Sociolog Jan Keller upozornil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz, že při svých třetinových mzdách zaplatí naši lidé za elektřinu a plyn mnohem více, než platí naši západní a jižní sousedé ze svých trojnásobných mezd. Za benzín zaplatí rovněž o něco více a za základní potraviny už také. Nemáte jako makroekonom jiná data, protože pokud by to bylo takhle, tak by se Česko tomu vyspělému Západu, jak si po roce 89 plánovalo, moc nepřibližovalo?
Pan kolega Keller má stejná statistická data, jako mám já. Vychází i z dat Eurostatu, ale to není otázka začátku června 2022, to je otázka stará třicet let. A sice, jestli ta varianta odstátnění československé ekonomiky, která byla zvolena v transformačním období na počátku 90. let, byla tou prapůvodní příčinou, proč jsme dnes v situaci tak nevýhodné pro spotřebitele a pro běžného občana, v jaké fakticky jsme. Je velký omyl tu vinu přičítat Fialovi, Babišovi, Sobotkovi a kterékoli vládě za posledních dvacet let včetně Špidly, Topolánka, Nečase nebo Zemana. To je prostě problém chybně provedené privatizace. A doplním to ještě přiblížením takového rčení: „Když si u košile špatně zapnete první knoflík, tak vám nepomůže, když si zapínáte dobře ty další“.
Přibližte nám, v čem byla tedy ta transformace tak chybná?
Transformace byla chybná tak trochu z donucení. Zhroutil se trh bývalé Rady vzájemné hospodářské pomoci a fakticky skončily naše exporty do Sovětského svazu i do zbytku východní Evropy. Československá ekonomika byla a je extrémně závislá na tom, jestli vyváží, nebo nevyváží. A protože nebylo možné srovnat se s technickou západní kvalitou hned, to se nedá zvládnout za měsíc ani za rok, ta je nějak daná a je setrvačná, tak jediná šance, jak udržet exportní výkonnost bylo velmi znehodnotit korunu, aby exportéři mohli vyvážet za nějaké pro ně přijatelné ceny. Důsledkem na jedné straně bylo, že se velmi levně vyprodal klíčový státní majetek včetně toho, čemu se říkalo rodinné stříbro, čímž mám na mysli klíčové strojírenské podniky, chemické fabriky nebo také infrastruktura typu voda a podobně. A na druhé straně se držely velmi nízko mzdy, platy a důchody. Taková situace přetrvává dodnes. Tehdejší hesla, že budeme za deset let tam, kde je Rakousko, byla iluze. Za třicet let jsme se z toho základního marasmu nevyhrabali. A to je důvod, proč naše platy jsou skutečně třetinové či poloviční, ale ceny jsou srovnatelné. A to ještě pan kolega Keller nemluvil o tom, v jaké kvalitě nabízejí v českých supermarketech potraviny pod stejnou značkou, pod jakou se nabízejí v Německu nebo v Rakousku. Ale ta kvalita je horší s výmluvou, že český jazýček je jiný než německý nebo rakouský jazýček. To jsou ale jen výmluvy obchodníků, kterým jde jenom o marži.
Fotogalerie: - Stany pro uprchlíky
Takže s tou ztrátou, kterou jsme před třiceti lety měli na vyspělé sousední státy, už nic nenaděláme?
