O čem podle Vás svědčí jednoznačné vítězství Davida Camerona v britských volbách?

První a zásadní výsledek je, že existuje výrazný rozdíl mezi Skotskem a Anglií. Co se týká voličských preferencí, dvě části Velké Británie se od sebe vzdalují. Druhý je, že je to velké vítězství Davida Camerona a jeho konzervativní strany, protože se ho voliči rozhodli na poslední chvíli masivně podpořit. Hlavní důvod byl, že měli obavu z vlády labouristů společně se skotskými nacionalisty. Je nutné zmínit, že David Cameron slíbil vypsání referenda nejpozději v roce 2017 a je nemyslitelné, aby takto závažný slib nechtěl splnit. I když si sám nepřeje vystoupení Velké Británie z EU, tímto slibem marginalizoval svého hlavního konkurenta na pravici UKIP, která sice byla třetí nejsilnější po stránce preferencí, ale preference byly rozloženy rovnoměrně a nakonec ve většinovém systému totálně propadla. Cameron vlastně řekl: „Voliči, pokud chcete, aby Británie vystoupila z EU, není nutné, abyste hlasovali pro UKIP, protože já referendum vypíšu. Klidně hlasujte pro konzervativní stranu.“ Lze samozřejmě předpokládat, že nyní povede Cameron kampaň, ve které se bude snažit v Unii vyjednat určité ústupky pro Británii a zároveň bude přesvědčovat britské voliče, že po vyjednání výjimek je pro ně stále důležité zůstat v Evropské unii.

I kdyby se ústupky podařilo vyjednat, co když bude přesto britský volič trvat na vystoupení z EU? Jaké následky by přinesl odchod Velké Británie?

David Cameron patří spíš k levému křídlu britské konzervativní strany nebo mírně napravo od středu. Mnozí členové i poslanci jsou výrazněji pravicovější než je on a mnozí jsou radikálně euroskeptičtí. Kdyby nevyjednal ústupky, pravicovější část by otevřeně volala po vystoupení Velké Británie, pak by i referendum mohlo dopadnout nejistě. Zda bude Cameron ve vyjednávací kampani úspěšný? To je závažná otázka. Spíš si myslím, že se mu podaří vyjednat to, co potřebuje, protože Německo si nebude přát totální vystoupení Británie z EU. To by zkomplikovalo situaci, finanční trhy by reagovaly panikou. Angela Merkelová i ostatní státníci budou ochotní jít na kompromis. Myslím si, že výsledek referenda bude těsný a PRO setrvání země v Evropské unii.

Švédský exministr zahraničí Carl Bildt se obává toho, že případné vystoupení Británie z EU by vyvolalo i v dalších zemích podobné tendence. Ve kterých zemích by mohla úspěšně vyvrcholit tendence k vystoupení?

Hlavním adeptem stále zůstává Řecko. Pokud jednání o splácení dluhu a o nových půjčkách nedopadnou dobře, nelze vyloučit, že se v Řecku vytvoří nacionalistická reakce až kontrareakce v podobě uražené hrdosti. Řecká hrdost je už uražená nyní. Už teď tam existuje dost velká nenávist vůči severní Evropě a především vůči Německu. Uražená hrdost může vést k ještě radikálnějšímu nacionalistickému postoji než je současný a tím pádem vystoupení Řecka z Unie, zvlášť v případě, že by Rusko nabídlo Řecku nadstandardní ekonomické vztahy, případně nějakou finanční pomoc.

Česko navštívila šéfka francouzské krajně pravicové Národní fronty Marine Le Pen. Ta se ostře distancuje od svého otce, známého antisemitskými a pronacistickými postoji. Bude jí tento distanc stačit k tomu, aby se stala francouzskou prezidentkou? Nebo, aby alespoň Národní fronta zaujala stabilní místo jedné ze tří silných stran ve Francii?

To, že se distancuje od svého otce, je chytré, politicky prozíravé a dokonce bych řekl i nutné. Kdyby to neudělala, zůstane Národní fronta tak silná jako byla v době jejího otce, tedy nebude ohrožovat žádnou ze dvou hlavních stran. Nelze se ani divit, protože výroky jejího otce jsou naprosto nehorázné a mimo jakýkoli rozumný evropský politický diskurs. A zda se podaří etablovat Národní frontu jako jednu ze tří nejsilnějších stran ve Francii? Rozhodně. Už v tomto momentu je jedna ze tří nejsilnějších stran. Má potenciál být jednou ze dvou nejsilnějších stran ve Francii, alespoň krátkodobě určitě. A jestli bude zvolena prezidentkou? Nelze to vyloučit, ale spíš se domnívám, že pokud se dostane do druhého kola, roli sehraje efekt: všichni proti ní.

Agenda Le Penové, tedy odmítání imigrace, varování před islámem a obrana tradičních hodnot, má odezvu například v Nizozemí, Finsku, Itálii či Rakousku. Je vývoj takový, že se mění rétorika a otevřeně se hovoří o věcech dříve nepřijatelných?

Přesně tyto postoje jsou u voličů velmi populární a to ve všech evropských zemích. Je to takový panevropský spojující prvek, mám na mysli podezřívavost nebo odpor vůči masivní migraci, obavy z radikálního islámu. Posun nastává, ale chtěl bych připomenout, že běžně se o těchto věcech v minulosti otevřeně hovořilo a nebyly to kontroverzní názory ještě v šedesátých nebo sedmdesátých letech, dokonce bych řekl snad i v osmdesátých letech. Svoboda slova, svoboda politického diskursu se vztahovala na to, že si říkáme otevřeně, zda chceme nebo nechceme více imigrantů, že řešíme otázky o tom, jak je islám kompatibilní s evropskou kulturou, hodnotami, politikou. Dříve to byly úplně běžné a nezakázané otázky. Na konci 80. let 20. století se jakoby na Západě rozmohla nemoc politické korektnosti, která začala tato legitimní témata vytěsňovat. Na nějakých 20 nebo 25 let se jí to povedlo, ale teď si myslím, že moment autocenzury je už za námi a že o těchto otázkách můžeme volně a svobodně diskutovat. Každý názor je legitimní a má právo zaznít. Zdá se mi, že k tomu přispěly události po 11. září 2001 a další teroristické útoky ze strany radikálních islamistů a druhý faktor je, že i když se intelektuální elity nechaly zastrašit politickou korektností, prostí voliči, kteří mají hlasovací právo, se za názory nestydí a říkají je otevřeně. Tím pádem politické strany, chtějí-li uspět, musí názory svých voličů respektovat a vycházet jim vstříc. Řekl bych, že občané západních zemí vyškolili politické intelektuální elity.