Jak se v Ruské federaci dívají na oslavy osvobození v České republice? Jak vnímají fakt, že se v jihozápadních Čechách pilně slaví osvobození americkou armádou a belgickými střelci?

Poctivě jsem prohledal, co jsem mohl, ale v žádném médiu jsem nenašel nějakou zvláštní zmínku o oslavách Dne vítězství v naší republice. Možná to bude v nějaké svodce mezi jinými státy po oslavách. Ostatně, proč by se měli Rusové zvláště zabývat tím, že v Plzni oslavujeme jako osvoboditele Američany? Z hlediska celkové situace to byla taková epizodka, dohodnutá předem, jak bude probíhat demarkační čára mezi bojujícími armádami spojenců. Vždyť se ani nepřipomíná to, že kvůli požadavku Francouzů, aby jejich představitel mohl také připojit podpis pod německou bezpodmínečnou kapitulaci, což původně Američané a Britové nechtěli – nemyslím remešskou ze 7. května, ale tu berlínskou 8. května – se akt podpisu v berlínském bývalém kasinu v Karlshorstu posunul až do pozdních nočních hodin, kdy podle moskevského času už to byl 9. květen. To je důvod, proč se v Ruské federaci slaví až tento den a podle moskevského vzoru se tak dělo ve všech satelitních státech.

Kdybychom to však měli brát podle toho, kdy fakticky skončily boje na evropském kontinentě, tak bychom museli u nás slavit 11. květen, kdy kapitulovala i Schörnerova milionová armáda, která se chtěla probít do americké zóny. Mimochodem, je málo známo, že do lázní Velichovka, kde sídlil maršál Ferdinand Schörner a jeho štáb, vyrazil z Plzně 7. května večer konvoj pěti amerických obrněných vozidel z 16. obrněné divize. Příslušníci 23. průzkumné squadrony vezli s sebou zmocněnce říšského prezidenta Karla Dönitze, aby maršálovi předal kapitulační podmínky. Jednání trvalo do 11 hodin následujícího dne a teprve potom se Schörnerova armáda přesunula směrem na Žatec, kam odletěl i sám maršál. O této americké misi však nebyl sovětský štáb vůbec informován a nevěděl o ní nikdo ani z naší strany.

Jak se slaví Den vítězství v Rusku?

Už tradičně se koná vždy 9. května velká vojenská přehlídka na Rudém náměstí. Z těch posledních nejmohutnější byla v roce kulatého výročí – 2015. Ale soudě podle toho, kolik peněz bude na oslavu věnováno – jak to uvedl ruský podnikatelský list RBK, nebude o mnoho menší – v přepočtu to bude přes 200 milionů korun, v roce 2015 to bylo 347 milionů, ale předtím to vycházelo na necelých sto milionů korun. V tomto finančním odhadu jsou však započteny celé oslavy, nejen samotná přehlídka a rozhánění mraků kvůli počasí, ale rovněž slavnostní výzdoba města a další akce včetně tradičních dárků pro veterány, což je například prádlo či oblečení, kuchyňské přístroje a další.

Uvedl jsem, že přehlídky jsou tradiční, ale zapomněl jsem uvést, že po rozpadu SSSR se čtyři roky vůbec nekonaly, poté se obnovily, ale bez vojenské techniky, především s veterány. Tanky, děla a rakety se na Rudé náměstí vrátily až v roce 2008. Tyto přehlídky zajímají především vojenské přidělence jednotlivých zastupitelských úřadů, protože na nich se vždy objeví některé nejnovější zbraně, o nichž často předtím nemají ani tušení. Je otázkou, zda letos tam budou některé z těch mimořádných a jedinečných, o nichž hovořil Vladimir Putin v jednom ze svých předvolebních projevů. V žádné ze zpráv jsem však nečetl o tom, co podniknou jednotlivé politické síly. Byli jsme už svědky masových demonstrací posledních dnů, namířených proti prezidentovi, s hesly „Putin – car“. Je tedy otázkou, zda budou pokračovat i v tento sváteční den. Pro Rusy měl vždy zvláštní nostalgickou příchuť. Vždyť za války zahynulo na 26 milionů obyvatel, další miliony byly zraněny, vyhnány ze svých domovů, byla postižena téměř každá rodina a to se přece nedá zapomenout, i když na padlé a postižené vzpomínají teď už spíš jen jejich potomci.

