Jak hodnotíte stav země za těch posledních sto let? V čem jsme lepší a v čem jsme naopak zaspali?

K tomuto tématu se vyslovuje tolik lidí, že už není pomalu co říct. Denně někdo přichází s novými zjištěními, spekuluje se, překřikuje se, přichází se se senzacemi, točí se nové filmy. Je to dobře, že se na všechno nekýve společně a nevykřikují se ta stejná hesla.

Oba mí rodiče si prošli nacistickými lágry, táta absolvoval od začátku války do konce koncentrační tábor a nezlomilo ho to. Když jsme se s bratrem později narodili, byli jsme vychováváni k vlastenectví a fér chování. Měli jsme velikou knihovnu a padesát metrů od nás bylo divadlo, kde jsme byli častými diváky. Se svými spolužáky jsme hráli kuličky, byli každou chvíli v kině, hráli fotbal, hokej, jezdili na kole, chodili se koupat. Chodili jsme do školy pěšky přes půl města bez rodičovského doprovodu, líbily se nám holky, prostě jsme žili báječným klukovským životem.

Když jsem se narodil, tak to bylo ještě celé Československo. Bydleli jsme v někdejších Sudetech a spolu s námi žili i Němci, Slováci, cikáni, Maďaři, Ukrajinci i Rusové. Dokonce i italská a francouzská rodina. Během pár chvil mezi námi zapadli a nikdo neřešil, kdo je kdo nebo kdo jakou má barvu kůže. Měl jsem báječnou třídní na gymnáziu, která nás učila literaturu, a je jen škoda, že jí už nemůžu vyseknout poklonu. Měl jsem fajn spolužáky vedle dalších kamarádů, kteří se učili na učilištích, kamarády ze sportovního oddílu a vyměňovali jsme si zkušenosti. Ochotně jsme se dělili o věci, svačiny.

Proč to píšu tak rozvlekle? Protože si myslím, že právě to je ta největší změna za posledních sto let. Změnilo se radikálně chování lidí, kteří tu naši zemi za inkriminované roky měnili. Měnil se způsob života, chování a spolu s nimi se měnila i naše země. Byli jiní za první republiky, jiní za protektorátu, po válce, po únoru a srpnu, jsme jiní i po listopadu.

Byli jsme průmyslově-agrární zemí, po válce jsme byli dobří v těžkém průmyslu, měli jsme potravinovou soběstačnost a velmi dobré školství, lékařství. Po ropné krizi jsme nezachytili nástup počítačové techniky a začali zaostávat a západní země se nám začaly vzdalovat. To i autoritářská politika, ruská okupace vedly k velké občanské nespokojenosti podporované i zvenčí, která vyústila k revoluci.

Teď to řeknu trochu nadneseně: cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly. U nás to nebylo jinak. Na nových změnách se přiživili malí i velcí podvodníci, vyrostla řada politikářů, kteří jsou ochotni prodat fotra za kus žvance. No a tak se z naší země postupně stala montovna se servismany především Německa. Zničilo se školství od základního stupně po vysokoškolský, začali jsme přejímat fantasmagorické vize šílenců nejrůznějšího kalibru, oltářem se staly peníze. Vynesli jsme na piedestal jakési celebrity, politiky i jiné fiškusy a zapomněli jsme, že nás proslavila šikovnost, nápaditost a skvělé výrobky i lékaři, vědci a umělci, malíři, skláři, sochaři, herci, sportovci a podobně. Změny přicházejí, zanikají a znovu přicházejí. Je na nás všech, jak je uchopíme. Zda se pasivně povezeme – viz volby, partajničení, závist… nebo… to záleží na mně, na vás.

Slavíme sto let vzniku první republiky. Je co slavit? A jak tedy oslavy vnímáte s kritikou, že naše země je rozkradená, rozprodaná a demokracie čelí hrozbě?

Samozřejmě že je co slavit. Jen mi je líto, že dnes už jen je Česko samostatné a Slovensko taky. Pamatuji si, jak to tehdy byla vypjatá situace, ale myslím si, že politici nevyužili všech nástrojů, aby vedle sebe žily v jednom státě dva rovnoprávné národy. Je to můj povzdech, protože druhá část rodiny mi zůstala za hranicemi, platí jinou měnou a jejich krásné řeči rozumí čím dál míň lidí, především mladých.

Republika není jen rozkradená, ale ročně mizí v cizích kasách obrovské sumy vyprodukované našimi lidmi. Vyjmenovávat, co všechno bylo rozkradeno, není zde prostor, ale jedno bych přece jen vzpomenul. Je to prodej naší pitné vody. To považuji za největší zhůvěřilost a mělo by to být co nejdříve napraveno.

A jestli demokracie čelí hrozbě? Asi ano, ze stran nejrůznějších neziskovek, které se vrhly na politikaření, a pak zcela paradoxně z Bruselu. Rozvíjet to nemá smysl, hodně z nás bylo rozhořčeno hloupými nařízeními nebo až nenávistnými projevy bruselských prominentů a dalších. A pak je to v našich hlavách. Není argument, přijde nadávka. Kdo nemá stejný názor, dostane nálepku nebo je nějak ostrakizován. Kam to může vést? Odpověď nechám na vás.

Vážíme si toho, jak dobře se máme?

Každý mančaft se obvykle hodnotí podle nejslabšího hráče. Ptejme se tedy těch, kteří horko těžko vyjdou se svou mzdou, důchodem. Ptejme se matek, které nemají prostředky na obědy pro děti, na výbavu na lyžařské kurzy, ptejme se důchodce, který zaplatí nájem a má jen na skrovnou obživu a chybějí mu peníze na léky. Ptejme se lidí, kteří skončili na ulici… Ti další nemají třeba auta, chaty, ale mají střechy nad hlavou, práci a žijí v míru. Někdo žije skromně, jiný v blahobytu. Člověk vždycky chtěl víc a víc. Otázka na pořadu dne je, co je důležitější, zda to má být do hlavy, nebo na ni?

Cyril Svoboda mi v rozhovoru řekl, že volíme populisty, protože nemáme krizi. Souhlasíte s tím?

Co je to populista? Jestli se nepletu, tak populus znamená v latině lid. Někdo to přetvořil v ošklivou politickou slovní hříčku. My nevolíme populisty, my volíme stále stejné politikáře, kteří nás k té krizi stejně jednou přivedou.