Protože jsem notorický optimista, tak věřím, že změna je možná. Na odborech jsme si dokonce spočítali, že by ta změna byla možná přes mzdový kanál. Vypracovali jsme k tomu podrobnou studii, ale do toho vlétl covid a celá naše strategie se, bohužel, vypařila. Není síly ani politické vůle na ní dál trvat. A druhou cestou v tomto směru byla úvaha a byla dobře našlápnutá zhruba v poslední třetině minulé dekády v týmu kolem profesora Vladimíra Maříka. Ta cesta spočívala v tom, že se dostaneme do světového moderního expresu, který se nazývá Průmysl 4.0. A nejenom Průmysl 4.0, ale také Stavebnictví 4.0, Doprava 4.0 a také Školství, Věda, Výzkum 4.0. Prostě Společnost 4.0. A že to bude způsob, jak bez extrémních investic díky tomu, že máme pořád ještě na slušné úrovni vysoké školství a je tady ještě pár machrů, kteří to umí, jsme schopni naskočit do toho vlaku Hi-tech, tedy nanotechnologie, vysoce kvalifikovaná chemie, kosmické projekty a tak dál. Mohli bychom se tak dostat z toho koloniálního postavení, do kterého jsme po 89. roce spadli, což je dnešní stav. Samozřejmě další s tím související je i zbavení se velmi silné závislosti na cizím kapitálu. Cizí kapitál má dnes pod kontrolou polovinu rozhodnutí v průmyslu a v dopravě. Téměř sto procent finančnictví je v cizích rukách, takže Česká republika v podstatě přestala být suverénní ekonomická země. Proto ekonomka Ilona Švihlíková mluví o neokolonialismu a já jí musím přizvukovat, protože má pravdu. Jenom tu nemáme místodržící, i když to tak někdy i vypadá, ale jinak se skutečně chováme jako kolonie. A jsme naprosto závislí na našich zahraničních partnerech, ať už to jsou Němci nebo Číňané, to zase nemusíme takhle specifikovat.
Psali jsme:
Člen RRTV Vadim Petrov na sociální síti Facebook popsal, že si byl koupit snídani v pekařství na náměstí Jiřího z Poděbrad a byl tam svědkem smutné scénky. Když si objednala jedna starší paní a poté se dozvěděla, kolik by to stálo, tak řekla prodavačce, ať něco ubere, protože se musí dostat do dvou stovek. Půjde podle vás i nadále o výjimečné epizody, nebo těch, co budou tímto způsobem nakupovat, bude přibývat?
Co soudíte o Dominiku Ferim? (Ptáme se od 31.5.2022)Anketa
Na to je velmi jednoduchá odpověď. Tato vláda nemá jako svoji prioritu udržovat dosažený stupeň životní úrovně obyvatelstva, mám na mysli v celé struktuře. To dnešní zdražování ať potravin, energií či benzínu se netýká horních deseti, patnácti procent populace, těm je to úplně jedno. Naopak to má devastační účinky pro těch deset, dvacet procent příjmově nejníže postavených domácností. A začíná to doléhat i na střední vrstvy, tedy lidi kolem průměrného platu. Ještě upozorním, že pod hranicí průměrného platu nějakých 36-37 tisíc jsou dvě třetiny příjemců mezd a platů. Čili 63-64 procent domácností má průměrný a podprůměrný příjem. Ta inflační vlna, která je extrémně vysoká, tedy znamená, že velká část domácností se dostane do naprosto neřešitelných finančních problémů zejména za dvou podmínek. Za prvé že nemá dostatečně velké úspory a za druhé že nemá dostatečně bohaté děti nebo příbuzné, kteří by jim finančně přispívali. Pokud tyhle dvě podmínky lidé nesplňují, mají smůlu. Ale nebude přibývat jen chudých, bude přibývat lidí ze zoufalství, bude přibývat sebevražd a bude růst sociální napětí ve společnosti. Tahle vláda si velmi neváží sociálního smíru, který panuje. Všechno se tu tak semlelo, že se odbory velmi rozumně a velmi státotvorně zatím zdráhají razantně vystoupit. Ale jejich trpělivost taky není bezmezná. Vláda si skutečně hraje s ohněm. Když pan ministr Jurečka říká, že bude důchody za letošek třikrát valorizovat, tak to přece není jeho dobrá vůle. To je ze zákona, to valorizovat musí. Ale už decentně zamlčuje, že se valorizuje s až pětiměsíčním zpožděním.
Marian Jurečka měl těch nešťastných výroků už víc a evidentně není rezort práce a sociálních věcí, na který si žádný z jeho spolustraníků netroufl, ani jeho parketa. Působí ale vláda jako celek dojmem, že si v nastalé složité situaci poradí?
