Co vás jako lékaře a konkrétně kardiologa vedlo k rozhodnutí kandidovat do Senátu?

Pokud chce člověk něco ovlivnit, nějakým způsobem přispět ke zlepšení – v mém případě ve zdravotnictví – tak musí mít nějakou pozici. A myslím si, že z pozice senátora se toho dá hodně změnit a vylepšit. Je potřeba být etablován v nějaké struktuře, tak to funguje, je tu nějaká hierarchie, metodika, jak se dá postupovat, a proto si myslím, že Senát je z tohoto pohledu dobrá volba.

Rozhodl jste se sám, nebo vás ke kandidatuře někdo vybídl?

V naší oblastní organizaci ANO na Praze 3 jsme vedli diskusi o možných kandidátech do Senátu za náš volební obvod. Vzhledem ke skutečnosti, že se intenzivně věnuji problematice zdravotnictví, která přesahuje rámec komunální politiky, došlo mezi členy ke shodě na mé kandidatuře.

Co si myslíte o tom, že ANO, i kvůli svému předsedovi Andreji Babišovi, je v situaci, že všechny ostatní politické subjekty jsou proti němu a ani koaliční partner ČSSD není vnímán příliš jako spojenec vašeho hnutí?

Taková je nynější politická situace, tu já osobně nijak neovlivním. Je to fakt, který vyplývá z toho, jak voliči v posledních parlamentních volbách rozdali hlasy. S tím se dá dělat jenom to, aby ANO již neopakovalo chyby, kterých se dopustilo po roce 2013, kdy se hnutí dostalo do Poslanecké sněmovny. Rozhodně by měla být v hnutí větší sebereflexe než dosud.

Odpůrci Senátu říkají, že je to odkladiště politiků, kteří do něj míří za předchozí zásluhy, že je Senát na nic a že by měl být zrušen. Jaký je váš postoj k existenci horní komory Parlamentu?

Senát má svoji zákonodárnou funkci. Když se spojí skupina senátorů, může předkládat návrhy zákonů. A to je právě ten důvod, proč si myslím, že má pozice v Senátu by byla ku prospěchu věci, než by eventuálně byl zrušen, pokud by k tomu došlo.

Předpokládám, že byste své uplatnění viděl v senátním Výboru pro zdravotnictví a sociální politiku. Co považujete za nejpalčivější problémy zdravotnictví a máte představu, jak by se daly řešit?

Pravidelně jsem v Poslanecké sněmovně navštěvoval jednání Výboru pro zdravotnictví. Podle mě jsou problémy zdravotnictví do jisté míry apolitické. Ať už bude u moci pravice, nebo levice, nemocnice se neptají, jaký máte politický názor. Chod zdravotnictví musí být zabezpečen bez ohledu na to, jaká politická reprezentace ho momentálně řídí. Klíčové je, aby se začalo řešit to, na co se tu dvacet let zapomínalo, tedy aktivní zapojení pacienta do procesu léčebné a diagnostické péče. Pojišťovny se snaží nějakým způsobem zajišťovat preventivní péči, kontaktovat pacienty, aby se aktivně starali o své zdraví. Ale chtělo by to ještě více přitlačit na pilu, aby byli pacienti motivováni k tomu, aby absolvovali preventivní prohlídky, ale především vůbec reagovali na pozvánky, které jim chodí. Protože třeba u nás na kardiologii máme objednáno na den asi 25 lidí a z toho nám pět nepřijde.

Může se stát, že dva mohou mít vážný důvod, ale tři se na to úplně vykašlou. To je přístup lidí ke zdravotnictví. Mnohdy mají pocit, že si mohou dělat, co chtějí, ale vlastně tím snižují efektivitu zdravotnictví. Přitom větší efektivita je jedním z řešení nedostatku lékařů i ostatních zdravotníků na trhu práce. Za nejdůležitější ve zdravotnictví proto považuji zvýšit efektivitu, aby ti správní lidé byli využíváni tím správným způsobem. Protože v současné době jsou zahlceni administrativou, a zvýšení efektivity se dá řešit právě razantním snížením administrativy.

Stejně jako nízké platy, na které si lidé ve zdravotnictví často stěžují?

To s tím souvisí. Pokud zvýšíte efektivitu, lékař ošetří více pacientů, pojišťovna mu za jeho výkon více zaplatí, tak to na sebe nabaluje i zvýšení platů. Když máte nějakou nemocnici nebo polikliniku, která je státní a funguje neefektivně, tak tam ani nemají možnost, jak ty platy zvýšit. Ale pokud se podaří práci zefektivnit, tak v návaznosti na to se podaří zvýšit platy. Pak nemusí stát, nebo městské části či kraje dávat do zdravotnictví z rozpočtu navíc další peníze, které způsobují nerovné podmínky na trhu. Vezměte si, že my jsme soukromé zdravotnické zařízení a nikdy žádné dotace nedostaneme. Snažíme se žít z toho, co dostáváme od zdravotních pojišťoven a nikdo jiný nám nic nedá. Přitom u státních nemocnic nebo poliklinik, které jsou pod patronací měst, když jsou ve ztrátě, tak se to vždy nějak srovná.