Vy jste v opozici zažil 80. léta, kdy jste se podílel na vydávání tehdy nelegálních tiskovin. Z toho, jak vás znám, mám dojem, že jste tak trochu v opozici i teď, kdy nominálně žijeme v demokracii a v kapitalismu a Husák s Jakešem jsou už nenávratně pryč. Jak tedy vidíte dnešek při srovnání s oněmi 80. léty?

V současnosti je útok na lidskou svobodu mnohem sofistikovanější a nebezpečnější než v 80. letech. Tehdy byl nepřítel v podobě socialistického režimu jasně čitelný a bylo pro mne snadné se s ním neztotožňovat. Dnes je pro mne distancování se od současného režimu mnohem komplikovanější, protože se schovává za pojmy, jako jsou například západní hodnoty, tedy něco, co mne v 80. letech přitahovalo.

Vůbec mě tehdy nenapadlo, že by jejich obhajoba v sobě mohla nést autoritativní prvky, což se dnes děje. Jako by se forma útlaku, kterou se podařilo vyhodit dveřmi, vracela oknem nazpět. A zdá se mi, že boj s ní bude mnohem těžší než s tou předchozí. Tento trend posilují informační technologie, zejména sociální sítě, jež přinášejí jejich uživatelům ztrátu soukromí. Přitom bez soukromí není lidská svoboda v podstatě možná.

V 90. letech se všichni těšili z toho, že začínáme patřit „na Západ“. Z obnovy kapitalismu, demokracie a svobody slova. Nyní i mnozí ti, kteří se tehdy radovali, pochybují, zda jsme na správné cestě. Dědicové Václava Havla a mladí liberálové se na ně dívají jako na někoho, kdo „zradil“ nebo „se pomátl“. Pomátl se a zradil například Václav Klaus? Jak tento rozpor vnímáte?

Mám-li hovořit za sebe, pak v 80. letech a zhruba do poloviny 90. let jsem neviděl vnitřní problémy Západu, které vidím dnes. První, kdo mě na ně upozornil, byl americký filozof James Burnham ve svých dílech Manažerská revoluce z roku 1941 a Sebevražda Západu z roku 1964 nepřeložených do češtiny. Následně jsem si začal uvědomovat, že se západním liberalismem není něco v pořádku. Pokud jde o současnost, do jisté míry v této kritice liberalismu pokračuje americký myslitel Patrick Deneen ve svých knihách Proč selhal liberalismus z roku 2018, česky 2019, a Změna režimu, jež bohužel také nebyla přeložena do češtiny.

Takže v mém případě jsem se ani „nepomátl“, ani nikoho „nezradil“. Navíc jsem vždy měl výhrady k demokracii jako k nejlepšímu systému vládnutí, nepovažoval jsem a nepovažuji monarchii za zcela zavrženíhodnou, stejně jako například ekonom rakouské školy Ludwig von Mises. V tom mě zase ovlivnila kniha Volnost, nebo rovnost z roku 1952 rakouského myslitele Erika von Kuehnelt-Leddihna, také nepřeložená do češtiny. Měl jsem a mám velké výhrady k šíření demokracie ve smyslu amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, tedy wilsonismu.

Pokud jde o Václava Klause, nevidím, že by se „pomátl“ nebo „zradil“, zastává totiž konzistentně realpolitický postoj, a to na rozdíl od idealpolitického Václava Havla. Oba tyto postoje jsou zcela legitimní a tento střet aristotelovského a platónského přístupu se odehrává v západní civilizaci od jejího počátku.