Situace je bezprecedentní, ale tahle vláda vůbec není připravená na to, aby čelila souběhu těch devastačních faktorů. Neskončil covid, neskončil převis peněz, který tu je nad reálným objemem zboží a nabízených služeb. Babišova vláda, aby zachránila ekonomiku, do ní musela napumpovat přes půl bilionu korun, aby neklekli živnostníci, aby neklekly malé firmy, aby domácnosti dostaly nějaké peníze. Všechny ty Anticovid programy bylo takové záchranné lano. Ale to lano má někde nějaký konec. A ty dluhy se musí někdy zaplatit. Čili máme hlubokou nerovnováhu financí. Do toho vlétly spekulace s energií už někdy loni v létě. Inflace totiž není otázka nějakých pár měsíců tohoto roku, ta se dostala přes pět procent už v září-říjnu minulého roku. A na to není nynější vláda vůbec připravena ani mentálně, ani nástrojově, ani odborně. Ve vládě není jediný ekonom, sociolog, takže ti chudáci nevědí, co s tím. Jediné, co musím pochválit, je, že se podařilo zabránit tomu šílenému nápadu, aby se zastavily dodávky plynu z Ruska. S tímhle nápadem mohl přijít jenom nějaký idiot. A to se o tom ještě diskutovalo. Pro mě nepochopitelné.
Ing. Marian Jurečka
Na jedné straně byla řeč o vracení části nákupu v pekařství kvůli drahotě, na druhé straně vyhlášený šéfkuchař Zdeněk Pohlreich kritizoval, že u nás je oběd v restauraci za 170 korun, za což se dá v Německu pořídit tak akorát kafe u dálnice. Jak by to asi dopadlo, kdyby se jím nechali v běžných restauracích inspirovat a ceny patřičně zvedli?
Já si pana Pohlreicha velmi vážím, protože jeho grimasy při vysílání v televizi jsou neodolatelné, to nemá konkurenci. Asi je i dobrý kuchař, ale je mizerný ekonom. Neví, o čem mluví. Ano, když jsem jel před měsícem na ryby do Norska, tak jsem na trajektu zaplatil za snídani 13 eur, když to vynásobíme, tak to bude ke 350 korunám. A to samé stojí oběd. Takže opravdu v Německu zaplatíte běžně tři, čtyři, pět eur za kafe, ale Němci mají také jiné platy. Já bych se chtěl mít jako důchodce tak jako německý nezaměstnaný. Tady se srovnávají dvě různé ekonomiky, dvě různé země, dvě různé cenové a hlavně platové příjmové úrovně. To je prostě nesrovnatelné. Při vší úctě k panu Pohlreichovi je vedle jako ta jedle. Ale s těmi cenami má pravdu. Ostatně to lidé vidí, když mohou svobodně vycestovat. Za to kafe platí ty tři, čtyři eura. To samé za pivo. Když na to mají. Svobodně cestují pouze ti svobodní. Ale svobodní, kteří mají systematicky dostatečně vysoký příjem k naplňování peněženky. Průměrný občan už si to dovolit nemůže, bohužel.
Prof. PhDr. Petr Fiala, Ph.D., LL.M.
Mezi vládnoucí garniturou dominuje názor, že je potřeba rychle odmítnout ruský plyn a ropu a za každou cenu se zbavit co nejdříve závislosti na Rusku. Ruský plyn máme díky Německu a ruskou ropu díky neposlušnému Maďarsku, které v rámci šestého balíčku sankcí EU proti Rusku trvá na výjimce pro ropovod Družba, kterým proudí i k nám. Lze pochválit Fialův kabinet alespoň za to, jak šikovně manipuluje, že vypadá zásadově protirusky a zároveň se schová za ty, kteří potřebné suroviny odebírají přímo?
Já tomu stanovisku jako ekonom vůbec nerozumím. Ale rozumím mu jako člověk, který zažil ve dvaceti letech okupaci. A rozumím tomu, že dnešní generace, která je o dvacet, třicet let mladší, než jsem já, považuje za potřebné vybojovat si svůj osobní boj s Rusákem. To, co u nás do dnešního dne reprezentovali hokejisté, když mohli tu a tam dát Rusákům dardu, tak teď se „pochlapili“ politici a likvidují Koněvy a vymýšlejí různé protiruské akce. To je takové opožděné vlastenectví. Ale je to v módě, na veřejnost to zabírá a média tomu tleskají. Tak budiž. Ale pořád jsem optimista a vidím, že panu premiérovi někdo vysvětlil, že těmhle hlasům není radno dopřávat příliš sluchu, protože to je cesta do katastrofy.
