Česká republika si už více než tři desítky let užívá demokracii. Jak se žije a dýchá v té současné konstelaci Pavlu Chrastinovi?

Víte, já začnu příslovím – a sice: zloděj volá, chyťte zloděje. Tady se skutečně zdá, že s tou demokracií v pravém slova smyslu se něco děje. To cítím a o takovouhle demokracii já mám strach.

Zatímco když vidím třeba ty akce sdružení Milion chvilek pro demokracii, tak oni říkají vlastně pravý opak, oni převracejí význam toho slova úplně na hlavu tím, že k tomu dávají nejrůznější přívlastky typu liberální nebo pluralistický.

Taky si vzpomeňte, že ještě za komunistů jsme tu měli taky krásnou „lidovou demokracii“ – úplný protimluv a nesmysl.

Takže kde se tyhle přívlastky objeví, tam je potřeba se mít setsakramentsky na pozoru, abychom si tu skutečnou demokracii uhlídali, protože tuhle metodu používají i jiní – nejenom ta nátlaková skupinka Milion chvilek, která je podle mě ještě k tomu financovaná odněkud zvenku.

Pane Chrastino, vy jste tak trochu extrapřípad, protože jste prakticky celou první polovinu 90. let sledoval to dění v Československu a později v Česku z USA či z Austrálie. Jak na tu dobu vzpomínáte?

No, my jsme to společně s českými krajany samozřejmě sledovali v televizi a docela jsme si říkali, že jsme už v podstatě jedna z posledních zemí, kde se ten režim ještě nepřevrátil.

Ale takové ty věci, jako byla třeba kupónová privatizace, tak to mě úplně minulo…

Šťastný člověk…

(smích). No asi jo, podle toho, co jsem o tom taky pak všechno slyšel. Ale já jsem se teda nakonec vrátil do vlasti v roce 1994 – a to jsem měl pocit, že to tehdy bylo ještě dobrý, vlastně až do toho přelomu milénia, kdy podle mě nastal trošku takový odklon od té, řekněme, ryzí demokracie 90. let. I když já se přiznávám, že jsem si to taky uvědomil až zpětně.

A čemu to přikládáte – vstupu do NATO v roce 1999, nebo vnitropolitickým událostem, opoziční smlouvě, ekonomické recesi?

Já si osobně myslím, že daleko nejdůležitější bylo, když jsme v roce 2003 vstupovali do Evropské unie – aniž jsme věděli, jaké jsou v ní změny a co se s ní všechno stalo a jak se změnila v celém tom svém kurzu i v názvu, který reprezentoval tu přemenu z hospodářského EHS na EU.

Ale hlavně tady tehdy bylo jen hodně málo lidí, kteří dokázali srozumitelně vysvětlit všechny ty regule a smlouvy, jako byla třeba Maastrichtská kritéria a další a další, které nás v té Unii čekají. A já si myslím, že jsme se nechali naprosto zpitomět takovými těmi řečmi, že tam musíme rychle vstoupit a včera bylo pozdě, protože je to přece základní pojistka demokracie a kdesi cosi.

Ale člověk je vždycky králem až po boji.

Já jsem v té době taky patřil k těm, kteří vůbec nechápali, proč Václav Klaus tak váhá a otálí nad podpisem Lisabonské smlouvy a proč se tomu tak vzpírá. No jak víme, tak on to stejně nakonec udělal pod tlakem, ale na rozdíl od většiny z nás už tehdy chápal, co to může přinést – dneska se tomu říká deficit demokracie v rámci řízení EU – ale tehdy nebyl zdaleka každý schopen přečíst a pochopit těch 1 500 stránek, které tam ta úmluva nebo spíš to omezení naší svobody obsahovalo.