V USA se to dost mele. Koho byste si tam představoval za prezidenta?

Turbulentní události posledních týdnů v americké politice jen dokládají, v jak těžké situaci se volič nachází. Myslím, že letos bude ten nerozhodnutý, víc než kdy jindy, volit zkrátka jen menší zlo. Nevyprofilovaná Kamala Harrisová a proti ní nevypočitatelný Donald Trump.

Oba mají v očích skalních voličů až magickou auru, ale recept na instantní spásu nemá ani jeden. Předpokládám, že Američané budou svou volbou řešit hlavně domácí problémy a zájmy. S jejími dopady na Evropu a zbytek světa se pak budeme muset vypořádat sami, a poté neustále.

Ve své knize Sedm let v Africe jste popsal natvrdo bouře v rodinných vztazích ve vaší Nigérii. Prachy, moc, prachy! Opravdu je to až tak drsné?

Upřímně řečeno, realita bývá mnohdy ještě drsnější. Možná až příliš na to, aby ji evropský čtenář přijal. Během doby mého působení třeba nikdo z mého nejbližšího okruhu rodiny a přátel nepřišel o život, což je za podobně vypjatých okolností skoro zázrak. Dřív jsem se při vyprávění zážitků často dostával do situace, kdy jsem nebyl schopen svým posluchačům předat některé prožitky, aniž by mě považovali za blázna nebo mimoně.

Prostě proto, že popisované události přesahovaly hranice možností jejich imaginace a jednoduše nevěřili, že by něco takového bylo vůbec možné. Tahanice o peníze a o moc jsou běžné všude tam, kde nějaké jsou. Zkuste si je ale představit v prostředí, které je z našeho pohledu takřka bez pravidel, a to včetně těch, na která jsme od narození zvyklí a která tvoří základ naší kultury a hodnotového systému. Berte to s nadsázkou, ale ne nadarmo se říká, že „Afrika není pro začátečníky“.

Jste mírovým králem jednoho státu v Nigérii. Jaký máte mírový plán pro Ukrajinu?

K tomu bych asi potřeboval křišťálovou kouli nebo informace z míst, na která běžný smrtelník nepronikne. Jen si uvědomuji, že na těchto místech, přes veškeré utrpení běžných Ukrajinců a potažmo i Rusů, které posílají do mlýnku na maso, nemusí být velký spěch na ukončení konfliktu.

Oslabování Ruska je z pohledu Západu přece jen výhodné. Všemožným deklaracím navzdory se mi začíná zdát, že počáteční zděšení tiše vystřídala racionální kalkulace a jakýsi byznys plán. Každá válka je přece hlavně kolotoč velkých peněz.

Jan Klíma v knize Afrika ve vichru svobody: Dekolonizace a její důsledky popsal, jak se Afrika dostávala k nezávislosti. Podle některých je v ní v současnosti větší chaos než za kolonialismu. Je to pravda?

Je pravdou, že ze dvou generací po ukončení kolonizace už vyprchala hořkost z vykořisťování a nastoupil jakýsi vzpomínkový optimismus, který se ve starší generaci občas ozývá. Kolonizace skutečně přinesla pořádek, organizovanost a rozvoj infrastruktury státu podle evropského modelu. Zároveň přinesla zotročování, bezpráví a kořistění, které v mnoha ohledech trvá dodnes, i když v trochu jiné podobě. Osamostatnění přineslo tolik kýženou svobodu, ale i související dětské nemoci. Je to jako srovnávat protektorátní období útlaku, ale relativního veřejného pořádku a prosperity, s divokými a hladovými lety v poválečném Československu.

Nezapomínejme na to, že většina afrických států nebyla vytvořena na kulturním nebo národnostním základu, nýbrž pravítkem kolonizačních mocností, tedy na půdorysu strategických a ekonomických zájmů. Stalo se tak, že v rámci jednoho státního útvaru klidně skončila historicky na smrt znepřátelená etnika, která se od té doby úporně snaží o jakýsi model soužití nebo naopak odtržení. Africké národy byly připraveny o staletí přirozených dějin, které zpětně dohánějí. Ve světě, jemuž momentálně dominuje Západ katapultovaný technologickou revolucí do naprosto odlišné reality, to není snadný úkol. Náš model veřejné správy jednoduše není univerzálně aplikovatelný, ať se o to sami sebe sebevíc snažíme přesvědčit. Věřit, že můžeme liberální demokracii exportovat a implantovat kamkoliv se nám zachce, je mýtus, který spíš než o skutečném stavu věcí vypovídá hlavně o našem pocitu nadřazenosti.

Takže ano, kolonizace sice přinesla vybudování důležité infrastruktury, škol a kostelů západního střihu, ale také vydrancovala nerostné bohatství, přinutila místní obyvatelstvo přeskočit vývojový stupeň a africké země uvrhla i následně do vztahů, které si nezadají s vazalskými. Mnohde navíc systém moderního řízení státu zápolí s původním náčelnickým systémem vlády, což nemusí být vždy hezký pohled. Nic ale není černobílé.

Jak vnímáte ruské a čínské investice do Afriky?

Myslím, že se snaží využít příležitosti k rozšíření svého vlivu tam, kde vzniklo jisté vakuum poté, co se Západ začal orientovat jinam. Nikdy se přece netajili svými velmocenskými ambicemi a Afrika se zdá být ideálním místem, kde mohou Západu vpadnout do zad. Tyto vztahy jsou relativně stále v začátcích, což je fáze, kdy noví partneři přicházejí s nataženými dlaněmi a s otevřenou náručí tak, jak to bývalo v dobách sovětské hospodářské pomoci.

Západ možná trochu zaspal, možná se stáhl úmyslně a zaměřil se na získávání vlivu jinde na planetě, nebo jen považoval Afriku za samozřejmost. Tak či tak se příležitosti rozšířit sféru vlivu chytil někdo jiný.

Mali, Burkina Faso a Niger opustily Hospodářské společenství západoafrických států (ECOWAS) a prý vytvořily jakousi vojenskou unii. Co vy na to?

Nejsem velký znalec geopolitiky, takže vám na tuto otázku nedokážu přesněji odpovědět. Myslím si, že to úzce souvisí s mou odpovědí na tu předchozí. Vyvázání se ze zaběhlých struktur však může mít pro tyto země, patřící v rámci kontinentu k těm nejchudším, zcela nečekané důsledky.

Je otázkou, jakou má toto spojení reálnou šanci na úspěch či do jaké míry se jedná pouze o politická prohlášení a marketing. Mluvíme navíc o zemích, kde v posledních letech došlo k sérii vojenských převratů a dá se předpokládat, že nové vládní garnitury třeba ještě nemají komplexní problematiku, jakou je zahraniční politika, úplně v malíčku. To jsou ale pouhé spekulace. Jaký nebo čí zájem skutečně sledují, to opravdu netuším.