Otče, co říkáte dopisu „sester a bratrů katolíků s podporou dalších křesťanů i lidí jiných vyznání“ papeži Františkovi, který inicioval pan Bierhanzl a v němž vyzývají papeže Františka, aby neprodloužil arcibiskupu Dukovi funkční období? Kardinálův tajemník Milan Badal napsal, že se tito petenti chovají jako „svazáci“…

My jsme nebyli zvyklí na užívání petičního práva v Církvi, přišlo nám, že Církev je hierarchická v tom smyslu, že shora dolů se udílejí pouze „befély“, ale není tomu tak. Podle Kodexu kanonického práva mají totiž věřící právo sdělovat pastýřům Církve své potřeby a také sdělovat jim své mínění ohledně toho, co je podle nich dobré pro Církev. Nicméně jsou zde stanoveny konkrétnější podmínky, za kterých se tak má dít. Petenti se mají vyjadřovat například podle svých znalostí či postavení – a jaké specifické znalosti či relevantní postavení mají tyto „sestry a bratři“? Hlavně je také podle kodexu třeba šetřit úcty vůči pastýřům a brát ohled na důstojnost osob. To zní jako nebeská hudba, zatímco petice je v tomto ohledu velmi kakofonická.¨

Pojďme si blíže rozebrat ten dopis. Dle autorů „došlo k výraznému sblížení trůnu a oltáře“. Zmiňují národní pouť ve Staré Boleslavi v září 2011, kam biskup Dominik pozval tehdejšího prezidenta Václava Klause. V listopadu 2015 Dominik Duka sloužil mši za prezidenta Miloše Zemana „v místě jeho letní rezidence, a to jen pár dní poté, co Zeman vystoupil na jednom pódiu s tehdejším lídrem českého xenofobního hnutí Martinem Konvičkou“…

Když se sbližuje trůn „správného“ prezidenta s oltářem „správného“ arcibiskupa, je to v pořádku. Blízkost Dukova předchůdce s předchůdcem Václava Klause se brala za samozřejmou. O spojení trůnu a oltáře nebylo tehdy ani slechu. Projev Václava Klause ve Staré Boleslavi byl vyjádřením konzervativního přístupu ke světu, který u něj sice nemá přímé křesťanské základy, avšak velmi dobře vyjadřuje Klausův myšlenkový posun v době prezidentování oproti jeho premiérské periodě. Lze si dohledat, jak věřící, kteří byli po celá léta vyškolování v odporu vůči Klausovi, spontánně tleskali. Najednou zjistili, že ten Klaus je jejich. Je to snad silné přirovnání, ale trochu mi ta situace připomněla památný Velehrad 1985.

A modlit se za státníky je příkaz, daný například svatým Pavlem v listu Timoteovi: „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby […] za vládce a za všechny kdo mají v rukou moc.“ To bylo v době, kdy veřejná moc křesťany likvidovala, ale oni se právě za tyto vládce modlili. Kdo toto nepochopí, nemůže poznat skutečné křesťanství v tom Ježíšově velikém: „Otče odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Sám jsem po znovuzvolení současného prezidenta sloužil votivní mši za vrcholného představitele státu, ale jméno Miloš jsem si netroufal v přímluvě vyřknout. To bych se bál, holt jsme v Praze, a poletování aktivistek po kostele s plackami s přeškrtnutým prezidentem jsme si už užili před pěti lety. Sloužil bych mši i za toho druhého pána, kdyby ovšem ráčil zvítězit.

Příklon arcibiskupa Duky „k nacionalismu a ke krajní pravici pak lze vidět nejen v jeho nekritické podpoře islamofobního prezidenta Miloše Zemana, ale také v jednoznačném odmítnutí solidarity s uprchlíky na Svatováclavské pouti v září 2017, anebo v blahopřejném dopise zaslaném předsedovi fašizující strany SPD Tomio Okamurovi,“ píše se dále v dopise...

Mne vždycky fascinuje, když je člověk osočován z takzvaného „nálepkování“, a to právě přívrženci myšlenkového paradigmatu našich petičníků. Tady máme hned několik nálepek na oplátku z jejich strany: „xenofobní“, „nacionalismus“, „krajní“ pravice, „islamofobní“. Ale na uklidněnou: největším nálepkovačem byl kdo? No ten, co onálepkoval některé jako „psy“, jimž se nemají dávat svaté věci, jiné jako „svině“, jimž se nemají házet perly, jiné zase za „pokrytce“, „obílené hroby“ nebo „plemeno zmijí“. Ono to asi s tím nálepkováním bude trochu složitější.

Autoři dopisu kardinálovi vyčítají, že Dominik Duka se podílel na knize Jedenáct kardinálů o manželství a rodině, „zaujímající velmi striktní stanovisko ohledně pastorace rozvedených a znovusezdaných katolíků. Nedávno také upřel pastorační péči komunitě LGBTQ katolíků v pražské diecézi“...

Dokonale striktní a rigidní, vskutku nemilosrdný byl svatý Jan Pavel II. V adhortaci „Familiaris consortio“ uvádí, že církev potvrzuje svou praxi, opírající se o Písmo svaté, a nepřipouští k eucharistickému stolu věřící, kteří po rozvodu znovu uzavřeli sňatek. Kdyby byli připouštěni k eucharistii, uváděli by se podle Jana Pavla věřící v omyl a zmatek ohledně učení Církve o nerozlučitelnosti manželství.

Znám katolíka, který si chtěl vzít pravoslavnou, ale ona si nebyla ještě zcela jistá, a tak navrhla, že by se mohli vzít u pravoslavných, aby se pak mohli eventuálně rozvést. Tak to je to úžasné milosrdenství nesjednocených východních církví v praxi. Ohledně LGBTQ snad jen to, že pastýřskou péči nikdo nikomu nemůže upřít jako jednotlivci, pokud po spáse a životě z víry opravdu touží. Ale institucionalizované skupiny, které nesouhlasí s naukou církve, nemá smysl pastýřsky vést, pokud nepřilnou k tomu, co Církev učí.