Incident, při němž v registračním centru pro uprchlíky v Ellwagenu na jihozápadě Německa musely policejní hlídky v obklíčení téměř dvou stovek uprchlíků vydat klíče od pout muže z Toga určeného k deportaci, který pak uprchl, označil spolkový ministr vnitra Horst Seehofer z bavorské CSU za „políček do tváře všem občanům dodržujícím zákon“. Jak na to celé reaguje veřejnost a podnikají německé orgány nějaké kroky k tomu, aby k těmto „fackám“ už nedocházelo?

K randálům v Ellwangenu jsem napsal svůj komentář do Neviditelného psa, takže jen krátce: vyvinul se nám tady v Německu jakýsi rasismus naruby. Postavit se mu na odpor vyžaduje už trochu kuráže, čehož není schopen každý, policejní orgány v to čítaje. Kdyby někde dělali kravály výtržníci světlé pleti, přijelo by pár policejních aut, zapleskaly by pendreky a bylo by po aféře. V Ellwangenu šlo ovšem o výtržníky z Toga – ironií dějin někdejší německé kolonie – a tudíž pleti černé; a nějaký ostřejší zákrok by bezpochyby vyvolal spoustu řečí o rasismu, xonofobii, diskriminaci nebo co se tak ještě příhodného nachází v politicko-korektním slovníku.

Policejní orgány by musely vysvětlovat, ospravedlňovat se, proč hned pendreky, proč policajti nezkusili vyřešit tu patálii po dobrém, domluvami a přímluvami... Tu obtíž si policie ušetří, nechá-li výtržníky řádit podle libosti. Nicméně výrok páně Seehoferův potvrzuje staré pravidlo: pod koberec zametený problém se vynoří na druhé straně v podobě občanské nevole. Kteroužto také nelze bohorovně přehlížet, jelikož by to pak občanstvo spočítalo pánům politikům ve volbách. Víceméně už spočítává.

Seehoferův spolustraník Alexander Dobrindt hovořil v té souvislosti o „antivyhošťovacím byznysu“. Změnilo se něco od chvíle, kdy Rainer Wendt, šéf německých policejních odborů a autor knihy Německo v ohrožení, varoval v roce 2016 před tím, že politici před znepokojivou situací zabraňující deportacím přivírají oči?

Změnilo se, nebo spíš se povlovně mění. Ledaže bych nemluvil o antivyhošťovacím byznysu; ony všelijaké ty výbory pro ochranu utečenců před zlým zákonem provozují své mesiášství bezplatně, takže jakýpak byznys. Problém je spíš v tom, že azylová řízení probíhají zdlouhavě, vyhošťování odmítnutých žadatelů ještě zdlouhavěji, protesty, odvolání, je-li odvolání zamítnuto, přeformuluje se trochu a podá znovu, když konečně je neúspěšný azylant naložen do letadla a poslán – za peníze daňových poplatníků ovšem – dejme tomu do Kábulu, hned dalším letadlem se zase vrátí, a tak to jde pořád dokola. Nelze vytýkat zájemcům o dobré živobytí, že využívají skulinek v beztak už dost blahovolných zákonech; je věcí zákonodárců, aby takové skulinky utěsnili. Naštěstí je zde pořád ještě občan a volič, jenž nedá rozvinout se naplno sklonu politiků raději s ničím moc nehýbat. Takže situace, jak už naznačeno, se přece jen mění, i když by se mohla měnit rychleji.

Jak je možné, že mohou fungovat takové organizace jako iniciativa Pro Asyl a tzv. rady pro uprchlíky, které udělují pokyny, jak se při odvozu na letiště zpěčovat policii, a především zveřejňují data připravovaných deportací? Tohle není v Německu protiprávní?

Nutno vzít v úvahu, že z Německa stále ještě nevymizel pocit zahanbení za zločiny nacismu; a co by jinde bylo se vší rozhodností odmítnuto, v Německu vždy najde své dobrovolné advokáty. Kdyby německé úřady vydaly nařízení k odchytu toulavých koček, ihned se vytvoří iniciativa – nezisková ovšem, to jinak nejde – Svobodu kočkám; a kdyby odchyt koček byl stanoven zákonem, s o to větším potěšením se věční spasitelé lidstva postaví proti zákonu dobře vědouce, že víc než nějaké ty ty ty jim nehrozí.