A co oslavy na Ukrajině, není tato země v tomto směru, ale vlastně i fakticky, rozpolcená?

V souvislosti s přijetím zákona „O zvěčnění vítězství nad nacismem ve druhé světové válce 1939–1945“ a také příkazu prezidenta z 26. března připravila kyjevská státní administrativa plán oslav. Ten obsahuje nejen položení květů u Mohyly neznámého vojáka, ale také řadu akcí, které se uskuteční ten den. Například v Národním muzeu ukrajinské historie se uskuteční slavnost s názvem „Pamatujeme – vítězíme“. Dále vystoupí Kyjevský akademický městský orchestr dechových nástrojů „Ukrajina – svatá země“, bude vzpomínkové requiem „Paměť“, modlitby za mír Ukrajině, ceremoniál položení stuhy Vojenské slávy u sousoší Dobývání Dněpru a koncertní program „Vítězství, svaté vítězství“. Některé akce začaly už od 30. dubna, například v parku Březový háj a další vlastenecký slet „Den Hrdiny“.

Zkrátka, ani Ukrajina nezapomíná Den vítězství, protože pokud se týče válečných obětí, byly ještě vyšší než v Rusku. To si připomenou řadou besed a setkáními s veterány v ten den ve všech knihovnách, školních zařízeních apod. Je tu ovšem rozdíl: předseda Ústavu národní paměti Volodymyr Vjatrovič oznámil už loni, že Ústav dal podnět k novému zákonu, podle nějž by se zrušily bývalé sovětské svátky jako 8. březen, 1. máj a 9. květen. Místo něj by se Den vítězství slavil jako v ostatní Evropě 8. května a platily by především nové ukrajinské svátky jako vyhlášení nezávislosti či Den ústavy. Mnozí Kyjevané však tento ten využívají spíše než k demonstracím k pikniku, jak svědčí zpráva v listu Věsti o tom, kolik už je předem zaplacených míst k tomuto hodování v přírodě. Proto se ceny za pronájem místa pro tábořiště zvýšily oproti loňsku jeden a půlkrát.

Nedává atmosféra těchto svátečních dní také šanci na to, aby si bývalí spojenci připomněli spojenectví a poněkud otupili ostří současných napjatých vztahů?

Řekl bych, že spíš mají nádech hořkého pelyňku, který se projevuje ve vzájemných sankcích. Poté, co USA vyhlásily sankce na dovoz řady ruských produktů, ruská vláda reagovala vyhlášením svých sankcí pro dovoz ze Spojených států. Například zemědělských výrobků, surovin a potravin, alkoholu, tabáku, technologií, zákaz účasti amerických firem v privatizaci státního a komunálního majetku, spolupráce s americkými firmami v atomové oblasti, ve výrobě letadel, raketových motorech, zrušení konzultativních, auditorských a právních služeb za strany amerických firem pro státní a komunální potřeby, vyloučení práva na tovární symboly podle seznamu stanovených vládou, zvýšení poplatků za obsluhu amerických dopravních letadel, vývoz produktů ze vzácných kovů a dovoz do Ruska libovolného jiného zboží, vyrobeného v USA. Americké sankce proti Rusku ani tak neovlivnily místní trh, jako způsobily pád rublu a jeho velmi kolísavý poměr k dolaru a euru. Euro se prodává až za 80 rublů, dolar za 65, ačkoliv pár dní předtím stál 57.

