Udivilo mě, že na svém webu zcela otevřeně píšete, že s určitým temným zadostiučiněním sledujete, jak se Ministerstvo vnitra a jemu podřízená policie zaplétají do dalších a dalších lží kolem masakru na Filozofické fakultě UK. V čem to vaše zadostiučinění spočívá?

V tom, že je vidět rozpor mezi jejich sebeprezentací a realitou. Ministerstvo vnitra ČR se nám prezentuje jako důvěryhodná, téměř až svatá instituce, které jsme přímo povinni věřit, a která dělá maximum pro to, aby nás ochránila před zlovolným lhaním těch druhých. Pak se v první krizi ukázalo, jak se věci skutečně mají. Nejsou to nadlidé, mají úplně stejné instinkty jako kdokoliv jiný. Včetně toho instinktu zametat nepopulární a nepříjemná témata pod koberec, někdy i značně okatě a neobratně. Zase, to je taková očekávaná lidská vlastnost, ale oni se snažili vzbudit dojem někoho, kdo z ní má „systémovou výjimku“.

Systémové výjimky nejsou.

Jaký zájem mohly Ministerstvo vnitra a policie mít, aby veřejnosti předkládaly lživé informace? Zakrýt selhání? Ale vždyť k žádnému nedošlo, jak vyplývá ze závěrečné zprávy, kterou za půl roku od tragédie vypracovala GIBS.

Tak přesně tady by závěrečnou zprávu měla vydat spíš parlamentní vyšetřovací komise, poskládaná rovným dílem ze zástupců koalice i opozice, aby měla jakous-takous důvěru celého obyvatelstva. GIBS je vhodnější pro vyšetřování událostí „každodenního policejního provozu“, jako když si třeba zatčený stěžuje, že na něj při zatýkání zaklekli moc zhurta. Kdežto v případě takové tragédie, která snad nastane jen jednou za pár desetiletí, je namístě, aby se tím zabýval Parlament.

Krátce po tragické události na Filozofické fakultě varoval ministr vnitra, že se policie zaměří na ty, kteří budou na sítích šířit spekulace či nepravdivé informace. Čím si vysvětlit, že jedno z prvních, co Víta Rakušana napadne, je vyhrožovat a zastrašovat veřejnost?

Někteří lidé v sobě mají totalitní impulzy, mezi které ta snaha intenzivně kontrolovat, co ostatní říkají, patří.

Vůbec je potřeba si uvědomit, že lidská povaha se nijak zásadně nemění. Před čtyřiceti lety, roku 1984, jsme tu měli početnou Státní bezpečnost a rozsáhlou síť jejích donašečů, kteří tvořili oporu totalitního režimu. Vhodných typů lidí se zkrátka roku 1984 našlo dost. Myslíte si, že v dnešních generacích nejsou? Je jich tam úplně stejné procento jako roku 1984, a také je táhnou pozice moci nad ostatními. Jenom musejí být trochu opatrnější.

Zrovna Ministerstvo vnitra, bez ohledu na konkrétní osobu v jeho čele, potřebuje ze strany občanů systematický a bdělý dozor, jestli náhodou nezačíná jednat proti jejich zájmům. Právě tam se koncentruje fyzická moc nad občany, a tím pádem tam bude pracovat i nejvíce lidí, kteří si tu moc užívají a chtěli by jí víc a víc.

Ostatně si všimněte, že těm příšerným státním útvarům typu Severní Koreje se vždycky říká „policejní stát“, a ne třeba „hasičský stát“ nebo „rybářský stát“. Hasiči ani rybáři nikde základní oporu tyranie netvoří.

Plukovník Otakar Foltýn odstartoval svou misi vládního koordinátora strategické komunikace státu výrokem, že rozhodně potřebujeme, aby občané věřili svému státu. Napadá vás, jak důvěry občanů ve stát dosáhnout?

Důvěra je přesně ta věc, která se nedá ani koupit, ani vynutit. Já bych se držel citátu Karla Kryla, který řekl: „Politikům se nevěří, politikové se kontrolují. Věří se v Boha, věří se v přírodu, věří se v krásu, věří se v myšlenku, ideu. V politika se nevěří, a kdo v něho věří, je idiot!“

Samozřejmě jsou různé stupně té nedůvěry, a ten stát by třeba měl nižší stupeň nedůvěry, kdyby byl transparentnější.