Z vícero stran slýcháme, že masivní příliv Ukrajinců zachrání naši ekonomiku. Ekonomka a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová, která oznámila kandidaturu na prezidentku, tvrdí, že jejich zaměstnávání je příležitostí, jak pomoci české ekonomice, a jejich integrace je jedno z řešení naší důchodové reformy. Také pracovní síle z Ukrajiny přikládáte tak velký význam?
To je fatální omyl. Není to realistické v tomto roce, není to realistické ani do roku 2025. Může to být zajímavé někdy po roce 2040, pokud dnešní děti, které sem přicházejí ve školním věku, tady vystudují a mohly by tu zůstat pracovat. Toto je úvaha, která je kriticky podmíněna časem, věkem a pohlavím příchozích. Představa, že nám matky s dětmi vytrhnou trn z paty na trhu práce, je fatálně mylná. Stejně jako je mylná úvaha, že nám to vyřeší důchodový problém. To jsou prostě nesmysly. Ti lidé nevědí, o čem mluví.
Co si myslíte o roli odborů v této fázi vývoje společnosti? Zaregistroval jsem kritiku, že se smrskla jen na boj za vyšší platy státních zaměstnanců. Jak by si měly počínat?
Byl bych jednak špatný odborář a jednak špatný bývalý poradce Josefa Středuly, kdybych neocenil, že se odbory chovají skutečně velmi státnicky a dávají vládě šanci s tou situací něco dělat, aniž by jí dávaly nůž na krk. To, že jsou velmi zdrženlivé, nedělají ani z hlouposti, ani ze zbabělosti, ale jednají takhle strategicky. Tyto konkrétní postoje však nemusí trvat věčně. Pokud vláda skutečně nezačne rozumně vládnout, pak si umím představit ne horké léto, ale horký podzim. Ovšem nevylučuji, že pan předseda Středula má strategii dohodnutou s předsedy odborových svazů trošku jinak. Ale vím určitě jednu věc, že velmi pečlivě poslouchají názory členské základny. Nedávno se konal sjezd. Vedení odborů dostalo opět ve stejném složení mandát od svých členů, takže je evidentní, že členská základna tento strategický postup vedení Českomoravské konfederace odborových svazů schvaluje. Považuje ho za moudrý a považuje ho za lepší, než aby se přiléval stávkami a dalšími akcemi olej do ohně.
A nechybí odborům odvaha přihlásit se k jedné nebo více stranám, které by ve Sněmovně hájily i zájmy jejich členů? Zrovna to by před minulými volbami takové ČSSD pomohlo.
Je pravdou, že tu bylo velké souznění mezi odborovou konfederací a Českou stranou sociálně demokratickou, vazby byly i osobní. Ve chvíli, kdy socialisté z důvodů, které není třeba rozebírat, z Parlamentu vypadli, odbory nemají „své“ poslance nebo poslance ze spřátelené strany, kterými by mohly nějakým způsobem legislativně na Parlament působit. To ale neznamená, že v nynějších parlamentních stranách, ať vládních nebo opozičních, mám třeba na mysli lidovce, Piráty, ale i ODS, nejsou v jejich programech body, které minimálně nejdou odborům proti srsti, že je mohou tolerovat či dokonce podporovat. To samé platí i o opozičních stranách. Jak hnutí ANO, tak také SPD má ve svém programu řadu sociálních cílů, které jsou odborům blízké. Ale není to ta dřívější situace, že vazba na sociální demokracii byla velice úzká. Pamatuji si, jak při jedné předvolební diskusi, když jsem seděl s Lubošem Zaorálkem, se mě nějaký novinář zeptal, jestli nemám pocit, že jsou odbory takové béčko sociální demokracie. A já mu odpověděl: „Pane kolego, a nemáte pocit, že sociální demokracie je takové béčko odborů?“ Tak jsme se zasmáli a jeden z přítomných připomněl, že Labour Party vznikla tak, že britské odbory před více než sto lety pocítily nutnost mít své zastoupení v Parlamentu, a tak si z odborářských peněz zaplatily aparát a vytvořily Labour Party. Sociální demokracie bývávala strana práce, no a co jsou odbory? To je hnutí, které především hájí zájmy zaměstnanců a námezdně pracujících, takže ten průnik je tam hodně silný.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jiří Hroník
