do náručí těch, se kterými by za normální situace nespolupracovali. Viděli jsme to při – jak už jsem jednou řekl – triumfálním návratu na zahraniční politickou scénu Ruské federace, pokud jde o spojení s Bašárem Asadem. A nyní to vidíme také, protože s nikým jiným spolupracovat nemohou, takže budou smlouvat s vládou Bašára Asada. Sice to nebude spojenectví z lásky, ale spojenectví pragmatické, protože jim nikdo jiný nezbude. Ještě k tomu mohou přizvat Rusko a celá ta devastační politika Spojených států na Blízkém východě, především Sýrie, bude dokonána. Já si myslím, že dnes vůbec nevidíme a nevíme, kde je ona hranice turecké angažovanosti, kdy – když to přeženeme, jak říká Donald Trump – vás zničíme. Ale kdo řekne, co je přehnané ze strany Turecka? A kde je reakce Damašku a podobně?

K doplnění celého chaosu bych ještě přidal jednu věc, a to je návštěva Jense Stoltenberga (generální tajemník Severoatlantické aliance, pozn. red.) v Turecku, kde hovořil s ministrem zahraničních věcí. Já chápu, že je to věc diplomacie, ale jak může generální tajemník Severoatlantické aliance mít pochopení pro bezpečnostní zájmy a jejich dosažení na straně Turecka, když je to v příkrém rozporu s Washingtonskou smlouvou a článkem číslo 1, který zavazuje všechny země řešit sporné problémy mírovými prostředky.

Je evidentní, že Turecko se nechová jako členský stát Severoatlantické aliance, ale má pochopení některých politiků Severoatlantické aliance, byť musíme podotknout, že Francie a Německo celkem unisono zakázaly prodej zbraní do Turecka a vyzvaly Turecko k ukončení celé agrese. Otázka je, zda si z toho Turecko něco dělá.