Protože Rusové jsou však zvyklí obcházet nejen vlastní zákony, ale i mezinárodní dohody, nelze říci, že by se tyto zákazy projevily na vnitřním trhu. Ve všech supermarketech se stále nabízejí potraviny, třeba sýry, které by se podle vládního nařízení vůbec neměly dovážet. Jak k tomu poznamenává například Komsomolská pravda, jsou v prodeji i v obchodě v sídle Státní dumy, určeném pro poslance. Protože zákaz okamžitě oživil černý trh a pašeráci získávají miliardové zisky z toho, že všechny tyto zakázané produkty dovážejí – ať už přímo i pomocí úplatků, nebo nepřímo, jejich prostým přebalením.

A co dohoda USA a KLDR?

Ať se nám to líbí či hlavně nikoliv, severokorejský vůdce Kim Čong-un slaví velké vítězství: kterému jinému nejvyššímu představiteli země s relativně malým počtem obyvatel oproti USA – KLDR má 25 milionů, USA mají téměř 326 milionů obyvatel – se podařilo dosáhnout toho, aby si mohl sednout proti americkému prezidentovi jako rovnocenný partner, a to ještě na žádost samotného Američana? Jeho nukleární program splnil účel, a proto může s Donaldem Trumpem jednat dokonce o jeho likvidaci, stejně by k tomu dříve či později z řady důvodů došlo. U nás se o tomto severokorejském vůdci většinou píše dost nelichotivě, ale je třeba přiznat, že při svém nedávném jednání s jihokorejským protějškem se ukázal právě on jako dominující osobnost. Také z jeho iniciativy vzešla různá vstřícná gesta ke svému jižnímu spřízněnci – národnostnímu, nikoliv samozřejmě politickému. To je jistě zajímavý a pro mnohé nečekaný vývoj a musíme si přiznat, že je více méně v režii samotného Kim Čong-una. Obecně to ovšem prospívá světovému míru, svět se až zatřásl strachy, když hrozilo, že na korejské rakety bude americká reakce také raketová. Díky Trumpově rozvážnosti, v jiných případech nejisté, se stalo, co na počátku této politické krize čekal jen málokdo. Uvidíme, jaké budou výsledky jejich setkání, ale myslím si, že úspěchem toho je už sama dohoda o takové schůzce. Je pro svět dobré, když se tak postupně hasí každé doutnající ohnisko možného konfliktu. S jadernými prostředky nikdy nemůže zůstat jen lokálním.

O Vladimiru Vladimiroviči Putinovi nebylo v posledních dnech mnoho slyšet – a především se nikde neobjevoval. To pochopitelně znovu oživuje otázku jeho zdraví. Anebo jen naše a západoevropská média prostě neinformují?

Spekulace o zdraví pětašedesátiletého ruského prezidenta Vladimira Putina se neobjevují poprvé. Podobně se spekulovalo například v roce 2012, teď se obdobné zprávy či spíše úvahy objevují od února. Při projevech na své sibiřské cestě měl slabý hlas, pokašlával, ale podle jeho mluvčího Dmitrije Peskova to bylo jen normální nachlazení. Faktem je, že od té doby nevykonal žádnou cestu, ani po vlasti, natož do zahraničí, všechny byly zrušeny. Problém je, že ruský prezident – na rozdíl od jiných, třeba i Trumpa – se nepodrobuje pravidelné lékařské prohlídce, především nejsou o tom vydávány žádné pravidelné zprávy. Přitom se ukázalo, zejména v souvislosti s onemocněním některých prezidentů s mimořádnými pravomocemi, jako to třeba bylo v případě Francie (Pompidou, Mitterrand), jak by to bylo nutné. Putin neustále zdůrazňuje, jakým je stále sportovcem. To však přece není zárukou dlouhověkosti. Mnozí sportovci se nedožijí ani padesátky a třeba takový Winston Churchill, který nesportoval a naopak denně vypil láhev whisky a vykouřil 8 až 12 doutníků, zemřel v jednadevadesáti. Kéž by se to mně podařilo!